A vše se hýbe?

První část rozhovoru s umělkyní Barbarou Šalamounovou o jejím dětství, rodičích, maxipsu Fíkovi a studiích.

Díky grafičce, ilustrátorce a animátorce Barbaře Šalamounové, M.A., docentce vyučující na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni si mohou talentovaní studenti, kteří by se rádi ve své tvorbě věnovali komiksu a ilustraci, vybrat tento obor jako hlavní předmět svého vysokoškolského studia a ucházet se o výuku v jejím ateliéru, který je jako jediný v České republice zaměřen na komiksovou tvorbu. Bára byla od dětství předurčena k tomu, aby pokračovala v ilustrátorské tvorbě, jíž se věnovali oba její rodiče, Eva Natus Šalamounová (*27. 6. 1934 Halle-Saale, Německo – †28. 1. 2014 Halle, Německo) a Jiří Šalamoun (*17. 4. 1935 Praha), který v letošním roce vstoupil do Síně slávy Czech Grand Designu a tím oslaví své 84. narozeniny.

Vaše maminka i tatínek se proslavili jako ilustrátoři knih nejen pro děti. Vytvářeli také volnou grafiku, pracovali v ní hlavně technikou litografie a věnovali se animované tvorbě. Byli oba dnešním výrazem řečeno grafičtí designéři. Zabývali se grafickou úpravou knih, plakátů, časopisů, v níž oba vynikli jako významní tvůrci světové vizuální kultury. Stylově je si jejich tvorba navzájem blízká, jako by se inspirovali jeden od druhého, bylo tomu tak? Jejich výtvarný jazyk je ale bližší drsné expresivitě německé grafiky spíše než laskavé tváři české poetické či imaginativní ilustrace. Vedli Vás rodiče od dětství k ilustraci a grafice, jíž se dnes věnujete?
Expresivita u táty je jistě dána i jeho dvouletým studiem vybraného „Meisterschüler“ na Vysoké škole knižní tvorby a grafiky v Lipsku (Hochschule für Grafik und Buchkunst), které absolvoval během studia na Akademii výtvarných umění v Praze, stejně jako jeho povahou a zájmy. Mámina tvorba je dle mého něžnější, víc jdoucí směrem k Chagallovi a těmto lyrickým autorům. Ale je pravda, že se vzájemně ovlivňovali, spolu často probírali své práce a to mně, jako dítěti, a i nyní, pohlížeje zpět, přišlo dobré. Je to prvek, který může utužit jak pracovní, tak soukromý svazek, pakliže ti lidé spolu nesoutěží.

Kreslila jsem hodně s tátou v jeho ateliéru, dával mi jako předlohy své kresbičky a trochu jej podezírám, že chtěl vidět, jak nenuceně je dokáže nakreslit dítě, aby se tím sám vrátil do svého dětství a pak se tím inspiroval. Tedy jen občas. Možná, že už tam někde mezi těmi půlměsíci se zkříženými hnáty jsem se vlastně chtěla stát později kriminalistkou, což ale nějak doba a ani okolnosti neumožnily. Nicméně záliba v této napínavé branži mne neopustila a tak trochu ji aplikuji, když se vrtám v pracích svých studentů a vyhledávám ta malá odhalení, která jsou podobná chybám zločinců po spáchání trestného činu. A dokud je z těch prací nedostanu, nemám klidu. Avšak na rozdíl od kriminalistů mají studenti svoji hlavu a občas mi to nevyjde. S maminkou jsem kreslila také, obzvlášť úkoly do školy, které nebyly vždy zábavné, a jako každé dítě jsem je odkládala. Víte, zpětně viděno, bylo legrační, když dítě výtvarníků je neustále korigováno učitelkou kreslení, co vše udělalo jinak, a tudíž špatně. Přitom všichni, kdo se uměním zabýváme či je sbíráme, víme, že imaginace je prvkem, který nevlastní každý na této planetě.

