Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 20.14: JOSEF FRANTIŠEK KARAS – MORAVSKÝ JIRÁSEK

„V časích mé neradostné mladosti klímala v rozkošném údolu pod Květnicí horou na ,Švarcavě’ řece dvě městečka, jako vejce vejci podobná tolika desítkám jiných městeček moravských: na levém břehu Svratky Tišnov, na pravém k Čepičce vrchu Předklášteří, nad nímž ční Porta coeli, kdysi domov ,bílých panen’ tišnovských. Tišnov má podobu kraba: hlavou se zakousl do Květnice, levým klepetem se opřel o řeku Svratku v místech, kde se začíná Předklášteří, pravé vypjal přes Kukýrnu až k hospůdce, jejíž válečné jméno si již nepřipomínám; úředně se tu říkalo U zeleného stromu.“

Josef František Karas: Tišnov mého dětství a mládí

Na dnešní ulici Cáhlovské, v domku číslo popisné 180, se 4. prosince 1876 narodil místnímu soukeníku Josefu Karasovi a jeho ženě Kateřině, pocházející ze zdejšího známého měšťanského rodu Klinkáčů, syn pojmenovaný Josef František. Začala nesnadná životní pouť pozdějšího spisovatele, dramatika a žurnalisty, na níž – i po níž – se opakovaně střídaly časté ústrky a strádání s občasnými poctami a projevy uznání, které si Karas přinejmenším za svou vytrvalost a profesní plodnost bezpochyby zasloužil: vždyť napsal asi 150 románů a povídkových knih, 30 divadelních her, vykonal přes 500 veřejných osvětových přednášek a publikoval nepřehlednou řadu úvah a pojednání. Snad nejvýstižnějším příkladem protikladů souvisejících s Karasem budiž počínání jeho rodného města. V roce 1898, jen těsně před tím, než byl starosta František Müller vyznamenán řádem císaře Františka Josefa, se Karasova kritika maloměstských poměrů znelíbila tišnovským úřadům do té míry, že byl se souhlasem většiny konzervativních měšťanů vyhoštěn z Tišnova a poslán tzv. postrkem do Nedvědice, kde kdysi žili jeho předkové a kde pak i s otcem pracovali v mramorovém lomu. Než jim tamní obec přidělila chudinský byt, přebývali dokonce ve skalní průrvě. Třicet let po Karasově smrti ovšem „napravil Tišnov nesmyslný zásah rakušáckých radních,“ jak napsal Karel Cejnek v programu ke hře Tylova cesta při jejím slavnostním uvedení v roce 1976 na počet stého výročí autorova narození, „a jmenoval ho čestným občanem města in memoriam.“ Stalo se tak 27. ledna 1961 a Karas obdržel tento titul jako čtrnáctý v pořadí. ^*)

„Umělecká náročnost Karasových prací vesměs nepřekračuje úroveň lidového vkusu, ale pro romanticky poutavý sloh nacházely často cestu do širokých vrstev čtenářů, kde vykonaly užitečnou národně uvědomovací práci,“ napsal měsíčník Naše Tišnovsko v únoru 1971 v medailónku ke 40. výročí spisovatelova úmrtí. Přesto byl ale Karas držitelem mnoha literárních cen (Riegrovy, Nového lidu, Třebízského, Svatobora, Moravské zemské ceny, 1. ceny za nejlepší lidovou povídku). Byl označován za průkopníka českého historického románu na Moravě a ve své době byl čtenější než Alois Jirásek, ale když nakladatelství Československý spisovatel vydalo dvě slovníkové publikace Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století (1982) a Čeští spisovatelé 20. století (1985) o celkovém počtu asi 1200 stran, Karas se v nich vůbec neobjevil. Lze jen těžko usuzovat, jak by se jeho literární talent projevoval, kdyby mohl tvořit v lepších podmínkách, bez existenčního chvatu, který v jednom z dopisů svému kolegovi Vojtěchu Martínkovi sám popsal slovy: „… nemám svátků, nemám prázdnin, píši, píši …“ Jiný český spisovatel František Pražák dokonce ve svých pamětech o Karasovi napsal: „Sám mi vypravoval, že již na tom byl tak zle, že umíral hladem a vši ho žraly, když neměl kam se uchýliti. Sám měl oči věčně červené od psaní i od jiného a již tenkráte měl plné kufry rukopisů, většinou historických románů a povídek i detektivních věcí. Psával většinou do kalendářů, až Kočí (nakladatel Bedřich Kočí – pozn. aut.) počal soustavně vydávati jeho historické povídky a romány.“

