CESTY K OBNOVENÍ TANEČNÍHO LIDOVÉHO ODĚVU NA TIŠNOVSKU I.

Lidový oděv (tradiční oděv, kroj) byl v dřívějších letech a dosud zůstal v některých oblastech Moravy při určitých příležitostech oděvem obyvatelstva na venkově, které se zabývalo zemědělstvím.

Vývoj kroje ovlivnily různé podmínky, jako např. přírodní prostředí vhodné pro pěstování textilních surovin, hospodářská vyspělost, příslušnost k panství a k farnosti, malá anebo velká vzdálenost od města. Funkce oděvu byly na Tišnovsku stejné jako všude jinde: základní ochrana těla a další pro různé příležitosti – pro práci, zábavu, a slavnosti. Střih a materiál se postupem doby vyvíjely, podle kroje bylo možné rozeznat i rodinný stav, věk, majetek, náboženství a zaměstnání.

V naší oblasti měly vliv na odívání obyvatel zejména blízkost města Brna a čtyři panská sídla.

Podobu svátečního oděvu lze odvodit z muzejních materiálů, literatury, nepočetných obrazů a fotografií, z pramenů, soupisů pozůstalostí a také ze zachovaných krojových součástí v regionu a jeho okolí. Na Tišnovsku se popisu odívání nevěnovala velká pozornost. Zmínky najdeme v Oharkově Vlastivědě, v Urbánkově malé regionální monografii, drobně v jiném tisku, Podhorácké muzeum disponuje i srovnávací literaturou, kde se lidová kultura objevuje v provázaných souvislostech.

Bádání tedy přináší následující obraz: ženy oblékaly košili zdobenou krajkou u krku a na konci širokých, u lokte stahovaných rukávů. Punčochy byly bílé, střevíce nízké, později šněrovací do půli lýtek. Na pevné a naškrobené spodní sukni byla polovlněná/pololněná, často proužkovaná sukně. Svrchní oděv dokončovaly střídmě zdobená šněrovačka, bělostná, krajkou lemovaná a prokládaná zástěra, šátek (na svátky specificky vázaný) a případně kabátek nebo kožíšek. Muži měli sváteční košile z jemného plátna, světlé kožené kalhoty s punčochami nebo soukenné tmavomodré nebo černé kalhoty, šněrovací boty, sedláci holínky. Soukennou vestu lemovaly u zapínání ozdobné knoflíky, důležitost dodával dlouhý kabát nebo kožich. Kolem krku nosívali šátek, na hlavě plstěný klobouk. Na taneční kroje se využívalo lehčích materiálů.

Ve druhé polovině 19. století se hromadně rozšířily látky tovární výroby a bavlna či hedvábí. Přestávalo se příst a tkát doma, pěstování lnu bylo na ústupu. Lidový oděv tím ztrácel svou svébytnost a byl postupně vyměňován za oděv městský. Nejprve jej odkládali muži – řemeslníci, kteří opouštěli nezřídka na celý týden i déle rodnou obec pro možnost získání dalších zdrojů obživy nebo do učení. V novém působišti a na cestách k němu užívali praktičtější oděvní součásti – kalhoty s dlouhými nohavicemi, nižší boty, košile s užšími rukávy, pohodlné široké pracovní kazajky apod. Ženy zůstávaly déle v původním prostředí a u původních činností, odkládaly tedy tradiční oděv zvolna a delší dobu. Oblibu získal kanafas, modrotisk, kartoun, atlas, klot, nastoupily jupky a kacabajky. Pokud mladé dívky odcházely do služby, přizpůsobovaly se rychle novému způsobu života i oděvem. Ze starobylých prvků zůstávaly zavinovací součásti, velké a malé šátky, přehozy přes ramena a vlňáky. Místní rozdíly se ztrácely. Ve druhé polovině 19. století došlo v nejbližším sousedství Tišnova většinou k zániku lidového tradičního oděvu, používal se jako pracovní, nákladnější kusy jako reprezentativní při mimořádných příležitostech. Starší generace sice vytrvávaly, ale stylový městský šat pronikl, zvláště s rozšířením šicích strojů, i na venkov.

Součástí národního obrození bylo uvědomování si hodnoty lidové kultury, snaha o její zachování alespoň v muzeích. Podle nasbíraných zachovaných starých krojů se dělaly rekonstrukce a výstavy. V Tišnově se taková celookresní velkolepá akce s mnoha doprovodnými programy konala roku 1893.

PhDr. Irena Ochrymčuková, Podhorácké muzeum, pobočka Muzea Brněnska

Národopisná výstava v Tišnově roku 1893. Foto: Archiv Podhoráckého muzea, pobočky Muzea Brněnska