Hodina mezi psem a vlkem

Představujeme fotografa Petra Daniela (*1954), jehož výstavu s názvem Hodina mezi psem a vlkem připravujeme v galerii v termínu 16. října – 26. listopadu. Absolvoval stavební fakultu VUT (1978). Studoval na Institutu výtvarné fotografie v Olomouci (1985–1986). Aktivně fotografuje od konce 70. let.

Titul výstavy je vlastně rčení, které si diváci propojí s názvem Skácelovy básnické sbírky. Co tě k názvu přivedlo?
Myslím, že jsem první fotky z tohoto souboru dělal někdy v roce 2006 a název pochází z té doby. Ukazoval jsem je své současné ženě Kateřině, která je francouzštinářka, a odtud už to bylo jenom kousek… Je to vlastně stejné jako s pétanque, hry, do které nás s přáteli uvedla a od té doby ji hrajeme každý pátek odpoledne, a její zásluha byla zapomenuta. Pamatuji si ale velmi přesně, že jsem si v té době koupil první digitál a začalo mě bavit s ním experimentovat. Byl to Sony s rozlišením 2 MB, což bylo proti kinofilmu dosti málo, ale dalo se s ním experimentovat donekonečna s nulovými náklady, což bylo právě oproti filmu velké osvobození. Navíc ta metoda s pohybem kamery obrátila nevýhodu malého rozlišení ve výhodu v tom smyslu, že člověk mohl beztrestně zkoušet a najednou zjistil, že právě ty hnuté snímky nejsou o kvalitě zobrazení, ale víc o celkovém dojmu z té tajemné hodiny, kdy se ztrácí předměty a vrchu nabývají „jenom“ barvy. „Výraz ‚l’heure entre chien et loup‘, česky ‚hodina mezi psem a vlkem‘, pochází z francouzštiny, kde je doložený už v jednom textu ze 13. století, kde stojí: ‚… když člověk nedokáže rozlišit psa od vlka‘,“ objasňuje Kateřina Danielová. „Mezi psem a vlkem“ tedy označuje večerní nebo ranní hodinu, okamžik dne, kdy se nedostává světla na jasné rozlišení detailů, na rozeznání psa od vlka, přičemž pes, který dokáže člověka vést, má symbolizovat den, zatímco vlk je symbolem noci, představujícím hrozbu, ale také noční můry či strach. Jan Skácel, který začátkem šedesátých let pojmenoval jednu svou sbírku „Hodina mezi psem a vlkem“, je básníkem ticha, nedořečeného, náznaků a odmlk. Možná právě díky němu toto úsloví v češtině zdomácnělo.

Cyklus tvých nočních fotografických záběrů propojuje záměrný pohyb přístrojem. Jde o snahu, která má vnést do záběru rozostření?
Nejde o snahu vnést rozostření, ale rozhodující je pro mě barva světla; pohybem pak dojde k míchání barev. Ne vždy se to povede, krom toho je čas vhodný pro takové snímání poměrně krátký, protože když je světla moc, tak záběr přebije a pohyb není dosti patrný; pak za chvíli je už zase světla málo, všechno ztmavne a kouzlo je pryč. Taky je potřeba jistá zkušenost, protože třeba ve městě stačí jedna lampa, která nadělá čáry přes celý záběr, a výsledek je k ničemu. Ale když se to povede, tak se mi na tom líbí prolínání obrazů, kdy se například obloha ztrácí v listí, nebo se naopak listí ztrácí v obloze. Je to radost a chci sdělovat tu viděnou krásu i ostatním. A že si někteří řeknou, že na tom není nic zajímavého, s tím se asi vždycky musí počítat. Můj otec by k tomu možná dodal: „No, když ho to baví, hlavně že nám Petříček nezlobí…“ Mou výhodou je to, že si témata vybírám svobodně.

Tvůj postup mi připomíná aktuální trend v umělecké fotografii, tzv. snapshots – fotografické momentky, kdy neostré záběry nejsou chybou amatéra, ale záměrnou konstrukcí profesionála…
V současné fotografii víc a víc přibývá manipulace v počítači, nikdo se už nepozastaví nad montáží. Já tyhle fotky exponuji najednou a to mě právě na tom baví. Antonín Dufek mi jednou k mé výstavě napsal, že „je rozdíl mezi fotografickým viděním světa a světem fotografického obrazu“. A toho se snažím držet. Já si myslím, že je fotografování hlavně o tom, jak je svět krásný sám o sobě, ve zdánlivě banálních drobnostech, místech a obrazech, které mě baví nacházet a zaznamenávat. Je tady samozřejmě důležitá role barvy, v černobílé by to asi bylo o ničem… Taky vycházím ze základní poučky, že fotografování je kreslení světlem – a tady jsem se s kreslením jaksi rozdováděl.

Co znamená červenobílá páska na tvých fotografiích?
Je to pokus o vtip, jakýsi digitální podpis z různých koutů světa. Páska se dá snadno srolovat do kapsy a bez problémů projde letištní kontrolou, navíc je docela fotogenická. Je to podobný princip jako ve filmu Amélie z Montmartru, když hrdinka půjčila své kamarádce letušce trpaslíka ze zahrádky svého životem zklamaného otce a jemu pak začaly přicházet pohledy s trpaslíkem cestujícím po nejrůznějších místech světa…

Jaká jsou nejnovější témata tvé tvorby?
Průběžně fotím „hovory žen“, což je vděčné a univerzální téma: krása žen, když si sdělují svá nejtajnější tajemství. Pomalu skládám soubor fotek s různými logy v různých kontextech, ale co z toho bude, to se teprve uvidí. Inspirací mi zase byla jedna z povídek Woodyho Allena, kde Hospodin poradí nešťastnému neúspěšnému výrobci košil: „Našij na každou košili aligátora a bude se ti dobře dařit…“ Témata vystupují nezřetelně z mlh nad vodami a já se těším, co mě příště potká.

Marta Sylvestrová

Jedna z fotek Petra Daniela