Na Spravedlnosti – druhé setkání s Richardem

Jana říkala, že se mi Richard ozve znova. Nevěřil jsem jí. Proč by tomu tak mělo být, vždyť už v čase nemá žádné měřítko. Ale rozhodně jsem netušil, že to bude tak brzy po tom našem prvním setkání.

Doufal jsem, že časem zapomenu, že mi mozek vzpomínku promění v přesvědčení, že se mi to nestalo, že se mi snad přihodila jen nějaká mimosmyslová příhoda. Ale i Vlaďce dal Richard jasně najevo, že prostě je, že s ním máme počítat. Při čtení mého prvního příběhu „Na Spravedlnosti“ v Tišnovsku se Vlaďce sám zapnul robotický vysavač. Nikdy předtím ani potom se to nestalo. Pěkně ji ten jev vystrašil. Ale proč se jí Richard neukázal?

To byla jedna z otázek, které jsem Richardovi chtěl položit. Proč jen já? Už mi bylo vyčítáno pár čtenáři, proč já, vždyť oni tam chodí často, a nic a nikdo se jim nezjevil. Nikdo je nekontaktoval. Tak proč já? Ani jsem odpověď nechtěl znát. Bál jsem se toho setkání jako čert kříže a nechtěl jsem, aby přišlo znova. Přestože se mi nic nestalo. Ale nestane se mi nic ani příště?

Ale ten den prostě přišel. Ze zahrádky jsme s Merlinkem sešli dolů na cestu a pokračovali směrem ke střelnici. Vkročili jsme do lesa a podél strže jsme stoupali až k novému posedu. V těchto místech bývá nádherný klid. Slyšíte kosáky hrabat ve spadeném listí. Slyšíte v tom tichu i srnky stát. Ten jejich pohled na sobě ucítíte. A miluji podvečery, kdy se slunce ocitá hodně nízko a řídkým lesem pronikají sluneční paprsky a jemný opar jim dává ten charakteristický, kouzelný závoj. Zašuměl les, mírně se ochladilo a já místo srnek uviděl siluetu postavy. Nezdálo se mi to. Merlin pobafával směrem k postavě. Jak jej ale může taky vidět? Nebo to jen cítí?
Postava tam stála nehnutě. Richard zmizel. Dal mi najevo, že se mnou chce mluvit. Pochopil jsem. Já ale nechci. Já to prostě nechci! Mráz mi přejel po zádech, otočil jsem se zády k tomu úkazu. Raději jsem pokračoval od toho místa dále. To ale neměl být konec. Zvedl se vítr a v nafoukaném listí, které se sunulo souběžně se mnou, jsem začal pozorovat šlépěje. Merlin listí ani ty stopy nehonil. Stáhnul ocas mezi nohy a naprosto vzorně šel při mně. Za pár okamžiků, jak vítr přišel, tak utichl. Došli jsme k Prosbě lesa. A tady se stalo něco, co vůbec nepochopím.

Je to naše místečko, kde si sednu se čtečkou, Merlin si lehne na rozcestí a hlídá, zatímco já si čtu. V ten samý okamžik, kdy já jsem usedl na lavici a Merlin si skočil ke mně, jsme se ocitli „Na Spravedlnosti“. Kdo ta dvě místa zná, ví, že jsou od sebe poměrně daleko. Co se stalo, jak to? Takže to setkání není o tom, zda chci nebo nechci já. O tomto nerozhoduji já, ale Richard.

„Vyhýbáš se mi, proč?“ zeptal se Richard bez jakékoliv dramatické prodlevy.
„Kdyby jsi žil a stalo se ti to, co mně, ty by ses nebál?“
„Ale vždyť ani náznakem jsem ti nedal najevo, že bych ti chtěl ublížit.“
„Nevím, možná jsi v mém svědomí tím, co se stalo, a podvědomě se bojíme věcí, kterým nejen nerozumíme, ale ani je nemůžeme ovlivnit, jestli mi tedy rozumíš.“
„Rozumím, víš, kolik věcí, jevů, dějů bylo nevysvětlitelných a jak moc jsme se toho báli? Ale tady jde přece o něco jiného. Já potřebuji pomoct.“
„Proč sis ale vybral mě?“
„Narodil ses ve stejný den jako já. Máte zahradu nejblíže místa, kde jsem úmyslně pohodil půlku šestikrejcaru a do třetice – máš Merlina. Znal jsem jednoho. Jmenoval se Benjamin Merlin a už několikrát přicestoval ze staré Anglie, aby obchodoval s mlynářem Strnadem.“
Musel jsem ho nutně přerušit, protože poprvé se objevilo konkrétní jméno. Jméno, které mi mohlo pomoci najít vraha jeho dívky. Tak jsem to prostě zkusil. Přeřekl se, mohl mi to říct?
„To je ten mlynář, který znásilňoval a zabil tvé děvče?“

