O gratulacích jubilantům poprvé – tentokrát s Rudolfem Vrzalem

Když v roce 1970 vznikl zpravodaj Naše Tišnovsko, přímý předchůdce dnešních Tišnovských novin, stal se hned od jeho druhého čísla jednou z nejpopulárnějších rubrik sloupeček nadepsaný „Místo kytičky“, v němž redakce gratulovala k narozeninám jubilantům z řad seniorů. Postupem času se tato blahopřání z obsahu měsíčníku vytratila, ale – jak jste si mohli všimnout již před měsícem – s nástupem Pavly Hanusové do funkce předsedkyně Komise pro občanské záležitosti se z její iniciativy na naše stránky pod obměněným názvem znovu vrací.

Představíme vám ovšem nejen aktuální jubilanty, ale postupně také členy příslušné komise, kteří se starají o to, aby se na naše spoluobčany při oslavách jejich narozenin nezapomínalo. Tentokrát jsme si povídali s Rudolfem Vrzalem, který nám na úvod mimo jiné vysvětlil, jakými úkony se komise vlastně zabývá. „Zhruba pětkrát do roka je naší milou povinností vítání nově narozených občánků, ročně u nás přibude asi 120 až 130 dětí. Podílíme se dále na slavnostním předávání maturitních či výučních vysvědčení absolventům gymnázia či zdejší základní školy a střední školy. Vás ale jistě zajímá především blahopřání jubilantům. Písemné gratulace k narozeninám jim zasíláme při dovršení 70 let, u těch starších pak organizujeme i osobní návštěvy členů komise k 80., 85. či 90. narozeninám a po devadesátce takto činíme již každý rok. U příslušných osob si nejprve telefonicky zjistíme, zda si naši návštěvu vůbec přejí, a pokud je odpověď kladná, dostaví se k jubilantovi ve smluvený den některý z členů naší komise s dárkovým balíčkem. Z předchozího jednání máme rozděleno, kdo z nás se tímto způsobem jednotlivých oslavenců ujme; dá se říci, že členové komise mají už v podstatě ,svoje regiony’, ve kterých tuto službu vykonávají.“

Kromě Centra sociálních služeb Tišnov žije většina seniorů ve starších částech Tišnova, jako je střed města, vilky za sokolovnou nebo i oblast Rybníčku. Vlastní průběh návštěvy gratulantů bývá různý – někdy má jubilant napečeno a připravenu kávu ke krátkému posezení, jindy se předání daru obejde jen podáním ruky ve dveřích. Pokud místní manželský pár slaví zlatou svatbu a byl sezdán v Tišnově, neunikne komisi ani toto výročí a blahopřání proběhne podobně jako v případě narozenin.

Rudolf Vrzal začal ve Sboru pro občanské záležitosti, jak se tento orgán města tehdy nazýval, působit jako předseda počátkem nového tisíciletí. Ve funkci vystřídal svého dlouholetého předchůdce Pavla Mácu, a jak sám vzpomíná, „i jemu jsme pak byli gratulovat k 75. narozeninám“. Jako velmi příjemné má v paměti uloženy především dvojí oslavy stých narozenin – jednak u paní Sekorové v  Černohorské ulici, která tehdy návštěvě z vedení města ještě sama hrála na klavír, což je i zaznamenáno a uloženo v archivu Tišnovské televize, a podruhé ne tak dávno u své vlastní tety, paní Marie Ochrymčukové, která toto vzácné jubileum slavila na rodinné usedlosti v Bukovici. „Na takto významná výročí ovšem chodíme ve větším počtu a vždy je přítomen i samotný starosta,“ dodává k tomu Rudolf Vrzal.

A k lepšímu přidává ještě jednu úsměvnou historku: „Vloni jsem byl blahopřát jednomu více než devadesátiletému pánovi v domě s pečovatelskou službou a ten mi najednou říká: ,Pane Vrzale, já vás znám a celou vaši rodinu jsem znal lépe, než si vůbec můžete myslet. Já jsem se totiž u Vašeho dědečka Rašovského kdysi učil řezníkem, a ještě s jedním učněm jsem v jeho rodině dokonce bydlel. Jenže jsem se nakonec nevyučil – Váš dědeček mě vyhodil, protože jsem v neděli místo kostela chodil na fotbal.’ Teď se těším, až k němu půjdu znovu s gratulací, že si zase tak pěkně popovídáme jako před rokem.“

Václav Seyfert

ilustrační foto