Vážení občané, chtěl bych vás tímto seznámit s docela podstatným…
Josef Šindar kněz i strážce lužickosrbského odkazu: Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 32.
Jakkoliv v minulosti sehráli v dějinách
Tišnova významnou roli zdejší duchovní,
například v 19. století faráři Jan Penninger
a zejména Josef Fetter, dosud se žádný
z nich nestal ani in memoriam čestným občanem
města. Této cti se dostalo, bohužel
taktéž posmrtně, až Josefu Šindarovi, kterému
tento titul udělilo tišnovské zastupitelstvo
17. září 2018 „za mnohaleté příkladné
a obětavé působení v tišnovské farnosti. Za vytváření
atmosféry porozumění, úcty a tolerance
mezi lidmi různého ideového zaměření,
za vynikající dlouholetou spolupráci s městem
Tišnovem a za mimořádný kulturní přínos, především
v oblasti poznání historie, literatury a celkové kultury Lužických
Srbů, čímž významně přispěl k reprezentaci města Tišnova jak
v rámci České republiky, tak i v zahraničí“.
Kdy naši vstávali, nevím. Ale můj budíček byl nadvakrát.
Ten první uši slyšely, ale tělíčku se ještě moc nechtělo. Marně
jsem se bránil druhému buzení: „Dyť už su hore!“ – „Co
hore, dúle už abys byl.“ Druhý příkaz byl už neodvolatelný.
Honem aspoň kříž – poděkování za dobrou noc a na dobrý
start do nového dne, umýt se ve studené vodě (v zimě bez
rozpaků ve sněhu – jak ten býval čisťunký!) a už s otevřenýma
očima do nového dne.
Josef Šindar se narodil v Lužicích u Hodonína 29. 3. 1933
v rolnické rodině. Po ukončení obecné školy studoval na Biskupském
gymnáziu v Brně, po jeho zrušení komunistickým režimem
dokončil svoje středoškolská studia na gymnáziu v Hodoníně,
kde v roce 1953 maturoval. Po absolvování dvouleté
vojenské služby se rozhodl pro studium kněžství, a to i přesto,
že v padesátých letech byla katolická církev i ostatní křesťanské
církve vystaveny mimořádně krutému útlaku a pronásledovány
ze strany totalitního režimu. V roce 1960 byl v Litoměřicích
vysvěcen na kněze. Působil postupně na různých místech
brněnské diecéze, na jaře roku 1979 byl ustanoven farářem
v Tišnově a Předklášteří, v červenci téhož roku byl jmenován
správcem děkanství, které zahrnovalo celkem 18 farností. Tuto
funkci vykonával do roku 2004, tišnovským farářem byl až
do roku 2010, kdy odešel na odpočinek. V Tišnově tedy působil
31 let. V dubnu roku 2000 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kaplanem
Jeho Svatosti s právem používat čestný titul monsignore
(Mons.). V roce 2007 mu brněnský biskup Vojtěch Cikrle udělil
za obětavou kněžskou službu medaili sv. Petra a Pavla a v roce
2013 při příležitosti 80. narozenin medaili sv. Cyrila a Metoděje.
Od srpna 2010 žil v Domově sv. Alžběty na Žernůvce u Tišnova,
kde po delší nemoci zemřel 17. 9. 2013.
Dětské povinnosti? Drobná pomoc byla
často už dopoledne: sbírat jahody, sbírat
„oharky‘‘ (jé, to v nich spávalo zrána komárů!),
ve vinohradě pomáhat se smítáním,
když zrály hrozny, zahánět špačky, kteří se
slétávali na elektrickém vedení právě nad
vinohrady na Kratinách. Hodinky neměl
nikdo, čas odměřovalo slunce, ale zvláště
na těch blízkých Kratinách jsme hlídali
na trati vlaky a moc dobře věděli, který je
„polévka‘‘ – to se šlo vařit domů.
Různé kapitoly z běhu života, popsaného
vlevo slovy současného tišnovského faráře
Josefa Rybeckého, který za místní římskokatolickou farnost žádost
o udělení čestného občanství podával, zní ovšem mnohem
kouzelněji přímo z úst Josefa Šindara.
Dětství: „Po válce jsem skončil měšťanku a tenkrát se s otcem
řešilo, co ze mne bude. Na hospodaření po otci jsem neměl buňky.
Dělal jsem sice všechno, ale bavily mne jiné věci: knížky, literatura.
A otec se ptal: ‚Co z tebja, kluku, bude?‘ A teď jsme to luštili. Já jsem
se tak nějak kroutil a říkal jsem: ‚Já nevím, tatíčku.’ – ‚Kovářem byť
nemožeš, tak že by pekařem? Cukrářem? Obchodníkem?’ A pak otec
třískl do stolu a řekl už naštvaně: ,Tak chceš být farářem, nebo co?’