Tady se musím zastavit nad jednou skutečností. Ta postava přede mnou začala mít výraz člověka, ne ducha, ne mrtvoly. Ale člověka s city, s výrazem.
„Ano,“ řekl smutně po chvilce mlčení. „Ano, a úzce to souvisí s tím tvým Merlinem. Když jsem říkal, že obchodoval s Benjaminem Merlinem, dostávám se k něčemu, co by tobě či vám mohlo pomoci v pátrání. Mlynář Strnad byl jedním z nejbohatších lidí na Brněnsku. Ovlivňoval dění kolem sebe, ale ne přímo, jeho peníze dokázaly přemluvit kohokoliv k čemukoliv. Znal se třeba i s františkánem Wolfgangem Benischem, provinčním ministrem, znal se se spoustou lidí až z Vídně. Mezi tyto lidi také zavítal Benjamin Merlin, který vysoce postaveným lidem dodával z Anglie látky do jejich domácností, ale i velkých krejčovských dílen, hostinců atd.
Po získání důvěry tohoto obchodníka, kdy mlynář učinil B. Merlinovi tři skvělé obchody, si s B. Merlinem mlynář dohodnul dovoz plného vozu látek za neskutečnou cenu. B. Merlin mlynáři plně důvěřoval. Mlynář se znal s kdekým a pro B. Merlina to byla skvělá příležitost zbohatnout.
Setkali se v zájezdním hostinci mezi Brnem a Tišnovem. Tady měl mlynář předat peníze (opravdu šlo o obrovskou částku), ale nestalo se tak.
Mlynář B. Merlina okradl, nechal jej zabít a peníze, které měly být použity na nákup látek, zakopal, aby nikdo nepřišel na to, jak ještě více zbohatnul, a pro případ nouze. K nim také přiložil onu druhou půlku šestikrejcaru.“

Musel jsem jej přerušit. Toto bylo vážné obvinění, toto bylo zároveň vodítko k důkazům. Ale zároveň vodítko i k obrovskému pokladu.
„Chceš snad říct, že ty peníze nikdy nebyly vykopány? Mlynářem ani nikým jiným?“
„Nebyly. Mlynář sice umřel o mnoho let později, ale poměrně nečekaně, takže vůbec neměl možnost tyto peníze utratit.“
„Pak mi pomůžeš ty peníze najít? Mám tady v mobilu mapy…,“ zarazil jsem se. Nikde neležel můj mobil, neměl jsem hodinky. Pohlédl jsem tázavě na Richarda. Ani papír, tužka, nic. „Jak si to mám vysvětlit?“
„Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nemůže zasáhnout do minulosti, nejde to a nikdy nepůjde, jsme spolu úplně mimo čas. Podívej se vedle sebe, tvůj pes vůbec nereaguje na ty srnky, které jsou od nás jen pár kroků. Ony nás nevidí, necítí, to samé i tvůj pes. Jen my dva jsme nyní schopni být tam a v takovém stavu, v jakém jsme.“
„Ale jak si mám zapamatovat takovou záplavu informací, vždyť odejdu-li odsud, mohu jen všeobecně lidi informovat o tom, co se tady stalo.“
„Ne, zapamatuješ si každičký detail, každé slovo.“
„Tak mi teď pověz, jak nebo co mám udělat, abych se pohnul vpřed s pátráním po tvém soudci, vrahovi tvé dívky a vrahovi B. Merlina. Kde a čím tě očistit. Pomůže nalézt jen ten krejcar, poklad, nebo existuje fyzický důkaz o tvé nevině?“
„Najděte poklad. Neznám místo, kde je zakopán, protože se ve vašich mapách nevyznám, nemohu ani na to místo ukázat, ale vím, že v blízkosti toho místa stojí kříž. Kříž, který není možná z té doby, ale ten původní tam nechal postavit mlynář, aby označil nenápadně místo svého jmění. Ten poklad je zabalen v anglických látkách a to by mělo být důkazem, že ti tady nevyprávím nějaký smyšlený příběh.“

Chvíli jsem nevěřícně kroutil hlavou. Co všechno jsem od něj schopen se dozvědět? V té chvíli mne vůbec nezajímal poklad nesmírné hodnoty. Mě zajímaly poznatky „po smrti“, co tady tak dlouho dělá, jak vyplňuje tak dlouhý čas, koho z „neživých“ potkává, co o nás ví, jak nás vidí, co vlastně z dnešních výdobytků techniky chápe, kam se všude dostane. Jestli jsou kolem něj lidé i z jiné doby nebo nějak vidí do budoucnosti, jestli ví, kdo kdy zemře nebo co nás čeká. Těch otázek byla taková spousta, že by to vydalo na román, že by to třeba taky vydalo na uzavřený prostor psychiatrického oddělení.

Já už ale dneska znám odpovědi na spoustu otázek, protože jsem s Richardem seděl ještě docela dlouho (to vám je ale podivný pojem, já totiž vůbec nevím jak dlouho). Jen mi slíbil, že nejsme spolu naposledy. Myslel teď? Nebo POTOM?

Vladislav Kubica
Foto ilustrační