Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 22.

6: STAROSTA A TOVÁRNÍK FRANTIŠEK MÜLLER

„Bystrým zrakem, jemným vkusem a vzácnou zkušeností dobře prostřehl mnohé a mnohé nedostatky svého rodného města a pojal pevný úmysl je odstranit a milované své rodiště pokud možno upravit a okrášlit; on dobře poznal, že je třeba dbát usilovně o zvýšení vzdělání lidu, pečovat o hospodářské jeho posílení, aby moci a sebeurčení dosáhl řídit své osudy vlastní.“

Těmito slovy byla v roce 1909 dobovou češtinou v nekrologu zhodnocena práce dlouholetého prvního muže tišnovské radnice Františka Müllera pro město i český národ. Je posledním starostou Tišnova, který obdržel čestné občanství ještě v době výkonu starostenské funkce, konkrétně 17. února 1898. A donedávna byl i posledním držitelem tohoto titulu ze všech bývalých starostů vůbec, než jej v uplynulých dvou létech po více než stoleté pauze doplnili in memoriam Alois Řezáč (1914-1936) a Antonín Mouka (1936-1943)…

Podnikatel

František Müller se narodil 27. února 1847 v Tišnově v tehdejší Jirchařské, dnešní Halouzkově ulici (která se také po určitou dobu na jeho počest jmenovala Müllerova) v domě, který je již dávno zbourán a na jehož místě dnes stojí patrová budova č. p. 54. Jeho otec Josef pocházel z Ettenheimu, městečka na německo-francouzských hranicích, a do Tišnova přesídlil někdy po napoleonských válkách. Sňatkem zde vyženil koželužnu; manželství uzavřel postupně se dvěma sestrami Spohrovými, nejprve s Františkou a po její smrti s její mladší sestrou Antonií. František pocházel z druhého manželství a měl o 16 let staršího nevlastního bratra Ignáta, který po otci převzal dům i dílnu. František se u něj vyučil řemeslu a když se pak vrátil do Tišnova bohatší o nové zkušenosti z cest po Německu, Francii a Itálii, po nějakém čase koželužnu svého bratra opustil a založil svoji vlastní.

V domě na Jungmannově ulici, který s manželkou v roce 1870 zakoupili a kterému se dodnes (přestože v něm momentálně již téměř sedm let sídlí Muzeum města Tišnova) říká Müllerův dům, nejprve provozoval malou dílnu bez pracovníků. V příznivých časech ovšem podnik dobře prosperoval a původní výroba pouze svrchních kůží tak byla záhy doplněna i o podešve. Koželužna se dále rozšířila směrem k řece a v roce 1885 byla v prostorách domovního dvora postavena nová dílna s pohonnou lokomobilou. O čtyři roky později pak úspěšně podnikající František Müller přešel dokonce na tovární výrobu – za domem byl vybudován nový výrobní objekt s mnoha stroji a v něm pracovalo 30 až 35 zaměstnanců. Hotové zboží odtud směřovalo téměř do celého Rakousko-Uherska.

Manžel a otec

V roce 1869 se František Müller oženil s o rok starší Eleonorou Kopřivovou, třetí ze sedmi dětí majitele předklášterské papírny Karla Maxmiliána Kopřivy. Téměř dva roky žila mladá rodina v tchánově domě v papírně, ovšem Eleonora zde byla nucena vést celou velkou domácnost a v důsledku vysílení přehnanou prací zde Müllerovi přišli o své první dva novorozence. Když se pak přestěhovali do nově zakoupeného domu, paní zde opět pomáhala svému muži při práci a také v novém vlastním prostředí nejprve nepřežily další dvě narozené děti, obě děvčata. Počínaje rokem 1875 se ovšem štěstí obrátilo a v Müllerově rodině se začaly rodit zdravé děti téměř každoročně – postupně přišli na svět Karel (1875-1947), Eleonora (1877-1957), Pavla (1879-1943), Josef (1880-1964), František (1882-1938), Jaroslav (1885-1949), Marie (1887-1952) a Vladimír (1889-1967). Prakticky všichni se stali ve svých oborech osobnostmi a jak plyne z uvedených dat, většina z nich se dožila poměrně vysokého věku.

