Podnikatel a starosta Antonín Mouka Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 30.

Téměř přesně před rokem byl čestným
občanem Tišnova jmenován in memoriam
Antonín Mouka, dlouholetý podnikatel
v oboru provaznictví a majitel renomované
místní firmy téhož jména, ovšem také tišnovský
starosta z let 1936–1943. Stal se
tak pátým z celkového počtu osmi starostů
řídících od roku 1850 až do konce 2. světové
války naše město, jimž bylo v průběhu
let uděleno čestné občanství. Doplnil tak
dávné kolegy Filipa Dvořáčka, Jana Oderského
a Františka Müllera, stejně jako
svého přímého předchůdce Aloise Řezáče,
jemuž se této pocty dostalo o rok dříve.
Politik a jeho doba
Antonín Mouka se narodil 13. června
1880 a do místní politiky vstoupil velice
brzy. Už v roce 1912 se stal členem obecního
výboru; ačkoliv mu tehdy bylo teprve
32 let, měl za sebou už deset let vedení rodinné
firmy, které převzal od svého předčasně
zemřelého otce Františka. V následujících
letech býval do obecního výboru volen opakovaně;
stalo se tak v prvních volbách po vzniku republiky roku 1919,
pak v zastupitelstvu působil opět v letech 1924–1927 a vrátil se
do něj znovu po volbách konaných v roce 1932. Po celou dobu
byl velmi blízkým spolupracovníkem tehdejšího starosty Aloise
Řezáče, například už v roce 1921 se stal místoředitelem Stavebního
a bytového družstva, které vedl sám starosta Řezáč. Přestože
nikdy před tím nebyl Antonín Mouka členem městské rady,
bylo po Řezáčově smrti první místo na radnici svěřeno právě
jemu. Stalo se tak 18. dubna 1936, přesně 14 dnů poté, co ještě
v čase výkonu funkce zemřel jeho předchůdce.
Antonín Mouka v těch časech již předal řízení firmy synovi
Jiřímu, takže měl čas naplno se věnovat vedení města. Velmi
brzy současně učinil velkorysé gesto, když nereflektoval
na roční starostenskou odměnu ve výši 6 000 korun a spokojil
se s poloviční částkou. První zápis v městské kronice z doby
Moukova starostování, pomineme-li personální změny v zastupitelstvu,
je poněkud kuriózní: 5. června 1936 zavedlo město
dávky ze hry v karty, domino, kulečníku a kuželky na dobu šesti
let. Dávka činila 1 korunu na hru a účastníka. To vše svědčilo
o tom, že finanční situace města nebyla právě záviděníhodná,
v listopadu téhož roku si například město půjčovalo značnou
částku od Ústřední sociální pojišťovny v Praze na úhradu nákladů
městského vodovodu a nebyla to jediná půjčka, kterou bylo
nutno zrealizovat, aby nebyl ohrožen plynulý chod města a byly
splněny mnohé počiny, k nimž se vedení města zavázalo.
Jedním z nich bylo rozšíření budovy gymnázia, které se podařilo
zrealizovat v průběhu školního roku 1936/37, proběhla i přístavba
dívčí školy, ještě v roce 1938 se stihla vybudovat příjezdová
ulice k nádraží, která měla význam
i pro eventuální vojenské použití. Stahující
se předválečné mraky se projevily i zřízením
protiletecké civilní obrany. Přišel
ovšem Mnichov a brzy poté i okupace, takže
po 15. březnu 1939 byli členové zastupitelstva
nuceni skládat nový slib znění:
„Slibuji, že ve své vlastnosti jako člen zastupitelstva
města Tišnova poslušný budu
zákonů platných v Protektorátu Čechy
a Morava.“ Od 1. října byly na celém území
jako zřejmý důsledek započaté války zavedeny
lístky nejen na potraviny, ale také
na mýdlo, prádlo, šatstvo, obuv, tabák, uhlí,
dříví a jiné věci obvyklé potřeby. Na vzniklou
situaci reagoval starosta Antonín Mouka
těmito slovy: „Nyní náš národ potřebuje,
abychom byli jednotni, aby byla jednota též
v našich srdcích a aby jednota nebyla jenom
vyjádřena v tisíci přihláškách, ale též v našich
činech. Český lid ukáže, že se všichni dovedeme
podporovat skutky, abychom neměli mezi
sebou opuštěných a strádajících.“
Nezůstalo jen u slov, už v roce 1940 nechalo město postavit
u nádraží dva nouzové domy, jeden s 16 byty „o kuchyni a jedné
světnici“ pro nemajetné občany, druhý pro železničáře. O pět
let později pak tyto domy vzaly za své při bombardování města.
Rovněž byla zadána stavba obecního nájemného domu pro chudé
rodiny na Mlékárně. Stihlo se ještě provést také vydláždění
náměstí a vybudování kanalizace v některých ulicích. Od roku
1942 byl ve městě pravidelně odvážen popel a zvažovalo se i zřízení
místního rozhlasu, k jeho realizaci ale nedošlo.
Starosta Antonín Mouka byl bytostným sokolem, takže ani
v době okupace nepřestal používat sokolský pozdrav „Nazdar!“,
přestože to bylo německými úřady zakázáno. Poukázal na to
dokonce i antisemitský týdeník Arijský boj, v němž se v roce
1943 jeden z pisatelů pohoršeně tázal, kdy už skončí v Tišnově
Moukovo „nazdááárování“.
Dne 12. června 1943 bylo působení starosty i celého zastupitelstva
ukončeno výměrem okresního úřadu v Brně, který na základě
rozhodnutí zemského prezidenta zvolené orgány zrušil
a řízením města byl ustanoven vládní komisař Erich Binar, působící
před tím – jaký to paradox – coby účetní ve firmě Antonín
Mouka…
Provazník a jeho firma
O osudech Moukovy firmy, která vloni slavila 25 let od svého
znovuobnovení a v podstatě také 175 let od chvíle, kdy si
rodinný prapředek František v roce 1842 založil provaznickou
živnost, jsme podrobně psali vloni v létě. Připomeňme tedy, že
právě budoucí starosta Antonín jako představitel třetí generace
podnikatelského rodu firmu pozvedl na nejvyšší úroveň.