Před nějakou dobou při dnu otevřených dveří ke mně přišla maminka jednoho z uchazečů a chvíli jsme hovořily o výtvarných hodinách na základních školách. Nejen že je jich prachmizerně málo v domnění, že jde o pouhé čárání, a tedy ztrátu času, ale i řada vyučujících není k tomuto oboru vhodně vybrána. Tato maminka mi ukázala kresbu svého mladšího dítěte. Zadání znělo: děti na sáňkách sjíždí v zimě kopec. Dítě si k tomu dokreslilo zajíčka a smrček a ještě něco. A na té kresbě, kterou pak vytáhla, byly tyto dodatečné prvky učitelkou v zadání nedefinované zaškrtnuté červenou propiskou a známka byla tři mínus, či ještě hůř. Vždyť ona neřekla, že tam má být smrk, natož pak zajíc. Probůh, světe, zboř se. Tak jsem to vnímala i já v dětství. A není divu, že animovaný film Špatně namalovaná slepice v režii Jiřího Brdečky je dodnes aktuální. Jenže mí rodiče, na rozdíl od těch, co se uměním nezabývají, nad tím úsměvně mávli rukou anebo pak zašli do školy a trochu si vyjasnili situaci, ale vždy slušně a bez urážek.

Obklopovaly mne knihy, štosy knih, ilustrované napříč směry a tématy. Ale děti, které mají pouze takovouto paní učitelku, musí nutně ztratit o výtvarný obor zájem. A přitom vše, co nás obklopuje, na čem sedíme, v čem chodíme, v jakém autě jezdíme, to vše je umění, nejen obraz na zdi. A kdyby to vše nebylo, neměli bychom nic. Proto jsem ráda, když se některá z mých absolventek rozhodne dodělat si pedagogické minimum a jde
učit na ZUŠ či jiné školy. Výtvarný obor může člověku umožnit i doma uvolnit všechen stres a napětí. Je to obrácená strana sportu. Ti, kteří nemají rádi akčnost, pohyb, neklid, mohou si zkusit doma jen tak pro sebe namalovat své sny a fantazie, anebo i smutek, který z nich poté opadne.

Byla jste zřejmě díky mamince od malička bilingvní dítě a máte tak i hlubší kulturní rozhled vycházející z důvěrné znalosti českého a německého uměleckého prostředí. Jaký je váš vztah k české a německé kultuře?
Byla jsem bilingvní díky oběma, protože můj otec velmi dobře hovoří německy. Přesto jsme společně přes rok mluvili více česky než německy. Prázdniny jsem trávila u své babičky v NDR a tam se vždy přelaďovala na pouhou němčinu. Moje maminka česky uměla, ale měla svoji specifickou řeč a občas si vytvářela slova, jež neexistovala. Bylo to roztomilé, a zároveň náročné. Mezi kamarády umělci byla tímto svým žargonem velmi oblíbená.

Mám rovnocenný přehled o české a německé tvorbě. Získala jsem i oboustrannou zkušenost na poli pedagogické činnosti, a to díky mému působení na jedné z nejlepších státních vysokých uměleckých škol Burg Giebichenstein, která se nachází v Halle Saale, městě barokního hudebníka Georga Friedricha Händela. V Čechách jsem na UMPRUM zastupovala na půl roku pana profesora Jana Bartu, vyučovala na VOŠ Hollar v nově založeném oboru interak, působím již třináctým rokem. Vedu pravidelně workshopy pro dospělé i děti, a to jak české, tak i německé, někdy i pro obě skupiny naráz. Vždy znovu oceňuji schopnost moci hovořit dvěma jazyky plynule. Nedávám přednost žádné ze dvou kultur. Mám je obě ráda a u obou znám plusy i mínusy. Myslím si, že pluralita občanství může vést k větší smířlivosti a toleranci k jiným národům, protože člověk pocházející z více národnostních kultur nebude chtít ani proti jedné vyrukovat.

