ZUŠ Tišnov: 70 let od založení

Ve čtvrtém pokračování našeho cyklu k 70. výročí založení Základní umělecké školy Tišnov se budeme věnovat oborům, které se staly součástí výuky až v roce 1977, kdy již školu vedla nová ředitelka Jana Pujmanová. Na více než čtvrtstoletí strávené s žáky výtvarného oboru zavzpomíná dlouholetá učitelka Zuzana Randuchová a slovo dostane i její někdejší žákyně, dnešní renomovaná výtvarnice Šárka Koudelová. Podobně se zastavíme u oboru literárně-dramatického, a to s bývalým pedagogem, brněnským hercem Ladislavem Marečkem, jehož pro změnu doplní dnes již herecký kolega, absolvent tišnovské ZUŠky Jonáš Florián. Zmíníme se i o multimediální tvorbě a ve jmenných přehledech si připomeneme všechny pedagogy, kteří se v minulosti v rolích učitelů těchto oborů v Tišnově postupně objevili.

Vzpomínka první – výtvarná
Šárka Koudelová
Když jsme se téměř před dvaceti lety přistěhovali do Tišnova, byla jsem právě ve věku, kdy se začíná přemýšlet, jaké vzdělání si vybrat a ovlivnit tak celý svůj život. Studovala jsem sice osmileté gymnázium, ale mně i mému okolí už bylo jasné, že záměr stát se výtvarnou umělkyní nebyl jen dětským voláním
o pozornost. Hned poté, co jsem se v Tišnově trochu zorientovala a zjistila, kde je základní umělecká škola, nastoupila jsem do třídy „výtvarky“ paní učitelky Zuzany Randuchové. Její přívětivá osobnost motivovala a ovlivnila celý kolektiv natolik, že jsme se v rámci příprav na přijímací zkoušky středních i vysokých uměleckých škol vzájemně inspirovali k co nejlepším výkonům. Výuka zahrnovala jak zajímavé tvůrčí úkoly, tak střípky z dějin umění i konfrontaci s děním na současné umělecké scéně. Paní Randuchová měla naprosto zásadní podíl na tom, že jsem se, stejně jako další žákyně a žáci tišnovské ZUŠky, úspěšně dostala na Střední školu uměleckých řemesel v Brně (dnes SŠUD). Z oboru vědecké kresby a ilustrace jsem pak pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze, na které jsem diplomovala v roce 2016.

Fakt, že tuto krátkou vzpomínku dopisuji na poslední chvíli ve svém ateliéru, v „cílové rovince“ přípravy samostatné výstavy, je jednoznačným dokladem, že motivace a základy získané pod vedením paní učitelky Randuchové nejsou jen radostnou vzpomínkou.

Foto: Šárka Koudelová na fotografii ze svého soukromého archivu

Multimediální tvorba
Jana Zouharová
Multimediální tvorba existuje v ZUŠ Tišnov od roku 2010, říkalo se jí tehdy počítačová grafika a vyučovala ji paní učitelka Vendula Puchařová Kramářová. Vedu ji po ní od školního roku 2015/16 a současně vyučuji také výtvarný obor v pobočce v Deblíně. Multimediální tvorba probíhá v Riegrově ulici v Tišnově, kde je plně vybavená počítačová učebna se zakoupenou licencí na hlavní grafické programy na úpravu fotografií, videa a tvorbu
vlastních vektorových a bitmapových návrhů. Součástí ateliéru je také digitální zrcadlovka a střižna.

Výuka se koná pravidelně každé pondělí a v létě probíhá také soustředění přes noc, kde žáci pracují většinou kolektivně. Hlavním komunikačním jazykem současného umění jsou nejen klasická média jako kresba, malba a sochařství, ale také prostředky, které mají multimediální přesah. Jsou to například
fotografie, videoart nebo intermediální tvorba. Při práci ve výtvarném oboru ZUŠ je důležité, aby se žáci učili „vidět“ svět a pojmenovávat jej jazykem, se kterým pracuje i současné výtvarné umění, což nabízí právě multimediální tvorba. Nejčastější náplní hodin je například tvorba počítačových, plastelínových a papírových animací nebo legoanimací, fotografie digitální zrcadlovkou, úprava fotografií ve Photoshopu, tvorba plakátů a koláží v Illustratoru a 3Dmodelování.

Ve školním roce 2016/17 vytvářeli žáci v hodinách mimo jiné plakáty, programy a další propagační materiály pro hudební, divadelní a taneční obor ZUŠ Tišnov. V roce 2017/18 se v květnu konal ZUŠ Open (celostátní happening základních uměleckých škol) zaměřený na výtvarný obor. Součástí výstavy byly také animované flashe žáků multimediální tvorby, které byly puštěny na začátku filmových premiér v tišnovském kině. Úspěchem je dvojitý postup do soutěže Animánie v Plzni a tvorba loga pro Karasovo divadlo v Tišnově.

