Tak se jezdilo do práce do Brna!

Jaroslav Jebáček

Zdroj kresby: publikace 100 let Brno – Tišnov, 80 let Tišnov – Žďár. 1885-1905-1985

V tomto textu chci vzpomenout na dobu, kdy se do zaměstnání a do škol v Brně dojíždělo většinou vlakem nebo autobusem. Tento způsob cestování se týkal nezanedbatelné množiny lidí, kteří tvořili určité specifické „vlakové komunity“. Z Tišnova a jeho okolí dojíždělo do Brna asi sedm tisíc lidí. I já jsem jím jezdil dvaadvacet roků, cestování vlakem mělo v sobě určité kouzlo a rád na něj vzpomínám. Za tu dobu byla díky jízdě do práce navázána řada přátelství a známostí s lidmi rozličných povah, zájmů a profesí. Týdenní jízdenka stála 8,10 Kč. Vlaky před pátou hodinou ranní byly takzvané dělnické, a jak napovídá jejich přívlastek, jezdili v nich povětšinou dělníci do různých brněnských závodů a do Kuřimi. Po páté hodině pak obvykle nastupovali úředníci, technici a vedoucí pracovníci, ale také studenti. Někteří cestou dospávali, ale většina si povídala a několik jich hrálo pravidelně karty. Kolem karbaníků se shlukovali kibicové a bylo velice humorné, s jakým zaujetím se aktéři vkládali do hry, často docházelo i ke sporům co by kdyby. Osobně jsem se nedržel konzervativního hesla mého kamaráda, který říkal, na vlak se nedobíhá, ale na vlak se čeká. Chodil jsem na zastávku do Hradčan a mohl jsem si maličko přispat, než kdybych šel do Tišnova. Přesto jsem ale přicházel jako poslední, a když jsem dorazil ostrou chůzí k přejezdu u Brabcovy pily, viděl jsem, jak vyjíždí vlak z Tišnova. V tu chvíli jsem musel nasadit ostrý sprint, a když jsem doběhl k poslední lípě, kde se procházelo zkratkou přes pole, vlak už zastavoval a to vyšlo akorát na přeběhnutí kolejí a nastoupení. Pak jsem to až skoro do Kuřimi vydýchával. Byl takový nepsaný zvyk, že se jezdilo ve stále stejném vagoně, a to platilo nejen pro mne, ale pro všechny, takže po nastoupení jsem se ocitl „mezi svými“. Denně se otvíralo nějaké téma, o kterém se většinou hovořilo celou cestu. V tom okruhu známých měl zpravidla některý potřebu něco rozebrat, poradit se anebo se jen pobavit. Hovořilo se o všem možném, od politiky přes vztahy, práci až po zahrádkaření. Jak se říká, že mnoho věcí se dá vyřídit v hospodě, tak v tomto případě to stejné platilo i pro vlak. Za tolik roků jsme se znali, dá se říct, detailně, a co osoba, to něčím zajímavý člověk a s ním spojené příběhy. V Hradčanech už byl vlak tak plný, že jsme povětšinou až do Brna stáli. Při loňské výluce z důvodu výměny kolejí jsem si vzpomněl na jednu, která probíhala asi v roce 1970, a to v částečně omezeném provozu, protože se na příklad v úseku z Králova Pole do Kuřimi jezdilo po jedné koleji a ta druhá se měnila. Výměna kolejí probíhala až do Havlíčkova Brodu a provádělo ji železniční vojsko. Pamatuji si ještě dobu, kdy se jezdilo po staré Tišnovce přes Zábrdovice a nejelo se přes Maloměřice. To ještě byla v provozu parní trakce a ve stoupání k Černým Polím ti, kteří to měli blíže do zaměstnání, v kopečku kolem KPS seskakovali za jízdy, protože tam jel vlak místy skoro krokem. V opačném směru byla tato situace obdobná, protože stoupání ze zábrdovického nádraží bylo dost strmé a někdy se stalo, že pokud neměla lokomotiva dost páry, vlak musel couvnout až za zábrdovické „šraňky“ a rozjet se, jak se říká, švunkem. V pátek byly vlaky z Brna na Tišnov přeplněné, protože se ke každodenním cestujícím ještě připojili ti, co jezdili na víkend na chaty, a značné množství trampů, kteří vlaky využívali skoro celoročně. Největší nápor byl v Králově Poli. To bylo připojeno k Brnu v roce 1919, předtím bylo samostatnou částí. Velice dlouho se tradovalo, že obyvatelé Králova Pole se vymezovali a neříkali, že jsou z Brna, ale z Králova Pole. Byla to jiná doba a svým způsobem velice romantická. Rád se v některém z příštích čísel vrátím k příběhům, jež jsem během dojíždění zažil, ale zejména k jejich aktérům.