Politik

Vedle úspěšného vedení firmy se František Müller nepřetržitě věnoval veřejnému životu. Působil postupně nebo současně v místní školní radě, v okresním silničním výboru, byl členem ředitelství Spořitelny města Tišnova, kde se zasloužil o změnu úředního jazyka z němčiny na češtinu, a stál také u zrodu mnoha místních spolků, ať už šlo o hasiče, sokoly nebo okrašlovací spolek. Již v roce 1873 se stal členem obecního výboru, od roku 1880 působil i jako radní, přičemž vedl tzv. chudinský odbor a 28. března 1893 byl poprvé zvolen starostou města. Opakovaně pak stanul na nejvyšším postu i po volbách v létech 1898, 1901, 1905 a 1908. Pokusil se i o výraznější politickou kariéru a v létech 1895 a 1897 dvakrát kandidoval za venkovská města ležící západně od Brna do rakouské říšské rady; nejprve proti mladočeskému advokátovi Alfrédu Stránskému a podruhé proti známému sociálně demokratickému předákovi Josefu Hybešovi. Zvítězil však vždy jen v Tišnově, což na poslanecký post nestačilo. Za zásluhy o město a o veřejný prospěch obdržel v únoru roku 1899 Řád císaře Františka Josefa I.

V „Müllerově době“ zaznamenal Tišnov v mnoha směrech významný rozvoj. Již na počátku jeho prvního funkčního období se u nás uskutečnila významná národopisná výstava, o rok později vznikla zimní hospodářská škola, za další dva roky byl v Tišnově ustaven okresní úřad. Rovněž byl založen lihovar se škrobárnou, postavena jatka a koupen obecní mlýn, vydlážděny ulice a chodníky, zbudovány silnice do sousedních vsí, vytvořeny podmínky pro založení sanatoria MUDr. Kuthana, postavena sokolovna, provedena přestavba radnice a učiněn první pokus o zřízení okresního muzea. Málokteré období v historii města se může pochlubit takovým rozmachem jako právě přelom 19. a 20. století.

Müllerův dům

Již byla zmínka o tom, že dům v Jungmannově ulici číslo 80 koupili František a Eleonora Müllerovi v roce 1870, a to od předchozího majitele Aloise Bundsmanna. Historie domu je ovšem podstatně starší. Pravděpodobným stavebníkem původní chalupy na tomto místě mohl být v roce 1667 jistý řezník Crha. V roce 1712 se novým majitelem stal vrchnostenský úředník cisterciáckého kláštera v Předklášteří Antonín Leopold Továrek, který tehdejší nízké stavení přebudoval na patrovou hospodu s právem vařit pivo a přikoupil k němu i další pozemky. V roce 1775 musel být dům kvůli dluhům Továrkových dědiců vydražen a majitelé této nemovitosti se pak až do Müllerových časů poměrně rychle střídali. V nejslavnějších dobách v domě bydlela nejen početná rodina Františka Müllera, ale také jeho švagr Ignát Vlk (manžel Eleonořiny sestry Emílie) se ženou a mnoha dětmi a celý objekt včetně později přikoupené zahrady doslova překypoval šťastným a spokojeným životem. V roce 1945 byl dům znárodněn, o 16 let později přešel pod správu města Tišnova a ocitl se v tak havarijním stavu, že mu několikrát hrozilo zbourání. Definitivní záchrana přišla až v roce 2009 prostřednictvím tzv. norských fondů Evropské unie, díky nimž byla budova zrestaurována do dnešní podoby.

Tragické úmrtí

František Müller zemřel 8. ledna 1909. V brožurce „Tišnovští starostové“ z roku 1994 je ještě uvedeno, že šlo o dobrovolnou smrt a že „ho obtíže v jeho závodě (který patrně neodolal konkurenci a zkrachoval) přivedly k rozhodnutí ukončit svůj život v tišnovském náhonu.“  Jak ale odhalují rodinné kroniky, skutečnost byla poněkud jiná. Müller patřil mezi stoupence tzv. Kneippovy otužující a léčebné metody, jejíž součástí bylo v každém ročním období ponoření do studené vody, v Müllerově konkrétním případě do struhy na zahradě domu. Onoho osudného lednového dne si dal vysekat otvor do ledu na zamrzlé struze, po vstupu do vody byl zřejmě raněn mrtvicí a později byl nalezen pod ledem mrtev. Na pohřbu zesnulého starostu zcela přirozeně uctila více než početná veřejnost a Müllerova manželka Eleonora, která se následně dožila i vzniku Československé republiky, se po celý zbytek života mohla společně se svými dětmi těšit vědomím, že „tatínek skutečně žil život v každém ohledu vzorný a poctivý…“

Zdroje:

• Starosta František Müller a Müllerův dům, vyd. Město Tišnov a Muzeum města Tišnova, 2014

(aut. Valeriana Kallabová, Lucie Vorálková)

• Tišnovští starostové, Tišnovsko-prázdniny 1994 (aut. Karel Fic)
• Tišnov Fotorevue č.3-prosinec 1995 (aut. Karel Fic)
• Vývoj samosprávy města Tišnova v letech 1862-1918, bakalářská diplomová práce (aut. Šárka Hornochová)
• Tišnov – příroda-dějiny-památky-lidé, vyd. Město Tišnov, 2013

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: Portrét Františka Müllera ze sbírkového fondu Podhoráckého muzea.