Z Tišnova pod evropské koše

Na začátku letních prázdnin se v Srbsku a Lotyšsku konalo letošní mistrovství Evropy v basketbalu žen. Do nominace českého reprezentačního týmu se probojovala i hráčka brněnských Žabin, 26letá Beáta Adamcová, která je odchovankyní tišnovského basketu. Po jejím návratu z Rigy jsme si povídali nejen o vlastním šampionátu, ale i o dávných začátcích pod zdejšími bezednými koši.

Jak jste se dostala k basketbalu? U jakých trenérů jste začínala?
Kolem basketu jsem se pohybovala už od mala, díky tomu, že ho hrávala mamka, která vlastně byla společně s Vlaďkou Knoflíčkovou i jednou z mých prvních trenérek. V Brně jsem se pak dostala do rukou Marka Šilhana, což byl nejlepší mládežnický trenér, takže musím říct, že na trenéry jsem měla celkem štěstí.

V těch časech dosahovaly výborných výsledků brněnské Žabovřesky a také ženská reprezentace České republiky. Sledovala jste jejich úspěchy a byly proVás inspirací? Byla některá z hráček Vaším vzorem?
Samozřejmě, však dodneška si pamatuju, jak jsem měla v pokojíčku vylepeny plakáty Žabin, možná bych je ještě někde našla. Takže Žabiny jsem sledovala hodně a byl pro mě svátek, když jsme se dostaly na nějaký jejich zápas nebo pak dokonce na euroligové Final Four, které se konalo v Brně na Vodově ulici. Mým největším vzorem asi byly Jana Veselá jako největší dříč na hřišti a Eva Vítečková se svou neomylnou rukou.

V které fázi mládežnického období začínalo být zřejmé, že z Tišnova bude třeba odejít do většího klubu? Kdy a jak se pak tento přesun odehrál?
Na tohle asi nedokážu úplně přesně odpovědět, to byste se musel zeptat mé mamky. Jako dítě to totiž nevnímáte, prostě děláte to, co vás baví. Do Brna jsem začala jezdit někdy ve 14 letech, ale to víceméně jen na jeden trénink týdně a na zápasy. Hlavní přesun pak probíhal o rok později, kdy jsme společně s Marťou Knoflíčkovou, teď již vlastně Haklovou, dojížděly několikrát týdně. Na toto období vzpomínám hrozně ráda, měly jsme skvělou partu jak na hřišti, tak mimo něj.

Kdy Vás poprvé vybrali do dorostenecké či juniorské reprezentace? Jakých šampionátů jste se v jejích barvách zúčastnila?
Poprvé jsem dostala pozvánku do reprezentace v šestnácti letech. To bylo pro mě celkem překvapení, ani jsem tehdy pořádně nevěděla, jak to všechno funguje. No a od té doby jsem se kromě mistrovství Evropy šestnáctiletých (ME U16) zúčastnila dvakrát ME U18 a dvakrát ME U20, z toho jednou v divizi B, odkud se nám podařilo postoupit do divize A. Po juniorských reprezentacích přišly ještě dvě univerziády a teď tedy šampionát žen v Rize.

Ligovou kariéru jste začínala v barvách Králova Pole, ale teď působíte v dresu Žabin. Proč k této změně došlo?
V Králově Poli jsem byla několik let a už jsem potřebovala nějakou změnu. I kvůli basketovým věcem, už jsem měla pocit, že si tam nemám co brát, co se nového naučit. Myslím, že to i dává smysl, každý trenér má spoustu věcí, co vám může předat, ale po třech nebo čtyřech letech pod Marianem Svobodou mi přišlo, že nic nového už se naučit nemůžu, a tak přišel čas na novou zkušenost.

Jak se trénuje pod takovou legendou našeho basketbalu, jakou byl a stále je Jan Bobrovský?
Vzhledem k tomu, že pan Bobrovský u nás působí jako asistent a hlavním trenérem je teď Viktor Průša, tak to vlastně ani nemůžu zcela posoudit. Ale pořád je to velká legenda, o které každý ví, hned jak vstoupí do místnosti.

Do dospělé reprezentace jste nakoukla již dříve, letos poprvé Vás ale potkala nominace na evropský šampionát. Trenér Svitek Vám ovšem v žádném ze tří utkání nedal příležitost, přestože v jednom z přípravných duelů jste byla nejlepší střelkyní a on sám v tisku konstatoval, že byste se do týmu dostala, i kdyby se nemusel po zraněních několika opor těsně před akcí doplňovat. Zklamalo Vás to hodně? Jak jste tuto skutečnost nesla?
Popravdě ani nevím, že toto v tisku někdy řekl… Já jsem věděla, že tam jedu jako jedenáctá, dvanáctá hráčka, takže jsem ani nečekala, že nastoupím.  Samozřejmě vždycky doufáte, že se na vás třeba dostane, ale moc dobře víte, že to vůbec nemusí přijít. Takže zklamání to pro mě určitě nebylo, byla jsem ráda, že na mistrovství vůbec můžu být. Ta úroveň je tam úplně někde jinde, takže mě může trochu mrzet, že jsem si to nezkusila, ale zklamaná rozhodně nejsem.

První dva duely (těsná prohra s Francií a vítězství nad Švédskem) sehrálo české družstvo velmi dobře, pak ale přišel nečekaný pád s Černou Horou a konec nadějí. Lze s odstupem určitého času říci, proč se nepodařilo v klíčové chvíli zopakovat úvodní výkony?
To se dalo zhodnotit hned po zápase, na to ani člověk nepotřebuje odstup času. Herní projev Černohorek, jako ostatně všech balkánských států, je hrozně specifický. Přesně jsme věděly, že nesmíme dovolit, aby se dostaly do hry, aby se chytly hned od začátku, aby se dostaly na koně, protože jak se tam tenhle národ jednou dostane, už se těžko sundává. A to se potvrdilo. Přestože basketbalově nebyly lepší, byly silnější psychicky a to, jak si věřily v každé situaci, jsme zkrátka nedokázaly porazit. Prostě se nám nepovedl úvod zápasu a pak už se to proti takovýmhle horkokrevným národům těžko obrací.

Jaké máte v basketbalu další cíle? Sníte o něčem konkrétním?

Vlastně už si ani žádné konkrétní cíle nestanovuji. Když jsem byla malá, mým snem bylo zahrát si Euroligu, konkrétně pak Final Four před zaplněnou halou, ale s věkem je člověk realističtější, takže teď už je mým cílem, aby mě to bavilo a aby se týmu co nejvíce dařilo…

Čím se zabýváte ve volném čase? Jaké jsou Vaše koníčky a záliby?

Přijde mi, že toho volného času zase tolik není. Zrovna jsem si ale byla zahrát tenis, což mě baví hodně, i když mi to zatím moc nejde. Miluji americký fotbal, takže s přítelem hodně sledujeme zápasy NFL. A ve volných chvílích i ráda vezmu do ruky knihu. A teď jsem si vzpomněla, že jsem přes rok ještě chodila na lekce španělštiny… takže zas tak málo toho volného času asi nemám…

Václav Seyfert