Historie tišnovského rodu Penningerů

V červnovém čísle Tišnovských novin vzpomněl Václav Seyfert v rubrice Kalendárium Tišnovska událost z roku 1822, kdy při velkém požáru města, který postihl také budovu fary a kostel, shořel celý farní archiv i všechny matriky, z nichž většinu již nebylo možno obnovit. Farnost i město Tišnov tak přišly o mnoho cenných historických dokumentů, pramenů a informací. Hlavním postiženým byl tehdejší tišnovský farář P. Jan Penninger, který pocházel z významného tišnovského rodu a od jehož úmrtí letos v květnu uplynulo 180 let.

Rod Penningerů se od svého příchodu do Tišnova na sklonku 17. století významně podílel na utváření tišnovské historie. V 18. století se tři jeho členové stali tišnovskými primátory a další patřili mezi přední tišnovské občany. V závěru uvedeného století a v první polovině století následujícího z rodu vyšli čtyři kněží, aby pak na konci 19. století poslední mužský člen zemřel zapomenutý a opuštěný jako žebrák v tišnovském chudobinci.

Zpracovat přesnou genealogii rodu je velmi obtížné, a to právě kvůli výše uvedeným chybějícím matričním podkladům. Rodovou posloupnost sestavenou na základě jiných pramenů, jako jsou katastry, matriky jiných farností, různé historické dokumenty a listiny, je tedy nutno považovat za více či méně pravděpodobnou a zdaleka ne úplnou.

Původ rodu je nejspíše třeba hledat někde v rakouských nebo německých zemích, jak tomu napovídá i jejich příjmení, které se v současné době již mezi příjmeními v České republice nevyskytuje.

První zmínku o rodě Penningerů v Tišnově uvádí stará gruntovní kniha, ze které plyne, že v roce 1687 koupil Jan Penninger právovárečný grunt na tišnovském velkém rynku za poměrně značnou sumu 712 rýnských zlatých, z čehož asi dvě třetiny představovaly nevyplacené dědické podíly po předchozích majitelích, zbývající třetinu pak tvořil podíl jeho manželky. Jan se vlastně na grunt přiženil, vzal si totiž vdovu po bývalém majiteli a tišnovském rychtáři Vilému Hořeckém. Ke gruntu patřily dvě čtvrti lánu polí, ale Jan sedlákem nebyl, nebo alespoň selské hospodářství nebylo jeho hlavní aktivitou a zdrojem příjmu. Byl barvířem a v zakoupeném domě provozoval barvířství. Z dnešního pohledu byl mimořádně zdatným a schopným podnikatelem, kterému se podařilo během dvaceti let vyplatit veškeré dědické podíly a dluhy, které na gruntu vázly. Velmi brzy po příchodu do Tišnova se zapojil i do veřejného dění obce. Na přelomu století již byl členem městské rady a v roce 1702 se poprvé stal primátorem Tišnova. Funkci vykonával poměrně dlouho, až do roku 1706. O šest let později, v roce 1712, byl do této funkce zvolen znovu. Zemřel pravděpodobně někdy kolem roku 1715. Z jeho potomků jsou známi synové Jan a Jiljí a dcera Františka. Grunt a řemeslo zdědil Jiljí, někdy zapisovaný v latinském tvaru Egidius. Ten se kolem roku 1730 oženil s Annou neznámého rodu, již před rokem 1740 se stal členem městské rady a kolem roku 1748 i tišnovským primátorem. Po několika letech, v roce 1755, v poměrně mladém věku však zemřel. Co se týká jeho dětí, v pramenech byli nalezeni synové Jan a Jiří. Jan pravděpodobně zdědil otcovský dům i barvířské řemeslo a s manželkou Alžbětou se v roce 1759 stali rodiči Jana Penningera ml., budoucího tišnovského faráře. Ten po absolvování gymnázia studoval teologii v Olomouci, v roce 1789 byl vysvěcen na kněze a jeho prvním působištěm v kněžské službě se stal rodný Tišnov. Byl zde kaplanem od roku 1790 až do roku 1797. Následovalo Předklášteří, kde jako lokální kaplan či lokalista zůstal do roku 1809, kdy se stal farářem ve Veverské Bítýšce. Tamější farnost spravoval po devět let. Pak se vrátil do Tišnova jako nástupce zemřelého faráře Sigismunda Koudelky. Jeho působení provázely skutečné pohromy, na kterých však byl zcela bez viny. Začalo to již v roce 1820, kdy blesk poškodil věž i kostel, ale to nejhorší přišlo 19. června 1822. Nedaleko kostela vypukl velký požár, jemuž padla za oběť jak střecha kostela, farní budova a nedaleký špitál, tak i část města. Zdálo se, že požárem v podstatě ztratila farnost svoji historii, definitivně přišla o matriky z let 1680 až 1777, farní kroniku i veškeré další spisy, dokumenty a knihy z archivu. V důsledku požáru věže byl zcela zničen jeden ze zvonů a hodinový zvonek společně se zvonem „umíráčkem“ se zřítily na zem. Požárem byla poškozena i křížová cesta umístěná na hřbitově. Tehdejší majitel panství a patron kostela baron Fridrich Vittinghoff von Schell poskytl nejnutnější prostředky k neprodlené opravě fary i střechy kostela. V některých ohledech však byly tyto opravy spíše provizorní, s postupem doby pak přestával chrám dostačovat i z hlediska své velikosti a byla nutná zásadní přestavba, kterou provedl až nástupce Jana Penningera Josef Fetter. Rok po zničujícím požáru navštívil farnost brněnský biskup Václav Urban rytíř Stuffler, především aby na vlastní oči viděl stav, který po požáru nastal, a také aby správce farnosti povzbudil k obnově. Biskup byl jistě s působením Jana Penningera v Tišnově spokojen, protože jej v roce 1825 jmenoval správcem kuřimského děkanství, kam v té době patřila i tišnovská farnost. V letech 1831, 1832 a 1836 přišly do Tišnova a farnosti další rány, řádily zde epidemie cholery, kterým padlo za oběť mnoho obyvatel. V roce 1836 byl zrušen starý hřbitov kolem kostela a začal se používat hřbitov nový na Hrádku. P. Jan Penninger se stal jedním z prvních tišnovských obyvatel na tomto hřbitově pohřbených. Zemřel 3. května 1837 ve věku 78 let a ani jeho pohřeb se neobešel bez problémů, protože „nevděční spoluobčané mu násilně odepřeli pohřbení podle jeho vůle v hrobě jeho sourozenců, který již byl vykopán, na hřbitově starém“, jak napsal do farní kroniky jeho nástupce.

