Krédo Petra Fruhwirta : „Musí se fachčit“

V příjemném prosluněném pátečním odpoledni jsme spolu s ostatními gratulanty i starostou města měli možnost setkat se s oslavencem Ing. Petrem Fruhwirtem, který nás spolu s manželkou a dcerami přivítal na své oslavě u příležitosti krásného životního jubilea.

Setkání proběhlo v příjemném duchu s heslem „Musí se fachčit“… I během rozhovoru bylo znát, že oslavenec je opravdu velmi aktivní člověk, a to aktivitami konanými nejen pro sebe a svoji rodinu, ale také pro veřejnost a naše město. I díky jeho vzpomínkám jsme si zase uvědomili, jak se doba velmi mění a jak složité to mnohdy starší generace měly.

Pan Fruhwirt byl vychováván tatínkem, který byl lékařem, maminka pocházela ze zemědělské rodiny. Na své dětství plné her a rozbitou hlavu, kterou mu tatínek několikrát šil, vzpomínal s úsměvem. Zažil i bombardování Tišnova a klukoviny na konci války, kdy zkoušeli vyrábět rakety za stohem slámy. Naštěstí to dopadlo dobře, stoh neshořel…

Obnova Junáka a první pobyt na skautském táboře v Níhově mu daly krásné idey a nikdy se této činnosti nevzdal. V současné době je pro nás naprosto nepředstavitelné, že bychom se jako děti ráno rozloučili se svým otcem a uviděli ho zase až za šest let, neboť si pro něj přišla StB. I když pan Fruhwirt odmaturoval na výbornou, mohl si vybrat jenom mezi prací v papírně nebo na stavbě vírské přehrady. Vybral si papírnu, a ačkoliv málem přišel o ruku, byla to pro něj velká škola. Přesto se mu pak podařilo vystudovat vysokou školu zemědělskou, a jak sám říká, nejkrásnější je objevování nádhery v přírodě, vůně zorané země, když se rodí malá telátka a když kvete na jaře 50 hektarů, to je ta pravá krása. V tomto oboru nakonec pracoval tři desetiletí.

Po volbách v roce 1990 byl vyzván, aby se stal starostou, což odmítl. Myslel si, že je více zemědělec, že patří tam, ale nakonec byly další volby a už nebylo zbytí. Od roku 1994 do roku 2002 starostoval. Jak sám říká, je potřeba otevřít oči, projít se po městě, popřemýšlet a opravdu se podívat na to, co se už udělalo a co by se mohlo udělat. Je hodně věcí, které pak najednou vyvstanou. Když ale člověk něco dělá, tak to musí mít také rád.

Pod Květnicí se žije pěkně. A že bylo co dělat! Rozestavěný penzion, jehož stavba se prodražila a muselo se jednat na ministerstvech, upravit projekt, a nakonec peníze zajistit. Kvůli zachování tišnovské nemocnice oslovoval poslance a senátory, korespondoval s MUDr. Františkem Kuthanem a jeho rodinou. V té době se Tišnovsko semklo, což dalo základ pro vytvoření homogenního celku. Mezi tím se řešila samozřejmě i spousta běžných úkolů jako oprava kašny, ročníky Concentu Moraviae s famózní Magdalenou Koženou, návštěva americké velvyslankyně a velká příležitost Tišnova stát se pověřeným městem a funkčně se starat o okolní obce. Zabýval se i otázkou, jak pomoci podnikatelům vytvořit pracovní místa pro Tišnováky i okolní, podařilo se zajistit finanční prostředky na zpracování přípravné dokumentace pro podnikatelskou zónu pod městem, ale bohužel se nepodařilo městu vykoupit dost pozemků. Start byl však „na správné trati“ a pokračuje se úspěšně.

A co bylo pro něj nejhezčí životní období? „Všecko…, ale hlavně když se nám narodily děti. Mám nádherné děti, vnoučata, dobrou ženu, která se mnou všechno, co život přináší, trpělivě nese. Táta i máma jsou za hranicí všedních dní a mně zřídl vlas i též rozum, ale Bůh mě, ale i vlastně všem ostatním, dopřál štěstí, že komunismus padl, město bylo dost poškrábané působením lidově demokratického socialismu a každé ruky podpořit svobodný život bylo potřeba. Zkusil jsem ji přiložit…“

A nám nezbývá než popřát oslavenci hodně osobní pohody, pevné zdraví a mnoho radostných chvil prožitých s dětmi a vnoučaty.

Pavla Veselá Hanusová, předsedkyně Komise pro občanské záležitosti

Foto: Veronika Pozděnová