Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

Dlouho jsem váhal, zda má vůbec smysl tento článek napsat, ale po zhlédnutí záznamu z posledního zasedání zastupitelstva města Tišnova, které trvalo více jak tři a půl hodiny, jsem si řekl, že ano. Pokusím se v tomto textu zamyslet nad úrovní lokální politiky, nad otázkou cenzury, svobodného projevu, kritiky, pravdy, fabulace, ale i kultury komunikace, chování, dodržování zákonných norem a v neposlední řadě smyslu demokracie.

Když jsem zavřel stránky YouTube se zmíněným zasedáním, položil jsem si otázku, jestli opravdu po něčem podobném toužil náš první prezident, a tak jsem sáhl po Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem a začetl se do jeho vyprávění o demokracii. S údivem jsem zjistil, že nepochybně řešil to samé, co my dnes. Karel Čapek položil TGM otázku, nebo lépe řečeno konstatoval: „… dnes je spíš zvykem hledat na demokracii chyby a mluvit o krizi demokracie.“ Na což TGM zareagoval slovy: „Krize demokracie – prosím vás, co dnes není v krizi? Žijeme právě v době přechodní. Jsme – všechny státy a národy – v těžkém přerodu; těžko žádat hned dílo dokonalé a na věky. To neznamená, že by naše demokracie, vůbec naše řády nemohly být lepší, než jsou. Demokracie má své chyby,
protože občané mají své chyby.“

Upřímně se mi ulevilo, není to tak strašné, jak se mi to na první pohled zdálo. Ale pak jsem si vzpomněl na poslední půlhodinu jednání zastupitelstva a říkal jsem si, kde se bere v lidech taková agresivita? Proč má někdo potřebu místo věcné argumentace lidi slovně napadat, skákat jim do řeči a urážet je? Je toto ještě stále svoboda projevu? Dozvěděl jsem se mimo jiné, že se v Tišnovských novinách užívá cenzura, která je přitom ze zákona nepřípustná. Nařknout někoho z něčeho nekalého je snadné, ale co když to nařčení není pravdou? A tak jsem se podíval po tom, co to vlastně je cenzura. Wikisofia praví, že cenzura je „ideově politická kontrola vydávání tiskovin (knih, periodik, letáků apod.), která se projevuje zákazem vydávání a rozšiřování dokumentů, které jsou považovány za nežádoucí anebo závadné z důvodů společenských, politických, náboženských, mravních nebo jiných důvodů.“

Díky tomu, že v minulosti v naší zemi docházelo k ovlivňování či zneužívání tzv. „radničních novin“, zareagovali zákonodárci na tento stav. Tiskový zákon novelizovali a zavedli do něj pojem „periodický tisk územního samosprávného celku“, kde přesně vymezili pravidla pro vydávání takové tiskoviny; v našem případě Tišnovských novin. V tomto zákoně se jasně hovoří o tom, že právo na zveřejnění názoru má každý zastupitel samosprávného celku. Nikde se v něm nepíše o automatickém právu občana na otištění jakéhokoli jeho textu, ani povinnosti vydavatele takový článek uveřejnit. Žijeme v zastupitelské demokracii, a proto je kladen důraz na osobu zastupující voliče. Občanské sdružení Oživení, které se dlouhodobě zabývá protikorupčními aktivitami, vydalo „Manuál pro dobré radniční periodikum“, kde se mimo jiné píše, že: „Redakce má kompetenci nezařadit taková faktická tvrzení, která by zakládala právní odpovědnost vydavatele za trestný čin pomluvy anebo za zásah do důstojnosti, cti, vážnosti fyzické osoby nebo pověsti právnické osoby.“ A dále uvádí: „Redakce má také právo dodané příspěvky krátit s ohledem na rozvržení plochy… může je zařazovat editorsky, anebo z dodaných podkladů využít jen některé pasáže, citace a začlenit je do redakčně zpracovaných článků.“

Vrátím-li se k nařčení z cenzury, pak nezbývá než konstatovat, že pokud je cenzurou míněno redakční zkrácení článku, notabene pasáže, která s předchozím textem a jeho formou věcně nesouvisí, přičemž je beze zbytku zachována podstata textu, nemůže se jednat o cenzuru, ale o základní princip redakční práce. Jedinou chybou může býti to, že u článku nebylo uvedeno, že je redakčně krácen, a to v tom případě, pokud by o tom nebyl autor informován, a to ani ústním podáním. Co potom s takovým nařčením o cenzuře? Je to jen názor, slova, která se nemusí brát vážně nebo lež?

Základním stavebním kamenem občanské společnosti je ctění demokratických principů, tedy ctění obecných právních norem, které jsou pro všechny stejné. Pokud je budu bagatelizovat, ohýbat jejich smysl, případně zpochybňovat, mohu potom zpochybnit celý právní systém a celé společenské uspořádání a vzájemnou sounáležitost, tedy jakýkoli význam společného soužití.

