My dali krev a život, vy dejte lásku!

Srdce zvlhlé je ranní rosou svítání stoupá výš a výš Je nutno jít – kam…? Pane, Ty to víš…
Verše zde přepsané jsou z listu papíru, který má v záhlaví uvedeno TORSA BÁSNÍ bratrů Vetešníků…

Tento strojem psaný dokument jsem našel v písemném archivu Františka Žáka – „Robina“. Několik složek dokumentů a fotografických alb dokládá činnost 2. oddílu (katolického) tišnovských skautů před II. světovou válkou, během ní i pár let po jejím skončení.

Z písemných záznamů vyplývá, že i po zákazu skautingu v tehdejším protektorátu se členové skautských družin scházeli dál. Přejmenovali se na Hochy lesů, byli nejprve sdruženi jako čtenářský klub pod časopisem Vpřed, kde vycházely komiksy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara, později pod katolickým Andělem strážným. Dál spolu podnikali výpravy do okolních lesů, na Orlí hnízdo, do Pejškova, do rokle na Holém kopci, na Výrovku. Scházeli se v klubovně doma u Žáků, někdy u Oharků. Klubovně říkali pro její malé rozměry legračně „kozí chlívek“.

Byli to skauti katolického oddílu, proto vždy na svátek sv. Václava pořádali besídku. Její program se skládal z jednoduchých divadelních scének, zpívání skautských písní a také recitace básní, které si někteří z nich sami psali.

Vedle vedoucího „Brbly“ (Aloise Bednáře) poezií přispívali i Josef – „Pepánek“ a Ladislav – „Lávíček“ Vetešníkovi. Poslední svatováclavské besídky se oba bratři naposledy zúčastnili 30. září 1944. Necelý týden po besídce, 5. října, byli v první rozsáhlé akci brněnského gestapa zatčeni, ve stejný den byl před „Vilou růží“ po marném pokusu o útěk zastřelen tišnovský sokol Miroš Habrovec.

„Je nutno jít – kam…?“ Pane, Ty to víš…
Ve vězení v Kounicových kolejích byli vyslýcháni a mučeni po zbytek roku 1944. 29. listopadu k nim přibyl jejich skautský druh z 1. oddílu tzv. svazových skautů Jaroslav Fiala, přezdívaný „Dyky“. Právě on pravděpodobně našel při potulkách na Květnici ukrytý kulomet a svěřil se bratrům Vetešníkovým se svým nálezem. Pomocí již tehdy nastražených volavčích sítí se náhodě nalezený kulomet dostal do rukou gestapa. Na podzim 1944 bylo nakonec zatčeno na dvě desítky tišnovských občanů.

V lednu 1945 byli bratři Vetešníkovi transportováni do koncentračního tábora Flossenbürg. Hlad, přítomnost tyfu, úplavice a neustálé bití stály nakonec oba bratry život. Josef zahynul 26. února 1945 ve svých 25 letech, Ladislav o pár týdnů později, 10. března ve 21 letech. Jejich kamarád z „ulice“ a skautský druh Jaroslav Fiala byl pravděpodobně zastřelen 10. března v Norimberku. Bylo mu rovněž 21 let.

„Šedivé vůně podzimních mlh se na cesty klade syrová vůně jak bolest sama v obklady srdce ti stáhne stříbrné mlhy – svatební závoj pole zbroušená břitvami kos široká, široká země mlčení. Jen vítr šeptá cos… O zemi, člověku, lásce a štěstí“

Snad v těchto verších zmíněný vítr zašeptal tišnovským skautům, Pepánkovi, Lávíčkovi a Dykymu, naposledy cos o rodné zemi, lidech v ní, o jejich lásce… Jen onoho štěstí, návratu do své vlasti a ke svým rodinám, se nedočkali. Letos od jejich smrti uplyne 70 let. O těchto i o dalších tišnovských skautech se více dozvíte na výstavě k 80. výročí založení skautingu v Tišnově „Junáci, vzhůru!“, která právě probíhá v Muzeu města Tišnova. V den jejího zahájení dne 12. září byly před domem na ulici Družstevní 554, kde bratři Vetešníkovi před zatčením bydleli, položeny kameny zmizelých (Stolpersteine).

Miloš Sysel

Hlavním sponzorem webové verze pro Listopad 2015: