Deník z cesty pod Vesuv 3. část

13. den, 96 km, Tavarnuzze–Buonoconvento
Přejíždíme hrby Toskánska a mentálně už jsme všichni v ři…
Římě. Čtvrtek, nikomu se nic nechce, vjíždíme do Sieny, pauza.
Probíhá debata, kudy na Řím. Nakonec opouštíme město a vjíždíme
na dálnici. Tudy asi ne. Otočka, jednosměrkou dolů, kde
už zastavuje BMW místních carbošneků (=carabinieri – italská
policie). Po pár větách nám navrhují jinou trasu, s radostí přijímáme.
Po třiceti kilometrech končíme v Buonoconventu, kde
se shodujeme, že dnes už bude lepší to položit. Něco kolem půlnoci
nás v místním parčíku budí baterka dalšího carbošneka.
Přes google překladač na telefonu nám složitě vysvětluje, že zde
spát nemůžeme, že přes noc probíhá v celém městečku dezinsekce
hmyzu. Nejbližší spaní – benzinka dva kilometry odtud.
To samozřejmě nepřipadá v úvahu. Posouváme se asi o pět set
metrů dál na travnatou plochu mezi bytové domy. Je klid. Občas
projede dezinsekční autíčko šplíchající hmyz. Snad nám do rána
neslezou vlasy.
14. den, 130 km, Buonoconvento–Vetralla
Celý den se držíme na silnici SR2, která vede až do Říma. Celkem
to jede, ve tři odpoledne jsme na devadesáti kilometrech.
Opouštíme Toskánsko a vjíždíme do regionu Lazio. Zastavujeme
u Lago di Bolsena, pereme, ždímeme, koupeme. Škoda jen, že
jsme si nevzali valchu. Pokračujeme v šest večer. Všude krásné
domečky a památky. Následuje město Viterbo, kde u vchodu
do supermarketu večeříme grilované kuře. Zastavujeme před
městem Vetralla na parkovišti u termálních lázní.
15. den, 113 km, Vetralla – Lido di Ostia
Od rána jedeme po silnici SR2 a směřujeme k Římu. Projíždíme
kolem města Nepi (tady zastavovat nebudeme) a slunce začíná
extrémně pražit. Ze silnice se stává rychlostní, to nám ale
nevadí a pokračujeme, pouze rozpálený asfalt není vůbec příjemný.
Přijíždíme do Říma. Nejprve Stadio Olympico, poté Vatikán.
Neskutečné fronty lidí, točící se přes celé náměstí, papež asi není
doma. Centrem jedeme ke Koloseu, kde nám dělají fotku dva Češi,
a potom město opouštíme. Řím je opravdu pěkný, ale obrovské
množství lidí a neutuchající slunce nás opravdu vyčerpaly. Míříme
k pobřeží, kde uleháme na pláži na verandě budky plavčíka.
16. den, 44 km, Lido di Ostia – Anzio
Hned po ránu nás plavčík vyhodil, že musí pracovat. Zničení
z předchozího dne jsme podél pobřeží dojeli do města Anzio, bylo
kolem poledne a rozhodli jsme se, že už zůstaneme. Celý den
jsme odpočívali a polehávali v parku u moře. K večeru začala
pištět hejna netopýrů, občas se ozval i Bracek chechtavý. Kolem
půlnoci začal na pláži velkolepý ohňostroj, zřejmě na počest našeho
příjezdu. My ale chtěli spát.
17. den, 105 km, Anzio–Formia
Už od startu se nejelo nic moc. Síla zdejšího slunce je na nás
znát víc a víc, takže jsme stavěli zhruba po třicetikilometrových
etapách, držíce se pobřeží. Odpoledne jsme zůstali u moře, kde
nastala tříhodinová siesta s blbnutím ve vlnách. K večeru jsme
zvládli ještě posun do parku u pláže ve městě Formia, ve kterém
to žilo nočním životem, tudíž se usínalo dosti těžko. Zítra Neapol!
18. den, 99 km, Formia–Neapol
Brázdíme pobřeží směřující k Neapoli, povětšinou města plná
chudinských čtvrtí, smradu, odpadků, zdechlin. Pro začátek nic
moc. Postupně se situace zlepšuje. Pokračujeme městem Pozzuoli
a jsme v Neapoli. Část projíždíme, ale jelikož jsme velmi
znaveni, končíme na pivu a míříme k nádraží, kde si obstaráváme
lístky. Přes různé přestupy pojedeme vlakem do Vídně, odkud
zase došlapeme domů!

 
Z Neapole jsme přes několik přestupů vlakem a pár kilometrech
na kole docestovali do Vídně a odtud jsme se během dvou
dnů v sedle dostali zase domů. Cesta nám trvala celkem 21 dní
a urazili jsme přes 2 200 kilometrů. I přes náročné pasáže cesty
a občasnou ponorkovou nemoc se nám tento typ cestování stal
určitou závislostí a rozhodně doporučujeme. Člověk kromě kola
a pár základních věcí nepotřebuje vůbec nic.

Jan Bednář ml.

foto: archiv výpravy