Květen 2016

V ZaHRAdě to žije

Ve škole ZaHRAda roste náš elán po poznávání společně s rozkvétajícím jarem. Od vyhození Morany do řeky Svratky velmi aktivně prozkoumáváme kousek po kousku okolí Tišnova. Obdivovali jsme bledule v údolí Chlébského potoka a koniklece na Zkamenělé svatbě. Pozorovali jsme jarní aspekt v lese na Čebínce, založili si školní herbář a z jarní nádhery si uvařili skvělý fialkový čaj. Poznali jsme tajemná místa při prolézání Královy jeskyně a tajemného barona Trencka v jeho rokli. Během diskuze na radnici jsme se dozvěděli mnoho nového o historii i budoucnosti bývalé farské zahrady v centru města. Všichni jsme se velmi aktivně zapojili do organizace prodejního stánku školy během aprílového jarmarku. Díky penězům, které jsme si vydělali prodejem svých ať již jedlých, nebo esteticky hodnotných výtvorů, budeme moci vylepšit prostředí ve škole.
V ZaHRAdě to žije nejen ve dne, ale teď už i v noci. Sebrali jsme odvahu a přidali se k rybičkám, strašilkám, oblovkám a školním strašidlům a přespali s nimi ve škole. Chtěli jsme si tak trochu pohlídat jejich hlouposti, které tu noc co noc tropí nikým nehlídaní a nerušení (nevěřili byste, do jak malých škvír mohou zalézt strašilky, jak rychle uteče líný šnek nebo kam všude se záhadně přemístí pastelky). Malá mořská víla nás během večera provázela svým podmořským domovem, ze kterého jsme vypluli jenom proto, že jsme měli už opravdu hrozný hlad. To, že byla venku tma, nás nezaskočilo a odvážně jsme vyrazili na Klucaninu ohřát sebe i špekáčky u ohně. Všichni dospělí byli po tom výkonu tak unavení, že usnuli během pohádky. Děti ještě chvíli čekaly na ta naše školní strašidla, prý ale nikdo žádné neviděl ani neslyšel. Myslím si, že nakonec usnuli úplně všichni, i ti, co tvrdili, že celou noc oka nezamhouřili. A jak se vlastně zaHRAdníkům ve škole spalo?

„Na spaní byl nejlepší hrad. Postavili jsme ho z lavic a pak v něm spali.“ (Macek)
„A kluci mě ráno nechtěli pustit do hradu.“ (Šimon)
„Ale já to nebyl.“ (Honza)
„Mně se líbil oheň a spaní, no prostě celý…“ (Honza)
„A mně se líbilo, že jsem nespal doma.“ (Šimon)
„A proč?“ (Johanka)
„Protože na to nejsem zvyklý.“ (Šimon)
„A ještě se mi líbilo, jak jsme se potmě dívali na ty naše stromečky.“ (Šimon)
„Dobrý bylo, jak jsme večer opíkali.“ (Johanka)
„Nemohla jsem spát, někde to bylo moc měkké, někde moc tvrdé a někde makové a někde takové.“ (Valča)
„Já nevím (úsměv), ohniště…“ (Eliška)
Shodli jsme se, že si chceme přespávání zopakovat. Uvidíme, co bude dál…

Petra Večeřová, učitelka
Autor fotografie: Marek Bula