Dan Bárta nerad sám sebe nudí

Ve středu 3. srpna večer se tišnovské letní kino rozezní zvláštní hudbou. Ve vysloveně improvizačním projektu se tu představí jeden z našich nejuznávanějších současných zpěváků Dan Bárta společně s mužem nazývaným En.Dru, vokálním looperem světového kalibru. Dana Bártu jsme před tímto koncertem požádali o malý rozhovor. I přes značné časové vytížení rád vyhověl a téměř každou odpověď navíc doprovodil i připojeným „smajlíkem“…
Vaše tišnovské vystoupení je součástí neobvyklé koncertní tour v duetu s beatboxerem a looperem Ondřejem Havlíkem známým pod jménem En.Dru. Jak k tomuto vašemu spojení vůbec došlo a co vás na něm nejvíce láká?
My jsme se náhodou potkali při takovém projektu ACUO, už je to dávno, a tak jsme zjistili, že máme velmi stejný názor na to, jak daleko jsou od sebe doby a jak je rozdělit na menší kousky. Tehdy jsme si spolu zahráli poprvé, byla to improvizace a ani jsme se před tím neznali. A to je celé. To je vlastně to, co mě na tom láká: zahrát si.
V místních pozvánkách a promo materiálech je tento koncert avizován jako naprostá improvizace. Platí to skutečně na sto procent, nebo máte alespoň něco předem připraveno?
Já rozhodně ne. Stavíme to spolu na místě. Limity jsou jasné, loopy a omezená harmonie, dramaturgii musíme stavět jinak než harmonicky, ale to nevadí. Je to takové rytmicko-melodické intenzivní „okamžitistické“ improvizování, přičemž mantinely našeho pohybu jsou nastaveny poměrně přehledně… Hm, spíše je to sjezd než slalom.
Začátkem roku jste absolvoval mimořádné výroční turné se svou původní kapelou Alice. Od dob někdejší vzájemné spolupráce jste se ovšem výrazně posunul k poněkud jiným žánrům, než je přímočarý bigbít. Měl jste tedy během nynějších koncertů spíše pocit, že se vrátil čas, nebo jste na sobě naopak cítil, že jsou ve vašem projevu už jazz či funky zakořeněny příliš hluboko, a je to tedy vlastně úplně jiné než kdysi?
Ani tak, ani tak. Od těch časů, kdy jsem hrál jenom s Alicí, jsem si zahrál s mnoha lidmi, s mnoha nástroji, s mnoha tělesy, mnoho písní různých tvarů. Takže mně se teď mnohem chápavěji a empatičtěji spolupracuje, to je to důležité, co jsem se naučil za tu dobu. Dělám to, co je třeba, aby to znělo tak, jak to má znít. A mnohem lépe to umím, líp se soustředím, víc sobě i tomu věřím. A taky mám jaksi kolektivnější ambice. O jazz nebo funky vůbec nejde, o žádný styl, styl je ta nejmíň důležitá součást muziky. Když zůstanu u těch sportovních metafor, je to jako desetiboj. Když vrháte oštěp, je vám um ve vytrvalostním běhu na nic, takže ho nepoužíváte, ani na něj nemyslíte. Byl jsem a jsem rád, že jsem to utáhl fyzicky a hlavně že hlasivky po všem tom technickém školení a zápřahu drží, držely, spolupracovaly a já nemusel běsnit hlava nehlava. Jazz sem, funky tam, ale dneska nám to hraje líp, než to hrálo, ono mít ke svému starému dílu respekt je dobrý výchozí bod pro těšení se do práce…
Když se v roce 2000 objevilo album Illustratosphere, bylo to pro mnohé posluchače docela zjevení. Po létech s rockovou kapelou a v muzikálech se najednou všichni divili: „Bárta zpívá jazz? A bezvadně.“ Co se vlastně v těch časech událo, že u vás došlo k téhle stylové změně?