Mám za to, že k jednání zastupitelstva patří rovněž slušnost a kultura projevu. Jde o základní vyjádření úcty člověka k člověku a ke společným demokratickým hodnotám. Vědom si vlastní nedokonalosti nepředpokládám, že někdo koná se zlým úmyslem či záměrnou nedbalostí. To, co jsem viděl, na mne však působilo zcela opačně. Samotná fakta, byť dobře míněná, se ztrácela za způsobem chování, který je pro běžného člověka za hranicí přijatelnosti. Jako by síla hlasu automaticky znamenala silnější argument. Nebo ještě lépe řečeno, křičím, protože musím překřičet zeď, kterou jsem si kolem sebe postavil proto, abych nemusel poslouchat jiné. Pokud by se něco takového objevilo v soudní síni, tak nepochybuji o tom, že by dotyčnému soudce uložil pokutu, nebo jej nechal vyvést z jednací síně. Trpělivost předsedajícího byla v tom okamžiku vlastně obdivuhodná a vstřícná nad rámec jednacího řádu.

Ke každému projednávanému bodu zastupitelstva byla dána kromě zvolených zástupců možnost vyjádřit se i občanům z řad veřejnosti. Fakta tříbí mysl, a proto jen shrnu, že jeden jediný občan měl prostor vyjádřit se k projednávaným bodům v délce přesahující 24 minut. Tomu odpovídala i délka odpovědí. Minimálně ve třech případech se vyjádřil k projednávanému bodu více jak dvakrát, v jednom z případů dokonce sedmkrát, přestože má dle jednacího řádu právo pouze na dvě reakce. I když se zastupitelstvo může usnést, že omezí délku vystoupení každého občana na jednu minutu, neučinilo tak a šest stanovisek jednoho jediného občana bylo delších než uvedené penzum. Přestože má býti diskuse věcná k danému bodu, nebylo tomu tak v mnoha případech a výjimkou nebylo ani skákání do řeči a udělování si slova sobě samotnému. Je jasné, že se objevily i věci, které nebyly v pořádku, ale v tom případě dotčené osoby zareagovaly tak, že přiznaly chybu, což je zcela normální, a přislíbily nápravu. Nikdo není neomylný a je zcela přirozené, že v lidském snažení dochází k chybám. Konec konců, kdo nic nedělá, nic nepokazí, a ne každý je ochoten převzít míru zodpovědnosti za vyšší celek. Tímto se nesnažím o vyjadřování jakýchkoli sympatií, či být tzv. politicky korektní.

Zpětná vazba od veřejnosti je nutná. Tou nejlepší jsou pak volby samotné. Neboť vládnoucí garnitura nesmí usnout na vavřínech a znecitlivět vůči prostoru, ze kterého vzešla. Vše má ale své meze a nepochybně nejsem jediný, kdo přemýšlí nad tím, kdy se jedná o zpětnou vazbu, kdy o zaslouženou kritiku a kdy o zbytečné napadání a agresivitu, či zveličování banalit. I toto řešil Masaryk a vyjádřil to v Čapkových Hovorech takto: „Ano, děláme chyby, sám jsem jich udělal dost, neumíme to ještě. Republika, demokracie, náš stát je mladý a dostal se nám skoro zadarmo. Nemáme tradice v politice a v administraci, a proto děláme chyby. Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě. Potřebujeme kritiků vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.“

Je zřejmé, že ani třicet let po revoluci nemáme demokracii usazenou ve svém nitru. Zdá se mi, že sotva jsme vyvázli z područí komunistické totality, která likvidovala lidskou identitu, rychle jsme zapomněli a začali jsme těžko nabytou svobodu sami ničit. Každý jiným způsobem. Svoboda samozřejmě znamená velké nároky na osobnost, protože žít ve svobodě je mnohem náročnější než v diktatuře, neboť je každý sám sobě největším oponentem. Neznamená to však sebezahleděnost, bezohlednost a egoismus. Často se říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A protože si lidé nedokáží sami pomoci, musejí se nějak dohodnout. Bez dobrovolně přijatých společných pravidel na společné soužití, která dají prostor nám všem pro svobodné žití, se neobejdeme. A společná pravidla mohou vzniknout jen na základě tradic, tedy kvalitních zkušeností, ke kterým jsme společně došli demokratickým principem. Potom bude míra svobody přímo úměrná míře kvality demokracie. A tak se na závěr opět vrátím k zakladateli naší státnosti T. G. Masarykovi, neboť jeho důvod pro  demokracii je pro mne zásadní: „Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.“ Nezbývá mi než dodat, že bez úcty k druhým nikdy láska a pravda nezvítězí nad lží a nenávistí, a to ani v našem městě, a pokud ne v něm, tak v republice už vůbec ne.

Pavel Hanák

ilustrační foto, pixabay.com