Pestré hudební počiny Tišnovského kulturního léta

Zahrádka U Palce dosud přivítala čtyři hudební hosty Tišnovského kulturního léta. Jaké byly jejich koncerty a co nás na nich zaujalo?

Radůza (11. 6.) versus Lenka Filipová (28. 7.): 1:0 pro Lenku
Vystoupení předních českých písničkářek vybízelo svým stylovým zaměřením k vzájemnému srovnávání, proto jsem si dovolil své dojmy spojit do společné recenze. Rozdílnost pocitů z obou koncertů jako by byla symbolicky dána už místy, odkud obě dámy zaplněnému nádvoří zpívaly. Radůza hrála z horního pódia a „nad“ svým publikem se ocitala ne toliko fyzicky, nýbrž i jakousi hvězdnou výlučností, kterou dávala docela výrazně najevo nejen opakovaným  upozorňováním, že opravdu není možno ji fotografovat ani z mobilů. Lenka Filipová oproti tomu zpívala zdola směrem ke Květnici a diváci se tak obrazně řečeno naopak skláněli směrem k ní, protože je svým vstřícnějším a bezprostřednějším projevem přirozeně přitahovala.

Což ovšem nic nevypovídá o hudbě, kterou se umělkyně prezentovaly. Radůza své fanoušky permanentně zásobuje novými kousky a jako skladatelka má velký dar tvořit zajímavé melodie a řemeslně profesionální texty. Z jejích písniček máte pocit, že tvoří velmi lehce a snadno, což je ovšem trošku dvojsečné. Někdy je totiž u písničkářů síla jejich projevu právě v tom, že z nich téměř fyzicky cítíte onen úporně svedený tvůrčí boj. Když Radůza spustí za doprovodu akordeonu 20 let starou píseň Jednou to pomine, ještě pořád mi z toho běhá mráz po zádech, u nových písniček, byť se to v jejich textech hemží tu Garibaldim, tu zase Botticellim, se mi to už nestává… To je ale asi spíš problém můj a nikoliv autorčin. Zajímavými personami jsou doprovodní hudebníci Josef Štěpánek a Miloš Dvořáček, citliví a zdatní instrumentalisté, kteří ale zejména mimo scénu působí dojmem, jako by k Radůze ani nepatřili.

Lenka Filipová představila celou škálu svého repertoáru od největších „popových“ hitů (Mosty, Zamilovaná) přes hudbu pro klasickou kytaru až po ukázky z nejnovějšího „keltského“ alba Oppidum. Vedle klávesisty Ondřeje Hájka zpěvačku doprovázeli Robert Fischmann (mj. též Neřež, Dobrohošť a další kapely) na perkuse či flétnu a britský hráč na keltskou harfu Sean Barry, který ovšem po mnoha letech pobytu u nás má češtinu natolik v malíčku, že si může jako doprovodný vokalista dovolit zpívat i o jeřabinách či břečťanu. Důležitou roli hrál smyčcový oktet Brno Strings – jakkoliv jinak snahu o oblékání normálních písní do takřka symfonického hávu nijak nemusím, zde byla aranžmá natolik citlivá, že do atmosféry skladeb přirozeně zapadala. Příjemným překvapením
byla výpůjčka z repertoáru Lenčiny pěvecké kolegyně Janet Robin, ostře pojatá bluesovka Hope & Faith, která by se neztratila ani před 50 lety ve Woodstocku.