Po sňatku v roce 1907 ji přemístil do nových prostor zakoupených
na Korábě, přijímal další pracovníky, sám vyvinul technický
vynález usnadňující výrobu. Firmu nepoložil ani požár v roce
1928, ani následující hospodářská krize, během které Antonín
Mouka nepropustil žádné dělníky, na čemž si velice zakládal.
Když v roce 1942 vyšla „Kronika řemesel, obchodu, živností
a výroby v oblasti Obchodní a živnostenské komory v Brně“,
o tkalcovně popruhů a provazárně Antonín Mouka se v ní mimo
jiné psalo: „… Když Antonín Mouka převzal firmu, rozhodl se
specializovat na popruhy, přičemž připadl na myšlenku zhotovit…
stroj, kterým se mohlo tkát šest popruhů najednou. Byl to velký převrat,
popruhy byly daleko levnější, lépe vypadaly a firma je mohla
dodávat ostatním provazníkům. … Po mnoho roků si Antonín Mouka
sám dělal mistra, strojníka, účetního, kalkulanta, korespondenta
i cestujícího. Jeho choť mu při tom velmi účinně pomáhala. V roce
1914 přišly čtyři roky vojny, řemeslo vedla manželka, v dílně byl
mladší bratr František…“
Po únorovém puči 1948 a následném znárodňování se z Moukovy
firmy staly Závody S. K. Neumanna a jejich někdejší majitel,
jemuž se blížila sedmdesátka, byl bolševiky prohlášen za kapitalistického
vydřiducha, který nikdy nepracoval, a neměl tudíž
vůbec nárok na penzi. Aby měl vůbec z čeho žít, působil nadále
v dříve vlastní firmě jako kvalitář a odborný poradce síťové výroby,
až teprve v roce 1956 mu byl vyměřen první starobní důchod,
který činil 350 korun. Syn Jiří dokonce skončil v táboře nucených
prací a na rozdíl od otce Antonína se s krušným osudem
nikdy psychicky nevyrovnal.
Občan a jeho záliby
Antonín Mouka byl člověkem umělecky založeným a sám
o sobě říkával, že nebýt provazníkem, stal by se hercem. Byl
oblíbeným ochotníkem komikem, jehož nejproslulejším číslem
bylo pravidelné humorné vystoupení při silvestrovských večerech,
které připravoval společně s Václavem Majorem. Hrával
na flétnu a pikolu, uměl ale obsluhovat i více hudebních nástrojů.
Vystupoval v sokolském orchestru pod taktovkou právníků
Josefa Drbala či Oldřicha Smíška a zpíval v tehdy uváděných
operních představeních.
Na druhé straně byl vyhlášeným milovníkem růží a svou „botanickou
lásku“ uplatňoval i v době starostenského působení.
Velice dbal o úpravu města, nechal v Tišnově vysadit řadu křovin
i stromů a se svým kamarádem, knihovníkem a archivářem
Bohušem Sedlákem, který byl vyučeným zahradníkem, tuto zeleň
často osobně kontroloval.
Antonín Mouka zemřel lidsky nezlomen 24. dubna 1964 v požehnaném
věku 84 let.

 
Zdroje:
– Tišnovští starostové, Tišnovsko, prázdniny 1994, autor Karel Fic
– Kronika města Tišnova
– Živnosti a obchody v Tišnově, Tišnov Fotorevue, č. 5, listopad 1996
– Firma Mouka: příběh o udržení rodinné tradice, Tišnovské noviny č. 9,
2017
– osobní vzpomínky vnuka MVDr. Jiřího Mouky

 
Josef Seyfert

Foto: archiv MVDr. Jiřího Mouky