MALÁ GALERIE TIŠNOVSKÝCH FOTOGRAFŮ – Miroslav Zavadil

Moje první setkání s fotografickou technikou si přesně nepamatuji, ale na jeden významný popud si vzpomínám. Byl to půdní nález skleněné misky na vývojku a skleněného válečku, používaných k vyvolávání desek nebo filmů, údajně po mém strýci. Dalšími pokusy byly snahy o zhotovení kontaktních kopií ze starších negativů, zpočátku s nevalnými výsledky. Tehdy jsem pochopil, že bude lepší si napřed sehnat více informací, jak na to. Takto poučený už jsem se dopracoval k docela slušným výsledkům. Fotografie mě začala postupem doby zajímat čím dál víc a s naším jednoduchým foťáčkem na film 4,5 x 6mm (dnes už se tento typ svitkového filmu nevyrábí) jsem začal fotografovat. Samozřejmě jenom když svítilo sluníčko a byly to převážně fotky z výletů a podobně. Vždy jsem se nemohl dočkat vyvolání filmu a hlavně toho, „jak to dopadlo“. To mě moc bavilo. Také mě ale začaly zajímat fotografie cizí, jak to dělají opravdoví fotografové a začal jsem to zkoušet jako oni. Brzy jsem si pořídil i lepší foťák.

Mnohem více jsem se začal fotografií zabývat po návratu z vojny. To už jsem si občas koupil fotografický časopis a přečetl ho do posledního písmene a samozřejmě prostudoval všechny otištěné fotografie. Ne všemu jsem rozuměl, ale aspoň jsem o všem přemýšlel. Tehdy jsem dospěl k mylnému názoru, že nejjednodušší je fotografovat krajinu. Do přírody jsem vždycky chodil rád, tak to bylo dobré spojení. V žádném jiném žánru nehrají roční doby a počasí takovou roli, jako v krajinářské fotografii, to mě ale zpočátku vůbec nenapadlo. Ani jak rozdílné může být pojetí fotografie krajiny. To všechno přišlo až časem. Začal jsem pravidelně odebírat časopis „Československá fotografie“. Byl to významný zdroj poučení. Náhoda tomu chtěla, že právě v tomto časopise jsem našel zmínku o kurzu portrétní fotografie, který vede profesor Šmok a já jsem se tam přihlásil. Tento kurz se nakonec pro malý zájem neuskutečnil, ale dostal jsem po nějaké době dopis od profesora Šmoka, v němž mě informoval o prvním ročníku dálkového studia na „Pražské fotografické škole“, kde také přednášel a pokud je můj zájem opravdový, ať se dostavím k přijímacím pohovorům, které jsou za čtrnáct dní, přivezu kolekci svých nejlepších fotografií a tam se také dozvím další pdrobnosti. Dopadlo to tak, že mě přijali a já následující čtyři roky dojížděl ke konzultacím do Prahy a mořil se s náročnými zadáními. Byla to výborná škola, jak co se týká teorie, tak i praxe. Po absolvování jsem si rok odpočal a několik spolužáků z PFŠ mě přemluvilo, abychom se společně přihlásili ke studiu na „Institutu tvůrčí fotografie“ na Filozoficko-přírodovědecké fakultě v Opavě. Po absolvování bakalářského studia jsem už dál nepokračoval. Obě školy byly přece jenom dost náročné po všech stránkách. Ta fotografie je pro mě asi taková posedlost nebo co, provází mě většinu života v dobrém i zlém. Pracoval jsem jako fotograf ve fakultní nemocnici v Brně, roky jako volný fotograf a nakonec jako fotograf Národního památkového ústavu v Brně až do odchodu do důchodu.

Dnes se už fotografií jenom bavím. Má to jednu velkou výhodu. Nikdo mi neříká, co mám fotografovat, nemusím přemýšlet, jakou má asi zadavatel představu o výsledku, jsem prostě sám sobě zadavatelem a můžu si fotografovat, co chci a jenom, když se mně chce. Dění okolo fotografie mě ale zajímá stále, u když je to dnes už jiné. Také se dost vracím ke klasické černobílé fotografii. Ona se po všech těch letech dostane asi přece jenom „pod kůži“. Co je pro fotografii nejdůležitější, je kvalita světla, to platí pro všechny fotografické žánry. Fotograf jistě musí být citlivý člověk, ale musí se naučit rozlišovat, co mu namlouvá cit a co lze skutečně vyfotografovat. Musí mít čas se zastavit, rozhlédnout a nasát atmosféru krajiny. Počkat si na světlo a promyslit, jak má vypadat výsledná fotografie motivu, který ho zaujal. Musí se naučit vzdát se motivu, pokud neodpovídají světelné a ostatní podmínky jeho představě a možnostem tuto představu realizovat. Zachraňovat špatně vyfotografovaný snímek dodatečně doma už většinou k dobrému výsledku nevede. Je ale těžké být ve správnou chvíli na tom správném místě. Proto těch opravdu dobrých krajinářských fotografií za rok neuděláme moc. O to více si jich pak ceníme. Proto se také fotografové zdraví přáním „DOBRÉ SVĚTLO“.

připravuje Václav Seyfert, redaktor TN