Od našeho prvního setkání v září loňského roku, kdy jsme začali společně připravovat výstavu v Tišnově, se nemohu zbavit dojmu, že jsem Vás potkala už dávno. Asi to bude tím, že Vaši dětskou podobu převzal Jiří Šalamoun pro pohádkovou hrdinku Áju, kamarádku maxipsa Fíka, která mu sekunduje v jeho legráckách a absurdních dobrodružstvích… Můžete nám přiblížit příběh Vašeho vlastního psa, který se stal předobrazem maxipsa Fíka?
Maxipes Fík vznikl, myslím jeho výtvarná podoba, v době, kdy jsem již čtvrtým rokem usilovně bojovala o psa. Bylo mi tenkrát kolem deseti let. Rodiče (konkrétně táta) stále odolávali a zadávali mi úkoly, které bylo potřeba plnit na důkaz, že vskutku vím, co chci. Samozřejmě že prodlužováním napětí jsem měnila své zalíbení v rasách. Začala jsem u jezevčíka, přešla na kokršpaněla, později královského pudla a jednu zimu narazila na jistou mně neznámou rasu, bobtaila. Psalo se o něm v inzerátu časopisu Člověk a pes. V knížce, kterou mi darovala paní sousedka, jež bytostně neměla psy ráda, jsem si jej vyhledala. A objevila velkého, chlupatého krasavce. Láska na první pohled. Bylo rozhodnuto. Toho a žádného jiného dostanu, i kdyby se kolem hroutil svět. Táta bobtaily poznal v Anglii a byli mu předlohou k maxipsu Fíkovi. Aniž bych já to věděla, a aniž by on tušil, že se nakonec tento chlupáč k nám nastěhuje. Možná je to osud, kde se výtvarno prolnulo se skutečností, kdoví. Nicméně to jediné, co spojuje maxipsa Fíka s mým prvním psem, je fakt, že oba, jak nakreslený, tak i skutečný, vyšli do českých ulic a TV ve stejnou dobu. Podoba Áji může být mnou asi trochu ovlivněná, ale faktem zůstává, že její skutečnou předlohou byla dcera pana Rudolfa Čechury, spisovatele, otce nápadu a autora textu knihy Maxipes Fík.

Po dlouhé době bez psů jsem si pořídila nového. To abych nezůstávala pořád jen s prací. Pejsek potřebuje mít řád a díky němu jsem jej získala zpět. Syna mám již dospělého, dokud byl malý, udával mi řád on. Nemohla jsem si však vzít bobtaila. Jsou velcí a já bydlím ve čtvrtém patře bez výtahu. Vědomí, že jej v nouzi neunesu, mne tížilo. Po dlouhém hledání a pátrání jsem narazila na krásnou příbuznou rasu, bearded kolii, která je vyšlechtěná z kólie a bobtaila. Je sladká, štíhlá, lehká a veselá. A chlupy má také pěkně dlouhé. Jmenuje se Alma Vanilková.

Maxipes si popularitu udržuje sám. Lidé jej mají rádi dodnes, a tak se na otce obrací firmy a propůjčují si Fíkovu podobu na své výrobky. V ČT běží film pravidelně. A i knihy z nakladatelství Albatros se opakovaně vydávají nejen u nás, ale i v zahraničí. Kromě toho je film k vidění i v jiných zemích, kam si jej nákupčí zahraničních televizních stanic objednávají. Vyšel i na minci. Pochopitelně, že zatím stojí řada lidí z ČT a redakce Albatrosu. Co jediné není k sehnání, jsou hračky s jeho podobou, plyšoví chlupáčci nebo polštáře s jeho motivy, které byly vždy oblíbené. Můj syn jeden měl a usínal na něm až do úplného roztrhání.

Dokončení rozhovoru s Barbarou Šalamounovou, která bude mimo jiné naším vzácným hostem na některém z prázdninových Art Campů
v GJJ společně s Almou Vanilkovou, si budete moci přečíst v příštím čísle Tišnovských novin.

Marta Sylvestrová

Na snímku Barbara Šalamounová