František Večeřa žije život ve stupnici dur

Pan František Večeřa se narodil v Tišnově před devadesáti lety a jak sám říká – jako rodák z prvního okna na Trmačově. A protože se narodil jako páté dítě, vychovala ho hlavně Svratka, říkalo se jí Švarcava, a Květnice. V podstatě měl dvoje rodiče, vychovávali ho totiž hlavně sourozenci.

Při učení elektromechanikem v Drásově ho držela láska k technice a ta mu zůstala až doteď. Sice měl jiné plány, chtěl být chirurgem, ale osud tomu chtěl jinak.. Když v roce 1945 vyhodili Němci most a on přišel hrábkami uklízet beton, najednou to bouchlo a na ruce mu chybí tři prsty… Ale jak sám říká: „Pořád vyrábím, opravuji, budu si teď dělat brzdy na autě, protože já nikdy nečekám, až něco zkolabuje, ale měním a opravuji a nesnesu mít jedinou věc, která by nefungovala. Jakmile to vezme za své, tak to jdu opravit. Běží mi film v hlavě a spustím ho a on jede a jede, v hlavě si vše připravím a problém vyloupnu a řeším jenom detail. Pokaždé jsem na vše přišel a vyřešil. Hraju i na piáno, sám jsem se to naučil a stále žiju ve stupnici dur. V případě, že cítím potřebu niterného odlehčení, potom se s láskou a pokorou plně oddám stupnici moll.“

Jednoduché a krásné odpovědi mi dával na mé otázky:
Co nejraději děláte? „Cokoliv.“
A co koníčky? „Všechno, mám rád ponorky, letadla, zvířata,auta, všechno mám v merku. Baví mě to a těší, uspokojuje mě to a vytváří ve mně pohodový prostor.“

Když jsem tomuto bodrému pánovi telefonovala, abych si domluvila termín setkání, tak mě odzbrojil jednak jeho příjemný, pevný a energický hlas, který jsem, upřímně, od devadesátiletého pána neočekávala, a jednak následující informace, která mě doslova dostala: „Musím zajet ke krajnici, abych s Vámi mohl hovořit.“ Proto jsem se pak při osobním setkání samozřejmě zeptala, kam jezdí autem. „Do Brna už nejezdím, jsem třicet let v důchodu, ale opticky, když tam jedu, znal jsem to jinak. Orientoval jsem se, ale dneska už tam ty domy nejsou, je tam něco úplně jiného. Nevím, kde parkovat, tak raději nejedu. Je to na malér. Jezdím si autem nakupovat a jezdím po celém Tišnově. I za dcerou, udělali jsme nový plot a tím se bavím. Vnímám ale změnu této doby, dlouho jsem byl rozpačitý, člověk se mění tím, že stárne, ale když se podívám na to střízlivýma očima, tak se mi to jeví, že se děje něco, co není ve společnosti dobré. Hromadně. My se jako kluci taky rvali, ale férově. Teď už je to jinak.“

A co jubilant dělá pro svoji duševní a tělesnou schránku? Je stále ve výborné kondici, stará se sám o celou domácnost, je velmi vitální a myslím, že to, co mi prozradil, není nic, co by bylo zázračné nebo nemožné. „Snažím se stále cvičit, nosil jsem padesátikilový pytel cementu vlevo i vpravo, když jsem stavěl. Pravidelně jsem od války roku 1939 celé tři roky každý den běhal, měl jsem i dvě trasy, jednu lehčí a jednu tvrdší, ale ke kříži jsem vždycky doběhl. Byl jsem a jsem zamilovaný do Květnice. V mládí jsem se také zajímal o Indii a též o buddhistické mnichy, kteří v té době byli opředeni závojem tajů. Dozvěděl jsem se, že k získání pevné vůle a umění si poručit je nutné při jídle každé sousto třicetkrát skousnout. Já to zkoušel přes nelibost rodiny a byla to pravda. Dovedu si ještě dnes cvičně poručit a potom mám příjemný pocit uspokojení, že ještě mám nad sebou vládu. Když jsem třeba u radnice, parkuji někde nahoře a jdu nahoru, když prodávají zmrzlinu, mám rád vanilkovou, to je ten moment, kdy si musím říci ne, umět si poručit a odolat. To praktikuji. Ale někdy si ji dám. Pořád také čtu, mám rád literaturu. Miluji slovníky, technické příručky… Mám tolik vlastních knih, že ani nemusím chodit do knihovny, odebíral jsem i hodně časopisů. Baví mě technika a všechno toto mě uklidňuje. Město pořádá akce pro seniory, ale moc na ně nechodím. Mám tolik zájmů, že na to nemám čas. Věnuji se svému prostředí a svým koníčkům.“

Myslím, že na závěr stačí pouze dodat: „Pane Večeřo, čas strávený s Vámi byl pro mne velmi příjemný i přínosný, dal mi i naději k tomu, že když se budu i já nadále věnovat nejen práci, ale také svým zájmům a mnoha koníčkům a osud mi dopřeje zdraví, budu určitě také v devadesáti tak vitální. Přeji Vám hodně zdraví a štěstí při všem, co ještě máte na dlouhá léta naplánováno.“

Pavla Veselá Hanusová, předsedkyně Komise pro občanské záležitosti

Foto: archiv Františka Večeři