Na závěr si neodpustím poznámku k délce trvání koncertů: Radůza hrála i s přídavky 80 minut, Lenka Filipová asi o 15 minut déle. Pro člověka, který třikrát na vlastní oči viděl Bruce Springsteena hrát vždy tři a půl hodiny, je to  prostě zatraceně málo…

Zrní (14. 7.): Cena za nezávislost
Lidé mají od nepaměti přirozenou potřebu vytvářet si schémata, snad proto, že se v nich cítí bezpečně. Zařadí si to či ono do šuplíku s jasným označením, k čemu slouží a co obsahuje. Problém nastane, když začnou vnímat vlastní pocity a kromě bílých a černých ponožek si nakoupí ponožky „strakamakaté”. Co s nimi? Dají se do šuplíku ponožky, nebo se vytvoří další šuplík, který bude mít jiné označení? Podobně je to s muzikou, dokážeme si vytvořit šuplíky: jazz, rock, pop a bůh ví co ještě, ale co když se někdo vydá cestou experimentů a asociací? A co když se navíc rozhodne nejít cestou oficiálních a velkých vydavatelů, ale vezme svůj úděl do vlastních rukou a vydá se cestou nezávislosti? Obecně se tomu říká „Indie“ od slova Independent, tedy nezávislý.

Krásným příkladem nezávislé scény byl koncert skupiny Zrní, který se odehrál v rámci Tišnovského kulturního léta. Chcete tuto muziku někam stylově zařadit? Tak na to zapomeňte. A je to tak zatraceně dobře. Jejich hudba je založená na kolektivní hudební tvorbě, asociativním jamování a právě proto v jediné skladbě najdete tak obrovské množství nápadů, které by některým mainstreamovým kapelám vydržely do konce života. Když jsem se Honzy Ungera – zpěváka a hlavního autora textů – ptal na to, jak vznikají jejich skladby, vysvětlil mi, že se prostě zavřou do zkušebny a jamují volně, asociativně, bez zábran a s čistotou. Potom teprve vznikají texty, které samy o sobě jsou vlastně jednou básní za druhou. Taková tvorba ale chce čas a kde ho vzít? Honza mi vyprávěl, že jsou na světě již 18 let a že byla i období, kdy chodili do práce a potom večer tvořili. Ale nešlo to, takže posbírali veškerou odvahu a řekli si, že musí věřit ve vlastní tvorbu a tomu, co dělají. Když chceš tvořit, musíš se tomu odevzdat a nesmí tě nic limitovat. Sice nejsou milionáři, ale to nevadí, jejich hudba a tvorba stojí za to, je krásná, barevná, se spoustou vrstev a nálad. Jsou „Indie“, ale posouvají hudební hranice, což by svázáni velkými vydavatelskými korporacemi nikdy nemohli. Ale co je nejpodstatnější – jsou autentičtí, uvěřitelní a přesvědčiví; prostě krásně „strakamakatí”. A kdo to nezažil, protože je tato kapela mimo jeho představy, tak prostě o hodně přišel.

Marešová Yasinski RAZAM (8. 8.): Neočekávaný vrchol
Vystoupení nejméně známého souboru pro mne bylo zatím jasným vrcholem letošního kulturního léta. Už dvě úvodní sólovky z pera Saši Yasinského, hrajícího na chromatický akordeon, dávaly tušit nevšední zážitek; příchod dalších členů kapely pak vše ještě povýšil, byť z obvyklé sestavy chyběl bubeník a klávesista Radek Doležal. Je opět úplně jedno, jak se stylu, kterým se skupina prezentuje, bude říkat – podstatný je výsledný dojem. Nápaditá kombinace suverénního zpěvu, různých kytar včetně mandolíny v podání Michaela Vašíčka, virtuózní violy Ilji Černoklinova a akordeonu, který barvou zvuku připomínal harmonium, byla umocněna stylovými texty, ze kterých dýchala dávná přírodní lyrika a v nichž láska ještě byla láskou, nezaplevelená nánosem moderních časů. Kromě češtiny ale Iva Marešová zazpívala několik písní i v běloruštině. Východoslovanské inspirace byly vůbec v hudbě kvarteta jasně zřetelné, mnohé skladby bychom ovšem klidně mohli označit za „normální“ písničky, nebýt onoho netradičně kreativního doprovodu. Plnohodnotným členem kapely byl i výtečný zvukař Petr Janeček.

Václav Seyfert (Radůza, Filipová, RAZAM), Pavel Hanák (Zrní)

Iva Marešová. Foto: Michal Beneš