Deset tišnovských let Ladislava Marečka
Václav Seyfert
Literárně-dramatickému oboru tišnovské ZUŠ nejprve po celé dvě dekády „vládla“ paní učitelka Riana Janková. V roce 1998 oslovil nový ředitel Jaromír Škára ke spolupráci brněnského herce Ladislava Marečka, ten jeho nabídku přijal a po boku svých tišnovských žáků pak strávil prakticky plných deset let.

Ladislav Mareček (*1940) absolvoval v roce 1964 obor herectví na brněnské JAMU, svou první profesionální sezónu strávil v divadle v Olomouci. Zde se mu poštěstilo zahrát si po boku Karla Högera v Millerově Smrti obchodního cestujícího, zažít Naše furianty režírované Zdeňkem Štěpánkem a potkat se i s Otomarem Krejčou, který zde působil ještě před založením svého legendárního Divadla za branou. „To všechno bylo něco jako druhá vysoká škola,“ vzpomíná dnes na tehdejší časy. Následovaly dva roky vojenské služby a po nich úspěšný konkurz do brněnského Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno), jemuž zůstal věrný po celý zbytek své herecké kariéry a dodnes je jeho emeritním členem s příležitostným pracovním zapojením.

Pedagogickou dráhu zahájil již v roce 1972 v Lidové škole umění na Koněvově ulici (nyní Vídeňská), později působil v ZUŠ Kuřim, více let pak opět v Brně v ZUŠ Smetanova. Účinkoval také na Pedagogické a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde vedl semináře o kultuře mluveného projevu. Ještě donedávna vyučoval předměty dramatická výchova a základy scénografie v nestátním pedagogickém lyceu. Mezitím se ale odehrálo oněch deset tišnovských let…

O nich jsme si povídali v hercově útulném bytě v Rybkově ulici v Brně, ovšem připravené otázky jsem ani nemusel pokládat. Ladislav Mareček se ve svém plynulém vyprávění zmínil prakticky o všem, nač jsem se ho chtěl tázat, a řekl toho samozřejmě ještě mnohem více: „Začínal jsem v květnu 1998, nejprve jsem se s prostředím měsíc seznamoval u své předchůdkyně paní učitelky Jankové a naplno pak nastoupil začátkem následujícího školního roku. Výuka probíhala ve dvou cyklech. S menšími žáky jsme hráli různé známé pohádky, jejichž texty si sami v rámci literární složky výuky upravovali. Rád jsem jim v tom ,povolil uzdu’ a pak jejich nápady jen učesal. Děti projevovaly neotřelou tvůrčí fantazii a bavilo je pracovat s vlastními verzemi.
Činnost s žáky gymnaziálního věku měla přirozeně odlišný charakter a svým způsobem se blížila profesionální činnosti. Zvláště nás zaujala poetika Divadla Járy Cimrmana, z jehož repertoáru jsme nastudovali dvě hry – Posel z Liptákova a Vyšetřování ztráty třídní knihy. Obě byly opakovaně
prezentovány s příznivým diváckým ohlasem, dokonce i na scéně Divadla Bolka Polívky v Brně. Nedá mi nevzpomenout, že naším stálým spojencem byl kolega Jan Beránek, zanícený cimrmanolog, který během přestávky naší produkce nezapomenutelně vystoupil s recesním hudebním nástrojem zvaným hardart, vynalézavě sestaveným z balonků, dětských pistolí či kuchyňského nářadí a dalších vtipných artefaktů. Pamětníci mou úsměvnou vzpomínku potvrdí. Uvedli jsme i vážnější kusy, například hra Šachy se zabývala živým tématem manipulativnosti člověka. Velmi úspěšná byla komedie Černý den na Tolštejně aneb veselé krveprolití tamtéž. Obzvláště rád se vracím k ,muzikálu pro obec študentskou’ Výtečníci, jehož autorem byl Pavel Dostál, tehdejší ministr kultury. Na premiéru jsme ho samozřejmě pozvali. Sice se omluvil, ale sympaticky nás podpořil přívětivým osobním dopisem. Připravili jsme i nepříliš známou a neinscenovanou jednoaktovku Václava Havla Anděl strážný o setkání a komunikaci spisovatele s estébákem v prostředí malé kavárny. Toto komorní vystoupení dokonce natočila v prostorách restaurace U Palce Tišnovská televize a záznam bude patrně archivován.