Rodiče P. Jana měli zcela jistě i další děti, ty se ale nepodařilo identifikovat, Jan Penninger st. i jeho žena Alžběta mizí z historických pramenů po roce 1762.

Historie rodu tak v Tišnově pokračovala rodovou větví Jiřího Penningera (1739–1814), tišnovského mydláře. Ten se stal kolem roku 1784 třetím tišnovským primátorem z rodu Penningerů. S rodinou žil v domě, který při číslování v roce 1770 obdržel číslo 109. Z jeho větve vyšli v první polovině 19. století další tři kněží. Byli to jednak bratři Jiří a Josef, synové řezníka Tomáše Penningera a manželky Marie, roz. Kolářové, a také František, syn Jiřího nástupce v mydlářském řemesle Jana Penningera a Františky, rozené Mašíčkové, a bratranec Jiřího a Josefa. Z nich bezesporu dosáhl nejvýznamnějšího postavení P. Jiří Penninger (1790–1859), v letech 1824 až 1833 vicerektor brněnského kněžského semináře. Jako kaplan působil i v Předklášteří a po roce 1833 byl čtvrt století farářem v Miroslavi. Jeho mladší bratr P. Josef Penninger (1794–1848) se stal po vysvěcení kaplanem v Tišnově, od roku 1825 pak 12 let zastával místo lokalisty v Předklášteří a dalších 11 let byl farářem v Dolních Loučkách. P. František Penninger (1809–1852) působil po vysvěcení v roce 1836 jako kaplan na různých místech diecéze, naposledy v Židlochovicích a Bučovicích, kde zemřel ve věku pouhých 43 let.

K soumraku rodu docházelo postupně již od první poloviny 19. století. Řezník Tomáš Penninger (kolem 1760–1804) kromě kněží Jiřího a Josefa neměl žádné dospělé mužské potomky, ze šesti synů jeho bratra Jana pouze dva založili rodiny. Starší Václav (1822–1898) byl barvířem a v manželství s Marií Košábkovou se narodila pouze jedna dcera, která krátce po narození zemřela. Mladší Jan Penninger (nar. 1831) byl v zápisech uváděn jako obchodník, v roce 1856 se oženil s Amálií Špinkovou z Mušova, kam se kolem roku 1860 i odstěhoval. Zde jeho stopy mizí. Václav Penninger se tak stal posledním mužským příslušníkem rodu v Tišnově. Po smrti manželky zůstal zcela osamělý a svůj život dožil v městském chudobinci, kde zemřel v únoru roku 1898. Historie rodu Penningerů v Tišnově se tak po dvou staletích uzavřela.

Jan Kos, kronikář farnosti

Tišnovský farář P. Jan Penninger. Zdroj: archiv farnosti