PROCHÁZKA OSMI ŠAMPIONÁTY ŠEDESÁTNÍKA VLASTY HAVLÍKA

Heslo z encyklopedie:

Vlastimil Havlík (* 26. 1. 1957 v Brně) je bývalý český basketbalista a trenér. V roce 1986 byl vyhlášen nejlepším basketbalistou ČSSR. V roce 2001 skončil na 20. místě ankety o nejlepšího českého basketbalistu 20. století. V řadách reprezentace byl účastníkem 8 světových a evropských basketbalových soutěží. Za československý tým odehrál v letech 1977–88 celkem 370 zápasů, z toho na OH, MS a ME 61 zápasů, v nichž zaznamenal 439 bodů. V nejvyšší domácí basketbalové lize získal 6x titul mistra ČSSR se Zbrojovkou Brno (1976–8 a 1986–8) a 2x titul mistra ČR s BK Opava (1997–8). S týmem Zbrojovky se zúčastnil 6x Poháru evropských mistrů (1976–9, 1986–8) a 2x Koračova poháru (1980–2), s BK Opava hrál FIBA EuroCup (1997–8).

Mistrovství světa – Manila a Quezon City, 1. až 14. 10. 1978:

„Zápasy na mistrovství světa na Filipínách byly zajímavé i tím, že se do základní sestavy dostal Vlasta Havlík. Když se Ádovi Pospíšilovi nevedlo, dal jsem příležitost teprve 21letému Vlastovi. ,Hraj klidně, máš na to, abys byl perfektní rozehrávač, zkus to právě tady,’ řekl jsem mu, když jsem ho posílal prvně v základní pětce na hřiště. Vlasta se chopil příležitosti. Netrvalo mu to ani tak dlouho a splnil, co jsem od něj očekával. Hru dirigoval, vymýšlel, střílel a byl jedním z našich nejlepších hráčů.“ (reprezentační trenér Pavel Petera v knize Svět dlouhánů)

V základní skupině naše družstvo porazilo pouze Dominikánskou republiku a prohrálo s USA i Austrálií (68:71). Ve skupině o 9. až 14. místo pak zvítězilo ve všech pěti duelech (Portoriko, Čína, znovu Dominikánská republika, Jižní Korea a Senegal) a obsadilo 9. příčku na světě.

Mistrovství Evropy – Mestre a Turín, 9. až 19. 6. 1979:

„PŘEKVAPIL HAVLÍK… Kapitána Pospíšila v úloze dirigenta týmu tentokrát rozhodně předčil mladý Havlík.“ (Mladá fronta, 22. června 1979)

Náš tým vyhrál svoji skupinu, když kromě domácí Itálie porazil i Belgii a Řecko. V 6členné finálové části pak znovu zvítězil nad Itálií a také nad Španělskem, ale podlehl SSSR, Jugoslávii a bohužel i o bod Izraeli (93:94). V tomto utkání měl Vlastimil Havlík šest vteřin před koncem možnost otočit skóre, ale jeho střela bohužel košem nepropadla. V souboji o bronz se naši podruhé utkali s Jugoslávií a opět prohráli – skončili tedy těsně bez medaile na 4. místě.

Olympijské hry – Moskva, 20. až 30. 7. 1980:

„Druhý polčas priniesol zmenu iba v tom, že sa naše mužstvo predsa len vyplo k zúfalému náporu. Azda v posledných piatich minútach, keď už bolo o výsledku takmer rozhodnuté, začala hrať naša pätorka to, čo vie. Bolo to však príliš neskoro.“ (úryvek z knihy Olympijské hry 1980 popisující úvodní a rozhodující utkání proti Brazílii)

Podobně jako v Manile 1978 nás i v Moskvě připravila o postup ze skupiny těsná porážka, tentokrát od Brazílie (70:72) hned v zahajovacím střetnutí; podle očekávání družstvo podlehlo i domácímu SSSR a porazilo pouze Indii. V zápasech o 7. až 12. místo následovala další dvě vítězství nad Švédskem a Senegalem, po porážkách od Austrálie a Polska ale patřila československé reprezentaci opět devátá pozice. Bylo to naposledy, co byl pod pěti kruhy zastoupen náš mužský basketbal.

Mistrovství Evropy – Bratislava a Praha, 26. 5. až 6. 6. 1981:

„Na mém postu hraje z našich velmi dobře Havlík. Je dobrý v obraně, má rychlé ruce, pohotovou reakci, řadu míčů dokáže soupeři vypíchnout.“ (bývalý reprezentant Jiří Růžička během utkání proti Itálii, Československý sport, 3. června 1981)

Základní skupiny byly tentokrát 6členné. V té naší jsme podlehli jen Španělsku, úspěšnější jsme byli proti Izraeli, Francii, Anglii a Řecku, což znamenalo postup z 2. příčky. Pak jsme sice zvítězili nad Itálií, ale podlehli SSSR i Jugoslávii, což znamenalo 4. místo v tabulce a po dvou letech opět boj o bronz. V něm se odveta proti Španělsku vydařila (101:90) a tým si z domácího šampionátu odnesl cenné bronzové medaile.

