Undistortion zahrál na Mezinárodním fóru mládeže

Znáte to velice dobře, otevřete e-mail a vyskočí na vás spousta zpráv, z nichž těch důležitých je většinou poskrovnu. Tu druhou kategorii tvoří rozličné neodolatelné nabídky, které jen přeletíte očima a zprávu ani neotevřete.
Tak i já jsem jednou narazil v e-mailu na nabídku k účinkování na soutěži, kterou pořádal nadační fond Mezinárodní fórum mládeže. Otevřel jsem si jejich webové stránky a překvapilo mě množství akcí, které pořádají nejen v České republice, ale i po celé Evropě. Moje srdce tedy zaplesalo, říkal jsem si, že toto by mohla být dobrá příležitost pro mou kapelu Undistortion. Trošku mě sice zarazilo, že celý web nadačního fondu působícího v ČR je psán azbukou, ale nějak významně jsem se neznepokojoval. Následovala pružná komunikace s organizátory a na konci října jsme vyjeli soutěžit.
V sobotu 29. října jsme si přivstali a před desátou hodinou už jsme byli v Teplicích. Lehce nás překvapila drobná anarchie v organizaci soutěže, informace o průběhu byly zpočátku dosti matoucí. Nakonec se nám ale podařilo získat harmonogram, který se přesně dodržoval. Před polednem jsme odehráli náš soutěžní program, a měli dost času na oběd a procházku pěkným lázeňským městem. Vrátili jsme se dle harmonogramu a čekali, co znamená Finale zkouška. Naše představa, že se bude tvořit dramaturgie večerního koncertu, vzala rychle za své. Finale zkouška byl nácvik posledního čísla, děkovačky. Tu řídila choreografka z Ruska a zpočátku jsme měli opravdu vytřeštěné oči. Vedle mě seděl náš basista Michal, který na mou prosbu, ať mě štípne, jestli se mi to nezdá, odpověděl slovy: „Pane učiteli, startujte Forda, zdrháme.“ Děkovačka byla pojata opravdu velmi velkoryse, hlavou mi prolétl mix východoněmecké zábavné show Ein Kessel Buntes, vojenské přehlídky na Rudém náměstí a spartakiády. Nicméně dali jsme se na vojnu, tak jsme museli bojovat. Řekl jsem muzikantům z kapely, ať si vytvoří patřičný nadhled nad tímto bizarním finále a udělají si z toho srandu. Když na závěr Festivalového koncertu nastupovali se zářícím úsměvem na tváři na děkovačku, věděl jsem, že na tento okamžik budeme dost často vzpomínat, a smál jsem se tak, jak už dlouho ne.
O dva dny později jsme jeli na Galakoncert do Prahy, který byl až na drobné úpravy v podstatě kopií Festivalového koncertu v Teplicích. Tam už jsme věděli, co nás čeká, takže vše probíhalo ve velkém klidu. Při procházce Žižkovem jsme se ještě stačili seznámit s několika účastníky této soutěže, kteří přijeli z Indonésie a byli nesmírně milí. Galakoncert v kongresovém sále hotelu Olšanka měl úspěch, velké finále bylo za použití obrovského nadhledu opět velice vtipné a došlo na vyhlašování cen. My jsme obdrželi titul Laureát II. stupně a grant ve výši 300 € na hraní ve Středomoří.
Vzhledem k tomu, že nikdo z nás neví, jestli titul Laureát II. stupně je úspěchem či prohrou, žijeme ve sladké nevědomosti. Také částka 300 € je sice velice pěkná, ale sotva by pokryla náklady na cestu k moři a zpět. Každopádně máme další výbornou zkušenost. Dojde-li ještě na nějakou spolupráci s tímto nadačním fondem, je však zatím ve hvězdách.

Marek Kubát, kapelník
Foto: Pavel Chvalkovský