To, že je Illustratosphere jazz, je blbina. Zpíval jsem jen a prostě to, k čemu jsem dospěl za tu dobu u Alice a s J.A.R.em a u muzikálu a eleffantů, co ve mně zrálo a chtělo ven. A nebyl jsem v tom sám, to samé chtěli Mirek Chyška a Filip Jelínek. Tak jsme se do toho pustili, snažili se vyjádřit, trefit to, co někde uvnitř sebe slyšíme. Musel jsem vyzkoušet studium techniky zpěvu v praxi, to taky, vůbec jsem chtěl zpívat nějak trošku jinak, už jsem se nemohl poslouchat. Chtěl jsem být jemnější. Přesnější. Více se věnovat struktuře. Trochu jsem začal chápat vztahy mezi rytmem, harmonií a melodií. Byl jsem si v tom období tak nějak dost sám. A taky nebyl, protože nás něco nového od sebe chtělo slyšet šest. Do té doby jsem nehrál s klávesovými nástroji nebo s kontrabasem. A tak dále. Illustratosphere, když už to chceme zařazovat, je pop, eklektická věc. O jazzu jsem v té době mluvil jen jako o zásadním, pohlcujícím inspiračním zdroji. Víte, deska, dílo, je pro muzikanta vlastně konec něčeho, takové vyústění. A pro posluchače teprve začátek nějakého nového, třebas nesnesitelného muzikantova výrazu a období. Muzikant pak tvoří v tom samém, dokud se zase nezačne „trápit“ něčím jiným, to průběžně zpracovává – a jednoho dne se odváží a vyjeví… Tak to chodívá u těch, kteří mají na prvním místě tu věc samu, no. Ti ostatní často nezmění vítěznou strategii od úspěšné a překvapivé prvotiny až ke karikatuře sebe sama. Toho se já děsím, nerad sám sebe nudím. A ještě méně rád se nenávidím, což ovšem neznamená, že se nekontroluju.
Viděl a slyšel jsem vás dvakrát s triem Roberta Balzara, nejprve v roce 2012 v Přerově, kde jste hráli ještě v původní sestavě před koncertem Carly Bley a podruhé vloni na festivalu v Poličce už s novou rytmikou. (Dnešní pianista této sestavy Jiří Levíček mimochodem celé léto 2011 jezdíval cvičit právě k nám do Tišnova na zdejší koncertní křídlo Petrof.) Měl jsem v obou případech dojem, že si právě v tomto složení živé vystoupení úžasně užíváte a loňský koncert mne přesvědčil i o tom, že se to celé zase posunulo kvalitativně kupředu. Je ve srovnání s ostatními projekty, v nichž účinkujete, trio opravdu vaší srdeční záležitostí, nebo to byl jen můj pocit?
Já to mám opravdu rád, tenhle tvar, je to volné i pevné, prázdné i plné… Pokud je tohle jazz, tak už ho konečně hraju, hurá.
Jaká je momentálně situace ohledně kapely J.A.R.? Scházíte se už jen příležitostně, nebo ta skupina normálně průběžně existuje?
Průběžně jsme, máme skoro hotovou novou desku, která vyjde na podzim, takže se rádi scházíme při každé příležitosti.
Máte na kontě i účast v několika dočasných seskupeních, jako byli např. Sexy Dancers nebo Die El. Eleffant!?, často spolupracujete s lidmi kolem kapely Monkey Business, hrál jste i v několika filmech (mj. Kytice, Výlet, Jarmareční bouda). Plánujete kromě svých obvyklých projektů i do budoucna nějakou podobnou ne příliš očekávanou aktivitu?
Raději se nechám překvapit, mnoho dočasného toho neplánuji, vyjma termínů hraní, to přiznávám. Koneckonců kromě mé „strmé a oslnivé filmové kariéry“ šlo spíš o seskupení, která různými shodami různých okolností velmi brzy zkolabovala, mysleli jsme to vždycky vážně a napořád, jednorázovým a dočasným se to jeví až teď, po letech. Mohlo to dopadnout úplně jinak, kdyby to bylo bývalo dopadlo jinak…
Děkuji za odpovědi a přeji do budoucna stálou radost z dobré hudby!
Díky.
Václav Seyfert, redaktor TN
Foto: Ján Slovák