Mistrovství světa – Bucaramanga a Cúcuta, 15. až 28. 8. 1982:

„HAVLÍK SÁM NA VŠE NESTAČIL… Nejlepším hráčem čs. kolektivu byl rozehrávač Havlík, ostatní podali průměrný výkon. Na mužstvu se projevuje narůstající únava z herního zatížení a z nekvalitních povrchů, na kterých se turnaje pod širým nebem hrají.“ (Mladá fronta o utkání proti armádnímu výběru Itálie na turnaji v Rossetu, kde se naši reprezentanti připravovali na kolumbijské mistrovství světa, 22. července 1982)

Na světových akcích to v té době s naším týmem vypadalo, jako by hrál přes kopírák. V základní fázi pokaždé vítězství nad outsiderem (tentokrát Uruguay), snadná porážka od favorita (Jugoslávie) a těsná prohra v klíčovém utkání o postup (s Kanadou 99:104). 3. příčka znamenala start jen v utkáních o pořadí na 8. až 13. místě a v konečném účtování pak 10. místo na světě (výhry nad Čínou, Pobřežím slonoviny a Panamou, porážka od Brazílie).

Mistrovství Evropy – Nantes a Caen, 25. 5. až 4. 6. 1983:

„Většina hráčů podala horší výkony než před dvěma lety… Hráli jsme bázlivě, málo agresivně v obraně, jen málo jsme se snažili prosadit systémem rychlých protiútoků.“ (novinář Bořek Hanuš, Mladá fronta, 8. června 1983)

Hodně nevydařená akce. Poslední příčka v 6členné základní skupině po jediném vítězství nad Nizozemskem a čtyřech porážkách (od Německa, Polska v prodloužení, Izraele opět v prodloužení a SSSR). Ve vyřazovacích bojích o 9. místo jsme sice nejprve porazili Řecko, ale poté znovu podlehli Polsku; 10. místo v Evropě bylo velkým zklamáním.

Mistrovství Evropy – Leverkusen a Stuttgart, 5. až 16. 6. 1985:

„Brabenec, Kropilák, Havlík, Rajniak i Skála, vlastně všichni ,dědkové’, dokázali svými technickými fintami, střelbou a precizní obranou rozleptat hru Jugoslávců. Experti se chytali za hlavy, labužníci se dívali a tleskali. Byla to demonstrace už dávno zapomenutého basketbalu. Bez agresivity, hrubosti, síly; byl to naopak festival techniky a rychlého myšlení.“ (reprezentační trenér Pavel Petera v knize Svět dlouhánů)

Šampionát začal rozpačitě a skončil obrovským a překvapivým úspěchem. Ve skupině se našim nedařilo: zvítězili pouze nad Nizozemskem a o bod přehráli Izrael, podlehli ovšem nejen těsně Itálii, ale výrazně Německu, a dokonce i Bulharsku! Ze čtvrtého, tedy posledního postupového místa se šlo do čtvrtfinálového pavouka proti vítězi sousední skupiny, jasně favorizované Jugoslávii. Naše družstvo ovšem senzačně zvítězilo 102:91 a v semifinále si pak poradilo i se Španělskem (98:95). Vysoká finálová prohra se SSSR (89:120) už nic nezměnila na tom, že v Německu tahle generace docílila ziskem stříbrné medaile životního úspěchu.

Mistrovství Evropy – Atény, 5. až 16. 6. 1987:

„Trénoval jsem večer individuálně podle plánu na Zbrojovce, když najednou cítím, jak mě pod kolenem něco pálí. Podívám se a vidím krevní podlitinu asi tak velikosti ořechu. Trenér dorostenců Miki Pospíšil mě okamžitě naložil do auta a jeli jsme na úrazovku, kde se mě ujal primář Kolář, vynikající cévní specialista.“ (Vlastimil Havlík v deníku Práce o zranění, které ho postihlo 20. května, tedy asi 14 dnů před začátkem šampionátu, a vyústilo v operaci křečové žíly v ohbí kolena)

Poslední velká reprezentační akce 30letého Vlasty Havlíka. V základní skupině opět pouze 4. pozice (výhry nad Německem a Nizozemskem, porážky od Izraele, Polska a Itálie), ale žádná spanilá jízda jako ve Stuttgartu tentokrát nenásledovala. Ve čtvrtfinále náš tým jasně podlehl Sovětskému svazu 91:110, pak v bojích o 5. příčku Německu a opět i Polsku a obsadil 8. místo.

Epilog:

„Poctivost ve sportu? To je jako v životě: mít čisté svědomí. Že jsem v přípravě udělal, co bylo třeba, že jsem v zápase stoprocentně odvedl, co ve mně bylo, i když hra tak nemusela vypadat…“ (Vlastimil Havlík, Svobodné slovo 15. března 1986)

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: vlastní archiv Vlasty Havlíka