Když jsem byl poprvé v té řece…

Do vod, jimž dnes říkáme Tišnovské noviny, jsem se poprvé vnořil roku 1974 jako student 2. ročníku gymnázia. Zabýval jsem se sportem, bavilo mě o něm psát a pohrával jsem si i s myšlenkou jít studovat žurnalistiku, než jsem pochopil, že v obklopení bolševiky to nemá smysl. Část prázdnin jsem trávil v Brně brigádou v redakci okresního týdeníku Směr a také jsem byl přijat do redakčního kolektivu Tišnovského kulturního zpravodaje, jak se tehdy naše tiskovina nazývala.

V jeho čele stál doktor Ladislav Štejgerle, jehož jsem zažil jen krátce, neboť v Tišnově už nebydlel a stálé dojíždění z Lipníka brzy přestalo být smysluplné. S dalšími pány, kteří byli jen o 10–15 let starší než já, v podstatě třicátníci, jsem si porozuměl velmi brzy. Zakladatel novin Miroslav Pavlík sice zanedlouho naše řady opustil, ale Karel Fic a Josef Ondroušek naopak zůstali dlouholetými oporami. Dobrou duší kolektivu byla tajemnice redakce Jana Vavřinová, v jejíž kanceláři na radnici jsme se scházeli k poradám. Postupně přicházeli i další autoři: Josef Ptáček, Mirek Makovský a v době mého působení asi jako poslední Zdeněk Juránek.

Psával jsem pouze o sportu, takže s obsahem mých článků – i přes cenzurní kontrolu (které se tak ovšem neříkalo) na jakémsi okresním odboru – nebyl po stránce politické žádný problém. Až jednou jsem přece jen narazil; z důvodů velmi malicherných, což byla v té době obvyklá praxe. Pro cyklus o Tišnovácích, kteří se zúčastnili olympijských her, jsem dodal článek o hokejové dráze brankáře Jana Richtera a o jeho startu na olympiádě v Oslu 1952. S dotyčným jsem se osobně znal, neboť můj otec býval jeho spoluhráčem, takže jsem ho navštívil na chalupě v Lomničce a tam jsme připravili povídání, na němž jsem si dal velmi záležet a sestavil je jako reportáž z našeho osobního setkání protkanou vzpomínkami na dávné hokejové zápasy. Byla tam pasáž, která zněla asi takto: “Nejlepšími přáteli našich hráčů byli Kanaďané. Jakmile přiletěli do Osla, jejich první dotaz zněl ,Kde jsou českoslovenští hokejisté?’. A když se dozvěděli, že právě na zimním stadiónu trénují, zamířili rovnou z letiště do haly, kam vpadli mezi trénující Čechoslováky s hromovým pozdravem ,Hello, Boys!’“. Tyhle zcela nevinné věty cenzurou neprošly. Největšími kamarády socialistických sportovců nesměli být „Kanadýři“, jak jim Richter říkával, a bylo marné vysvětlovat, že sovětští borci tehdy v Oslu ještě nestartovali.

V 80. letech kontrola slábla, takže jsem si dovolil do jednoho prosincového vydání připravit „crazy“ přílohu Silvestrovské Ťyšnovsko, do níž jsem vyskládal směs opravdových hovadin. Patřil mezi ně třeba portrét místního avantgardního malíře, tvořícího ve stylu „stupidního umění“, což byl „nový směr balancující na ostří mezi naivním uměním a neuměním“. Anebo test, kterým si vedení města zjišťovalo, zda by čtenář byl vhodný k likvidaci hrabošů, kteří se v Tišnově přemnožili. V něm byly otázky jako: Víte, kde potkal potkan potkana? Možnosti: a) pod kamenem, pod kamenem, b) nad kamenem, nad kamenem, c) nepotkali se. Tahle bláznivina byla schválena a zveřejněna v plném rozsahu, pouze se k nám z okresu donesla poznámka, že „je to intelektuální humor, s nímž u čtenářů dělnických profesí nebude možné příliš uspět“.

Rád jsem čítal články Josefa Ptáčka o přírodě, které se obvykle týkaly ptáků, což je vzhledem k jeho příjmení logické. Vkládal do nich totiž nenápadné jinotaje a jemným způsobem tak prováděl třetí odboj. Například v době, kdy se slavil Měsíc československo-sovětského přátelství, začínalo jeho ornitologické pojednání větou: „Listopad je měsíc, který není mezi živými tvory příliš oblíben.“ A jen já a pár dalších blízkých jsme věděli, co tohle tvrzení ve skutečnosti znamená…

Od jisté doby naše řady doplňovala komunistická posila, asi aby se v zákulisí novin nedělo něco nekalého. I přišel veterán Josef Kadlec, vtipný a dobře píšící pamětník historických událostí, navíc dlouholetý sportovec, který byl ovšem kovaným bolševikem v tom nejryzejším slova smyslu. Do každého článku vsouval tu jedině správnou propagandu, k níž patřilo i očerňování sokolů. Když v tomto duchu sepsal vyprávění, podle něhož místní sokolové pod záminkou pomoci chudým kradli nedostatkové kakao, nastal slušný poprask. Moje maminka, jejíž rodiče se tehdy na zmiňované sokolské pomoci podíleli, se po přečtení článku rozplakala a podobná reakce nebyla po Tišnově ojedinělá. Na nejbližší poradě jsme se do soudruha Kadlece tvrdě pustili, až jsem pronesl tu nejpodstatnější kritickou připomínku, která zněla: „I paní Mudrochová říkala, že to, co jste napsal, není pravda.“ Věra Mudrochová byla vážená tišnovská občanka, o níž se vědělo, že opovrhuje vším komunistickým, takže její jméno na Kadlece zapůsobilo jako muleta na býka. Pravil: „O Mudrochové mi nemluvte, já si pamatuju, jak jí na 1. máje nabízeli pionýři rudý karafiát a ona jim řekla: ,Tady máte korunu a strčte si ho do pr….‘“ A celou debatu uzavřel větou„Ideologický boj pokračuje“, proti níž už jsme neměli co namítat.

Takhle veselo zkrátka bývalo při tvorbě novin, jejichž redakční kolektiv jsem v první půli 80. let opustil, abych se do téže řeky vrátil po více než 30 letech v roce 2016, kdy mi Honza Brdíčko po konzultaci s tehdejším místostarostou Tomášem Komprsem nabídl pozici redaktora. Rád jsem přijal a rád takto působím
dodnes.

Proč ale o tom teď píšu? Možná jste si v kalendáriu na straně 41 všimli, že náš list se zrodil právě před 50 lety a v lednu 1970 že vyšlo jeho první číslo. V lednu 2020 proto zahájíme teoreticky nekonečný seriál, v němž budeme v každém vydání jednu stranu věnovat tomu, co se v Tišnovských novinách, byť se v prvních desetiletích jmenovaly úplně jinak, psalo přesně o 50 let dříve…

Václav Seyfert

ilustrační foto