A já jsem řekl potichu: ,Tož třeba, tatíčku…’”
Vojna: „Po maturitě jsem šel na vojnu; ta nejspíš měla mnohé
ve mně zlikvidovat, ale naopak to tam všechno prokvasilo, prokysalo
a po vojně jsem šel do semináře…”
Duchovní štace: „A začalo putování po vlastech českých. Na prvním
místě jsem byl ve Znojmě, to jsem si zamiloval. Loučil jsem se
těžce a přesunul se do Třebíče. Krásu Podyjí mně tam nahradila bazilika
svatého Prokopa. Udělal jsem si zde i autoškolu a jezdil pak
na motorce. Odtud jsem mazal dolů, na jih, dokonce i do Hodonína,
kde jsem maturoval, pak do Čejkovic, kde jsem prožil ,pražské jaro’,
a až bylo po té ,dubčekiádě’, tak rychle do pohraničí pod Pálavu.
Potom na Kyjovsko, Ždánice a také na Vyškovsko, do Kučerova.
Myslel jsem, když mne po těch městech začali dávat na venkov, že
tam už zakotvím, ale nakonec mne ještě vytáhli sem, do Tišnova.
Přidali mně k tomu i děkanství; děkan, to je takový dozorčí ,orkán’
nad těmi pár farnostmi kolem – a já, který jsem si dosud z děkanů
dělal legraci, jsem najednou musel dělat děkana…“
Když nastala škola, pak jsme do ní šlapali denně a velice
často i odpoledne. Nezapomněl jsem dosud na svou první paní
učitelku Antonii Stuchlíkovou, upřímnou vlastenku, která k nám
připutovala odkudsi ze zabraného Hlučínska. Nezapomněl jsem
ani na pořádnou řádečku spolužáků z první třídy (a bylo jich 45!),
z nichž mnohé jsem znal jen křestním jménem – teprve škola
nám dala příjmení. Před dnes stárnoucí pamětí defiluje i laskavý
bělovlasý pan řídící Martin Huták s krásně přistřiženou bradkou.
Speciální kapitolou v životě Josefa Šindara byl jeho zájem o osud
Lužických Srbů. „Moje rodiště se jmenuje (ty) Lužice a jako malého
kluka, protože jsem byl velký čtenář, mne zaujalo, že existují nějací Lužičtí
Srbové. V roce 1963, když se konečně dalo vycestovat, jsem tam
byl poprvé a pak jsem se tam tak udomácnil, že (ta) Lužice se stala takovou
mojí krajinnou sestrou.“ V září 2001 vyšel
Josefu Šindarovi v Katolickém týdeníku
alarmující článek nadepsaný Lužičtí Srbové
volají SOS, v němž popsal vážné ohrožení
jejich národní identity. O pět let později vystoupil
na konferenci pořádané Podhoráckým
muzeem v Předklášteří s projevem
o osudech lužickosrbského národa a jeho
duchovní síle, v roce 2007 recenzoval nové
vydání Bible připravené pro lužické katolíky.
Následně publikoval článek o pohnutém
životě Alojse Andrického, lužickosrbského
kněze, který se stal v roce 1943 v Dachau
obětí nacistů a který byl prohlášen za blahoslaveného, v únoru
2012 realizoval v orlovně v Lomnici přednášku Witajće v Serbach
o své lásce ke kraji a lidem, kteří se mu zapsali do paměti a srdce.
Přeložil a v češtině vydal cyrilometodějské drama Morava volá
od klasika lužickosrbské literatury Józefa Nowaka.
Zvláštním dnem bývala neděle. Zvony už dopoledne zvaly
k bohoslužbě, na kterou se šlo samozřejmě pravidelně, a po malé
besedě u kostela opět domů. Oběd býval společný a jistě i lepší
a snad i trošku slavnostnější. K našim nezbytným povinnostem
patřil i běh do hospody s konvičkou pro hlt točeného…
V dokumentu Radima Tichého, který připravila v roce 2011 Tišnovská
televize, na Josefa Šindara s úctou vzpomíná hned sedm kaplanů
sloužících po jeho boku v průběhu let v tišnovské farnosti: Josef
Havelka, Josef Zahradník, Jaroslav Filka, Miloš Mičánek, Michael
Macek, Jiří Buchta a Michal Polenda. Všichni se v podstatě shodli
na tom, že otce Josefa vnímali spíš jako bratra a podobně on přistupoval
k nim. Oceňovali zejména fakt, že jeho odpovědný přístup
ke kněžským povinnostem byl na druhé straně doprovázen velkou
tolerancí ve věcech ostatních, že s nimi o všem často a rád diskutoval
(„měl rád slovní ping-pong, někdo nadhodí, druhý zasmečuje a naopak“).
