VZPOMÍNKA NA BÁJEČNÉHO SPORTOVCE

V sobotu 17. března 2018 zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 83 let František Malý (* 23. 12. 1934), který se zapsal do tišnovské historie jako mimořádně všestranný sportovec. Měl jsem rovněž tu čest být v počátcích své tenisové kariéry jeho spoluhráčem, proto mi dovolte na něj alespoň krátce zavzpomínat.

František, svými kamarády obvykle přezdívaný „Jacek“, zanechal svoji nesmazatelnou stopu hned v několika sportovních odvětvích. Šlo především o kolektivní hry – v létě to byl fotbal, v zimě hokej. Už jako dítě jsem jej poznal díky hokeji; chodíval jsem se dívat na zápasy se svým otcem, tehdy působícím v roli trenéra a funkcionáře. V evidenci hokejového oddílu, která je dodnes uložena v mém archivu, je František Malý poprvé uveden jako ještě ne 18-letý v zápase hraném 10. prosince 1952 proti dorostu brněnského GZKP coby levé křídlo útoku K. Životský – Seyfert – Malý. Později byl ale nejčastěji zařazován na pozici středního útočníka. 15. února 1953 střílí v Nedvědici svoji první tišnovskou branku v utkání, které skončilo dnes již těžko uvěřitelným výsledkem 12:12. A když se podíváme na sestavu tišnovského Baníku v historicky úplně posledním zápase zdejšího hokeje 9. února 1969 proti Universitě Brno, je tu František v sestavě stále, „na stará kolena“ už jako obránce ve dvojici se Špačkem. Celkem odehrál v tišnovském dresu za necelých 17 let téměř 200 utkání a zejména útočné trio Junec – Malý – Vorel bylo v šedesátých létech postrachem všech soupeřů.

Podobně na něj mohou vzpomínat také fotbalisté, v jejichž řadách rovněž působil dlouhá léta. I na trávníku se vyznačoval týmiž přednostmi jako v hokeji – mimořádnou herní inteligencí a vytříbenou technikou; z jeho přehledu a přihrávek pak těžili téměř všichni spoluhráči, ať už měli na sobě brusle nebo kopačky.

Podobné vlastnosti si pochopitelně přenesl i na tenisový kurt. Když jsem se ještě jako mladíček dostal do A-družstva dospělých, jezdíval s námi František, o 23 let starší než já, v roli deblového specialisty a tvořili jsme spolu po celou jednu sezónu velmi kuriózní pár pro čtyřhru. Přestože bývá obvyklé, že starší a zkušenější hráč z dvojice spíše „jistí“ hru ze zadní čáry a útočení přenechává svému mladšímu kolegovi, u nás tomu bylo úplně naopak. Já jsem měl za úkol nic moc nevymýšlet a spíše udržet míček ve hře, zatímco Fanouš poletoval na síti sem a tam, rozhodoval konečné míče a pletl tím soupeřům hlavu. Po skončení aktivní závodní činnosti se stal, stejně jako i v hokeji, citlivým trenérem a poctivě vedl generaci dnešních čtyřicátníků.

Už jako zasloužilý dědeček pak v Dolních Loučkách trpělivě zasvěcoval do fotbalových tajů svého vnuka Kevina Babičku, který si později zahrál za brněnskou Zbrojovku dorosteneckou ligu a dnes je uznávaným tvůrcem hry znovu na tišnovském Ostrovci.

V osobním životě byl František Malý stejný jako na sportovišti – mírný, pozorný, férový. Dlouhá léta bydlel s rodinou na Cáhlovské ulici, poslední období pak trávil v rodinném domku u cesty k hradčanské železniční zastávce. Měl tu sklípek s dobrým vínem a rád si na něm i se svými přáteli pochutnával.

Františkovu lásku ke sportu a oddanost klubovým barvám je dobré si připomínat zvláště dnes, kdy těmito vlastnostmi už příliš mnoho současných sportovců neoplývá. Čest jeho památce.

Václav Seyfert, redaktor TN