Srpen 2015

Významné stromy na štěpánovickém katastru

Bylo zvykem našich předků vysazovat stromy, nejčastěji lípy a duby, na paměť významných událostí. Chodíme kolem nich a často nevíme, proč zde stojí ani kdo je sázel.

V blízkém okolí Štěpánovic máme hned několik takových stromů, které můžeme směle nazvat památné. Jsou to vesměs lípy různého stáří a velikosti. První lípa se nachází v nové čtvrti za mostem, v blízkosti domu č. 89. Sázel ji pan Josef Výpustek s několika místními občany na podzim roku 1945 na počest ukončení II. světové války a osvobození naší vlasti od německého fašismu.

Druhou památnou lípu najdeme u železniční zastávky. Byla vysazena zdejším učitelem Františkem Strakou se školní mládeží v roce 1968 na paměť padesátiletého trvání Československé republiky.

Třetí památná lípa je nejstarší a nachází se na rozhraní katastru Štěpánovic a Předklášteří. Je to strom mohutného vzrůstu, asi 25 metrů, a krásně zapadá do scenérie okolní krajiny. V těsné blízkosti stromu stojí kříž z nedvědického mramoru. Kříž darovali obci manželé Ludákovi v roce 1894. Shodou okolností byl v témže roce založen čtenářský spolek Pokrok. Jeho hlavním zakladatelem byl učitel na „staré škole“ Mořic Pavlík. Čtenářský spolek měl velký vliv na vzdělávání místních občanů. Vraťme se však k lípě: kdo ji sázel? S největší pravděpodobností to byli manželé Ludákovi. Bývalo dříve zvykem u křížů, božích muk a soch současně vysadit stromy. Lípy jsou tedy významné nejen pro historii, ale jsou také užitečné z hlediska našeho zdraví. Je proto třeba mít k těmto svědkům našich předků náležitou úctu, stromy ošetřovat a chránit, abychom je mohli předat v plné kráse dalším generacím.

Posledním významným stromem ve Štěpánovicích je hrušeň v sadě Ranných. Je to nejmohutnější a nejstarší ovocný strom na celém katastru obce. Dosahuje výšky asi 23 metrů a její stáří je odborníky odhadováno na 130 až 150 let.

U tohoto stromu se zastavíme trochu déle – znám jej velmi dobře více než 50 let. Pozoruji všechny jeho proměny od jara do zimy. Kdykoliv jsem na naší zahradě, vidím na hrušeň velmi dobře, protože je vzdálena necelých 60 metrů. Z jara se zadívám s obdivem na tu nádhernou obrovskou kytici květů, které se přes léto do podzimu promění v hrušky zvané „fíkovky“. Dříve se plody hrušně krájely a sušily, tím byly dokonale zakonzervovány a jejich chuť se velmi podobala fíkům. Proto asi hrušeň dostala jméno „fíkovka“. Chuť čerstvých i sušených plodů hrušně znám z mládí. V čase dozrávání hrušek se postupně sbíraly – trhání z tak velkého stromu bylo nebezpečné. Po sklizni se již pomalu blíží podzim. Hrušeň se postupně odívá do různých barev. První přichází lehká až citronová žluť, střídá ji oranžová, červená do hněda a na konci převládá barva mědi. V pozdním podzimu pak listí pomalu opadává, až zůstane jen holá kostra stromu. Hrušeň je připravena na zimu.

Pod hrušní rád sedával na lavičce mistr Ranný a se zalíbením se díval na přilehlý, převážně jabloňový sad. Zde čerpal náměty pro své obrazy téměř po celý život. Hrušeň již přežila několik generací. Kolik jich ještě přetrvá? To je otázka času, který je pánem naší krásné planety i vesmíru.

Petr Bortlík