Zapomenutá postava tišnovské historie

Pokračování článku z minulého čísla
Aby opat Greifenfels získal prostředky
na obnovu velehradského kláštera,
pustil se do podnikání a obchodování
s vínem, obilím a následně i s dobytkem,
který nakupoval v Uhrách a prodával
v Čechách. Pomocí prostředků
z podnikání zřizoval nové hospodářské
dvory, kupoval a stavěl nové mlýny
a rozšiřoval hospodářskou základnu
přikupováním statků v sousedství velehradského
panství. Snažil se také
osazovat opuštěné grunty, a tak obdělávat
pusté vinice. Z dnešního pohledu
bychom jeho přístup mohli označit jako
výrazně manažerský. Ten se samozřejmě
projevoval i na povinnostech, kterými
poddané více a více připoutával
ke klášternímu panství. Greifenfels
ale s nimi nenakládal nijak mimořádně
tvrdě, využíval pouze všech práv, jež
tehdejší doba přiznávala vrchnostem.
Odpor poddaných ale nesnášel. Problémy
měl hlavně v Polešovicích, jejichž
obyvatelé měli dříve výsadní postavení mezi obcemi klášterního
panství a s výjimkou prací na obnově kláštera nemuseli dle privilegia
Rudolfa II. robotovat. Ti si na něj několikrát stěžovali u kardinála
Dietrichštejna i zemského soudu, v některých věcech zřejmě
oprávněně. Jejich nespokojenost pak vyvrcholila v roce 1634,
kdy se vzbouřili. Jmenovaná komise jim dala částečně za pravdu
a nařídila Greifenfelsovi zjednat nápravu. Spory ale pokračovaly
i po roce 1640, a to i s majiteli okolních panství.
Jan Greifenfels byl mj. rozhodným příznivcem vzdělanosti,
v roce 1638 zřídil v Praze řádovou kolej pro cisterciácké mnichy
studující v arcibiskupském semináři. Kolej plnila také funkci
výchovné instituce ke klášternímu životu. Její činnost musela
být několikrát kvůli švédským vpádům přerušena, vždy ale byla
obnovena. V letech 1643 až 1645 na koleji pobýval i budoucí
svatoslavský, tišnovský a drásovský farář Pavel Dudetius z Ratiboře,
který zde studoval logiku a teologii.
V té době opat vynakládal velké úsilí o znovuzískání veškerého
majetku, který byl velehradskému klášteru zcizen bez právního
podkladu, ale tyto jeho revindikační snahy příliš úspěšné nebyly.
Mnohem úspěšnější byla jeho kariéra v rámci cisterciáckého
řádu. V roce 1634 byl po smrti zbraslavského opata Jiřího Urata
zvolen jeho nástupcem. Kandidovat nechtěl, ale protože byl zvolen
všemi hlasy zbraslavských řeholníků, rozhodl se funkci přijmout.
S novým úřadem na sebe přijal těžké závazky. V listě kardinálu
Dietrichštejnovi uváděl, že v klášteře nenašel nic než utrpení, bídu
a zpustošení. Ve srovnání s Moravou byla situace českých klášterů
mnohem horší, protože byly zatíženy velkými vojenskými kontribucemi.
Krátce po zvolení zbraslavským opatem jej řádový generál
ustanovil „maje v něho důvěru jako v osobu schopnou a dostatečnou“
vizitátorem všech cisterciáckých klášterů
v českém království. Zbraslavský
klášter ale dostával ránu za ranou.
V uvedeném roce sice císařská vojska
vytlačila Švédy od Prahy, pak ale vpadla
na Zbraslav a ve dvorech a klášterních
vsích řádila stejně jako Švédové.
Nedaleko Prahy císařští vojáci dostihli
i opata Greifenfelse, který prchal
na Moravu a o všechno, co se před
švédským nepřítelem snažil zachránit,
jej obrali. Škoda dosáhla 4 000 zl.
Situace českých klášterů byla opravdu
zoufalá. Zbraslav i filiální klášter Osek
byly totálně zničeny, takže v nich řeholníci
vůbec nemohli přebývat, natož žít
podle řádových pravidel. Jan Greifenfels
ale neklesal na mysli a snažil se
všemi silami, z prostředků poskytnutých
Velehradem, obnovit zpustošené
hospodářství zbraslavského kláštera,
což se mu v letech 1635–1638 skutečně
podařilo. To mu vlilo velkou důvěru
v budoucnost, a tak když se následujícího
roku naskytla výhodná možnost
vykoupit statky a klášterní budovy zaniklého žďárského kláštera,
neváhal tak učinit. Tak přešlo žďárské panství opět do rukou
řádu, do kláštera byli uvedeni řeholníci a Greifenfels, který se tak
vlastně stal druhým zakladatelem kláštera ve Žďáře n. S., ke svým
dosavadním hodnostem připojil i hodnost žďárského opata. Touto
koupí, částečně realizovanou z půjček, se velehradský klášter
silně zadlužil. Situace se dále zkomplikovala hned v uvedeném
roce 1639, který přinesl další zhoubu jak oseckému klášteru
od švédského vojska, tak také klášteru zbraslavskému, který se
stal kořistí pro změnu vojska císařského. Protože tak opat nemohl
používat výnosy obou panství na splácení dluhů za žďárský klášter,
dostal se do složité finanční situace, kterou řešil zástavami,
prodejem některých vsí i použitím důchodů velehradského kláštera,
což mu samozřejmě přízeň tamních řeholníků nepřineslo. Když
v roce 1642 švédské vojsko znovu poničilo hospodářství klášterů
v Oseku, na Zbraslavi i ve Žďáře, zdálo se, že se nejenom nepodaří
zachránit žďárský klášter, ale že exekucí bude ohrožen i klášter
velehradský. V nejhorší chvíli ale Greifenfelse zachránil opat
z kláštera ve Vyšším Brodě poskytnutím půjčky 5 000 zl. Na konci
roku 1649 pak císař umožnil odprodat některé statky velehradského
a ždárského panství. Dříve než opat mohl uspokojit alespoň
nejvíce neodbytné věřitele, zemřel ve Žďáře 8. března roku 1650
a 13. března byl ve žďárském klášterním kostele pohřben.
Ze všeho, co o Janu Greifenfelsovi víme, jednoznačně plyne,
že byl jedním z nejvýznamnějších řeholních představitelů pobělohorské
doby v Čechách i na Moravě. Byl to člověk s nezdolnou
vůlí a vytrvalostí, který vynakládal obrovské úsilí na hospodářské
zajištění řádu. Bohužel doba jeho úsilí a ideálům příliš nepřála.

Jan Kos, kronikář farnosti

Foto: Dnes již ztracený portrét Jana Greifenfelse z Pilsenburku.
Převzato z publikace Hurt, R.: Dějiny velehradského
kláštera