„Obyvatelstvo se tedy dělilo také na domácí a na přistěhovalé. Starousedlíci opovrhovali ,cizáky’ – a ti opět krajně nenáviděli starousedlé. Kdo se přistěhoval do města třeba jen ze sousední vesnice, domohl se jen zřídka po letech toho, že byl jakžtakž trpěn. Starousedlíci byli nemálo hrdi na své měšťanství. Snad ani ,Civis Romanus sum’ neznělo kdysi ve starém Římě tak sebevědomě jako jejich ,Já su staré Tišnovák!’“                                                                Josef František Karas: Tišnov mého dětství a mládí

Podle představ svých rodičů se Karas měl stát knězem, ale už na brněnském gymnáziu se jeho demokratické smýšlení nepotkávalo se smýšlením profesorů, takže po názorových neshodách studia vůbec nedokončil. V roce 1891 odešel do Prahy, kde se stýkal s osobnostmi tamního kulturního života, například s Jakubem Arbesem nebo Jaroslavem Vrchlickým, příležitostně se živil herectvím či kancelářskou prací a neustále se vzdělával. Do Tišnova se vrátil roku 1896, ale již o dva roky později došlo ke zmiňovanému vyhoštění. Důležitým zlomem jeho života bylo seznámení s pozdější manželkou Františkou Nasadilovou z Moravských Knínic, s níž se oženil v roce 1900. Po svatbě se celá rodina včetně otce odstěhovala do Brna, kde se v srpnu 1903 narodila Karasova dcera Vilma, pozdější národopisná pracovnice, a kde také roku 1904 vyšla Karasova prvotina Pohádka a duše. Současně začal pracovat jako novinář, nejprve v národně socialistickém Pokroku, později v Moravské orlici a v Moravských ilustrovaných novinách. Jeho další profesní kroky popisuje přerovská archivářka Věra Fišmistrová takto: „V novinařině i literární práci pokračoval v Ostravě, kde se stal redaktorem Ostravských listů, později v Olomouci v Národní jednotě východomoravské, ve Valašském Meziříčí založil časopis Palacký, v Kroměříži redigoval Hanou a po jejím splynutí s Obzorem odešel do Přerova, kde se ujal práce redakční, administrativní, inzertní i expediční zároveň.“

První světovou válku i poválečná léta prožil Josef František Karas až do roku 1926 v Hutisku-Solanci u Rožnova pod Radhoštěm. Toto období patřilo v jeho životě k těm klidnějším, pobýval uprostřed lesů v prosté dřevěné chalupě v Zákopčí a neustále psal – přes den pro noviny a v noci svoje romány či povídky. Posledních pět let života strávil kvůli zhoršujícímu se zdraví v Dluhonicích u Přerova, kde také 19. února 1931 zemřel. O tři dny později, v neděli 22. února, mu přerovská městská rada vypravila pohřeb z přednáškové síně žerotínského zámku. Byl pochován na přerovském hřbitově, ale v roce 1982 byly jeho ostatky převezeny a uloženy na valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.

„Svět pro sebe byli muzikanti. Pořádnou bandu ve světě proslulou jsme tehdy sice neměli, ale byli tu Klinvorti (kapela malého tlustého Grünwalda, jehož basa tvrdila muziku) a Róznpáni z ,Kukýrně’. Starý Rosenbaum byl tuším krejčím, ale na housličky hrál ,jako anděl’“.

