Rozhovor s nemocniční kaplankou aneb o duchovní péči v nemocnici

Každý z nás se někdy stane pacientem v nemocnici nebo
do těchto míst chodíme na návštěvy za svými blízkými. V mnoha
nemocnicích v ČR působí Asociace nemocničních kaplanů,
jejichž služby si můžeme vyžádat. Také v nemocnici v Tišnově
působí kaplanka, paní Mgr. et Ing. Iveta Hušková, kterou bych
ráda prostřednictvím rozhovoru představila.
Paní Hušková, protože nepocházíte z Tišnova, ani zde nežijete,
moje první otázka směřuje k vašemu vztahu k Tišnovu
a k vaší profesi.
Jsem duchovní Církve československé husitské, velkou část
svého života jsem spjatá s náboženskou obcí v Kuřimi a po kněžském
svěcení jsem byla ustanovena farářkou ve Slavkově u Brna
a přilehlých střediscích. Zároveň pracuji na Brněnské diecézi
jako ředitelka Úřadu diecézní rady. Na Tišnovsku máme členy
naší církve a před rekonstrukcí římskokatolické fary jsme se
na základě dohody scházeli k bohoslužbám právě tam. Po zahájení
rekonstrukce jsme se přesunuli do Borače, kde probíhají
bohoslužby dodnes.
A jak jste se dostala k duchovní službě v nemocnici?
Prvotní impulz vzešel od našeho kuřimského faráře ThDr. Petra
Šandery. Ten přišel s myšlenkou, že by bylo dobré poskytovat
duchovní péči i v nemocnici, která spadá do náboženské obce.
Tento nápad mě velmi zaujal, proto jsme začali usilovat o jeho
realizaci.
Kdo je nemocniční kaplan a jak konkrétně vypadá vaše působení
nemocniční kaplanky?
Dle stanov Asociace nemocničních kaplanů je nemocniční kaplan
kvalifikovaný duchovní poskytující péči pacientům, personálu
a návštěvníkům zdravotnického zařízení. Je členem multidisciplinárního
zdravotnického týmu. Nemocnice by měly zabezpečovat
komplexní péči – zdravotní, psychologickou, sociální, ale i spirituální,
což je právě prostor pro nemocniční kaplany.
Já jsem byla pověřena CČSH touto funkcí a v oboru se neustále
vzdělávám. Mám za sebou několik praxí ve velkých nemocnicích.
V nemocnici v Tišnově působím na základě smlouvy
o poskytování kaplanských služeb, a to komukoliv bez rozdílu
vyznání, věřícím i nevěřícím. Nemocné zde navštěvuji pravidelně
v úterý odpoledne na oddělení LDN. S nemocnými vedu rozhovory,
mohu jim nabídnout duchovní pomoc. Tato služba má
především spirituální rozměr. Lidé v nemocnicích a v nemoci se
velmi často ocitají v nových, někdy dokonce mezních životních
situacích a hledají odpovědi na své otázky, ptají se, kde čerpat
sílu, co v životě je skutečně důležité, často hodnotí svůj život.
Náplní kaplana však není pouze práce s pacienty, ale měl by být
součástí celého týmu nemocnice. Proto můžeme být k dispozici
také personálu – lékařům a sestrám, kteří si vyžadují naši pomoc.
Domnívám se totiž, že otevření lidé daleko lépe vnímají
potřeby pacientů a snaží se vytvářet přívětivější a otevřenější
prostředí.
Co vás na kaplanské službě těší a v čem naopak spatřujete
rezervy?
Při praxích jsem měla možnost projít několika nemocnicemi,
kde je kaplanská služba na velmi vysoké úrovni a je vnímána
jako samozřejmá součást péče o nemocné. Mě osobně tato práce
velmi naplňuje, skrze ni se vracím k jádru duchovní služby
a podtrhuje mi, co je na ní důležité. Stejně jako službu při bohoslužbách
si ji velmi „užívám“, protože mě vždy vytrhne z mé
náročné úřednické práce. Naopak rezervy a ne zcela vyjasněné
otázky vidím například v tom, kdo by měl duchovní službu v nemocnicích
financovat.
Jak se vám spolupracuje s týmem nemocnice v Tišnově?
Do nemocnice docházím velmi ráda a cítím, jak se náš vzájemný
pracovní vztah vyvíjí od zpočátku rezervovaných obav
ke vstřícnému přístupu a zpětná vazba od mnohých zaměstnanců
je pro mě velmi pozitivní. Vnímám to tak, že právě kaplanská
služba v nemocnicích je jedna z cest, jak mohou církve zlepšit
svůj obraz ve společnosti, stát se respektovaným partnerem
v práci a dialogu. Děkuji celému personálu za velmi lidský přístup,
otevřenost i za náročnou péči o pacienty.
A protože se blíží doba adventu, poprosím vás ještě o přání
do těchto dnů.
Zde bych ráda předala čtenářům poselství od kuřimského
faráře Petra Šandery, který stál u zrodu duchovní péče v tišnovské
nemocnici. „Advent je dobou očekávání. Ohlížíme se zpět
a současně se učíme hledět dopředu. Během každého adventu si zpřítomňujeme
celá ta dlouhá staletí očekávání a nadějí starozákonního
izraelského lidu. A k tomu připojujeme další staletí očekávání
příchodu Krista na konci věků ze strany křesťanů. Díváme se, jak
čekaly generace Božího lidu před námi, a uvědomujeme si, že i my
máme očekávat. Čekáme. Cvičíme se v trpělivosti a naději. Čekáme,
že Kristus, který se pro všechny lidi narodil v Betlémě, znovu přijde
ve slávě. Čekáme, že se na nás a na všech naplní všechna Boží
zaslíbení a všechny dobré plány, které Bůh se světem má. Jedním ze
symbolů adventu je světlo. Čekáme světlo velké a krásné, které nás
všechny naplní a promění.
To všechno čekáme ve světě, který prochází velkými zkouškami
a různými krizemi. Čekáme ve světě, který nám poskytuje spoustu
důvodů k nejistotě a strachu. Čekáme ve světě, kde se mnohým zdá,
že není co čekat nebo rozhodně nic dobrého. My navzdory tomu všemu
čekáme naplnění dobrých zaslíbení a spásných plánů Božích.
Ve své slabosti svědčíme o naději pro svět, která není ze světa. Nemůžeme
ji ničím dokázat. Ale doufáme na základě zkušenosti víry
Božího lidu, ke které přidáváme i něco málo ze zkušenosti své.
Co přát v této souvislosti víc než nadějeplný advent?! Co přát víc
než advent, který neskončí Vánocemi, ale potrvá dál až do naplnění
všech Božích zaslíbení?! Tak tedy nadějeplný advent a nadějeplné
Vánoce všem!”
Děkuji za Váš čas i příjemné povídání.

Jana Rohlínková

ilustrační foto