Vážili si jeho sečtělosti a znalosti literatury, ale také smyslu pro humor,
v duchovním prostředí zcela nebývalého. V podtextu jeho vět
a gest bylo neustále cítit něco jako „lišácký postoj“, jímž do každodenní
činnosti vnášel tolik potřebnou radostnost. Podobně jej později
ve své vzpomínce popisoval i Jan Bednář, který měl tu čest být mu
několik let hodně nablízku: „Přemýšlím, jak se člověk stane významnou
osobností… U Josefa Šindara to byla jeho mravní bezúhonnost… Byl
dnešní řečí veskrze pozitivní člověk, povzbuzující a posunující ty druhé
k lepšímu; co říkal, to taky dělal. Tím vším byl
v naší společnosti opravdu výjimečným. A jsem
přesvědčen, že stejně bychom ho hodnotili, kdyby
byl dělníkem, učitelem nebo ředitelem toho či
onoho. Špatný by byl jen obchodník. Všechno by
rozdal.“
A byl válečný čas. Začali jsme žít
v protektorátu Böhmen und Mähren. Nenasytné
velkoněmecké Říši se odevzdávalo
všechno. Odvádělo se maso, mléka,
vajíčka, s pláčem byly odvedeny i zvony,
které nás zvaly k bohoslužbě, k dobru,
lásce a naději, a mnohým rodinám odváděli i otce. Základní
potraviny byly přidělovány uboze přes lístkový systém… A pak
celoživotní zážitek přechodu fronty, konce války, osvobození
vlasti – vítání prezidenta Edvarda Beneše u kostela…
V rámci tišnovské farnosti vydával Josef Šindar čtvrtletník
Cesta, v němž se objevovaly nejen aktuální či historické duchovní
texty, ale také shrnutí farních událostí z minulého období. Vycházel
více než dvacet let a učil farníky také objevovat svět poezie či
obecně literatury. Později k němu přibyl nedělní letáček s názvem
Perspektiva, mimo jiné například s rozpisem bohoslužeb. „Cesta
byla určena pro formaci a Perspektiva pro informaci,“ říkal k tomu.
Čtenáři Cesty se na jejích stránkách současně seznamovali s obsahem
farní kroniky, kterou Josef Šindar vedl po svých předchůdcích
hned od roku 1979. A po deseti letech, na konci roku 1989, do ní
o oslavě svatořečení Anežky České v předklášterské bazilice, založené
maminkou světice královnou Konstancií, mohl napsat: „Lidí se
tady sešlo nepředstavitelně mnoho. Podle zdejší pověsti nastane konec
světa, až se předklášterská bazilika naplní do posledního místa. Stalo se
to, ale naštěstí místo konce světa přišel konec komunismu. Bohu díky,
že už neplatí pět imperativů: Nemysli. Když myslíš, tak nemluv. Když
mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepisuj. A když podepíšeš, tak
se nediv! Bohu díky, že už nemusíme být omezováni strachem, ale jen
láskou, pravdivostí, úctou k druhému a vlastní pokorou!“
Náš vzpomínkový den už končí, zavíráme oči a musíme
zas do postele. Snad ještě se nám chce i zavolat už daleko
do dálky jako kdysi do blízka: „Mamičko, eště křížek na čelo
a dobře mňa přikryjte.“ A budeme spát…
Zdroje:
– Odrobiny vzpomínek kluka z „dědiny“ aneb Lužice před tři čtvrtě stoletím,
www.farnosttisnov.wz.cz/Mons.Sindar.doc
– Tišnovské panoptikum, Mons. Josef Šindar, film Tišnovské televize z roku
2011, připravil Radim Tichý (včetně fotografií)
– Návrh na jmenování Mons. Josefa Šindara čestným občanem města Tišnova,
autor Josef Rybecký, srpen 2018
– Josef Šindar, jak jsem ho znal, autor Jan Bednář, Tišnoviny.cz… Jiný pohled,
září 2013
– Zemřel Mons. Šindar, autor Miroslav Válka, Společnost přátel Lužice,
www.luzice.cz, září 2013
– Farní obec obsah kroniky dobře zná, autor Václav Štaud, Katolické noviny
č.17/2007
Václav Seyfert
Další článek: ZUŠ Tišnov – 70 let
Předchozí článek: Koho jsme zvolili do městského zastupitelstva 1990–2018