Josef František Karas: Tišnov mého dětství a mládí

Zatímco Karasova dramata a občasná poezie se u kritiků obvykle nesetkávala s příznivým hodnocením, jinak tomu bylo v případě jeho historických románů. Navazoval v nich na tradici historického realismu, na Václava Beneše Třebízského a Aloise Jiráska, v jeho dílech je nacházena rovněž častá inspirace polským spisovatelem Henrykem Sienkiewiczem. Polonista a slavista Jiří Krystýnek dokonce ve své práci Polské vlivy v české historické próze věnuje Karasovi více než deset hustě popsaných stran. Příznačné je propojení Karasovy tvorby s Moravou a Slezskem, vybíral si náměty zejména z Valašska, Ostravska a Brna či okolí – zTišnovska například pocházejí romány Píseň vítězná nebo Vichři; odehrával-li se děj mimo Moravu, byl Moravan alespoň mezi hlavními postavami. Časově sice jeho díla zahrnují období v podstatě od starověku až po revoluční rok 1848, ovšem zjednodušeně by se dala rozdělit do čtyř hlavních etap – knihy z doby husitské (Do čtyř artikulů, V plamenech), předbělohorské (Mračno), třicetileté války (Štramberská růže, Valdštejnův tábor, Pod kosou) a let pozdějších (Ondra Foltýn, Hasnoucí půlměsíc, Medvědí údolí). Karasovu stopu lze nalézt i v oblasti kinematografie: v roce 1968 vznikl dětský film režiséra Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze, jehož scénář sice napsal Josef Alois Novotný, ale předlohou mu byl stejnojmenný román Josefa Františka Karase. Představitelem jedné z hlavních chlapeckých rolí v tomto filmu byl dnešní populární herec a moderátor Jan Kraus.

Tišnov ovšem neuctil svého rodáka jen titulem čestného občana. V roce 1950 zde bylo po Josefu Františku Karasovi pojmenováno divadlo, které vzniklo sloučením dříve existujících ochotnických spolků. Na jeho téměř padesátiletou existenci v současnosti navazuje znovuobnovený soubor téhož jména, který nám tedy nadále připomíná Karasovo jméno i více než sto let po vydání jeho literární prvotiny.

„Myslím však, že jsem v těch časích poznal také jednoho šťastného člověka. Byl to obecní žebrák, starý Štarha, snad ani ne tišnovský příslušník, muž romantických osudů a potom úžasného klidu – novodobý Job. Všichni ostatní měli v sobě plno hořkosti; starý Štarha, ačkoli chromý a přisleplý, si nikdy na nic neposteskl. I když mu místo almužny spílali, řekl ,Zaplať Pánbůh, naděl nastokrát’ – a nebylo v tom ironického názvuku. Dcerami vysátý a opuštěný jako Shakespearův král Lear, ze všech mi tehdy známých lidí nejbědnější, nepil a nestěžoval si na svůj hořký osud…“

Josef František Karas: Tišnov mého dětství a mládí

Zdroje:

• Tišnov – příroda-dějiny-památky-lidé, vyd. Město Tišnov, 2013 (autor Vojtěch Hanus)
• Kapitoly z tišnovských dějin, Tišnovsko, jaro 1998 (autor Vojtěch Hanus)
• Naše Tišnovsko, č.2/1971 (autor Ladislav Štejgerle)
• Jiří Krystýnek: Polské vlivy v české historické próze
• Denisa Blahušová: Přerovský literární místopis 19. a 20. století, diplomová práce
• Karasovo divadlo. Ochotnický divadelní spolek v Tišnově, vyd. Muzeum města Tišnova, 2015
• Josef František Karas: Tišnov mého dětství a mládí
• ^*) V tomto i ostatních dílech seriálu nejsou při stanovování pořadí obdrženého čestného občanství uvažováni Zdeněk Nejedlý a Klement Gottwald, jimž bylo v roce 1948 uděleno a v roce 1996 odebráno.

Václav Seyfert, redaktor TN