„O stromech, zejména jabloňových štěpech, ví Emanuel Ranný snad zrovna…
JESKYŇÁŘI POD HOROU KVĚTNICÍ
Knihu Pavla Vašíka jsem poprvé držela v rukou asi před třemi roky, kdy ji v podobě strojem psaného prvopisu a neuměle svázanou provázkem přinesl v odřené igelitové tašce domů můj manžel, Pavlův kamarád a kolega jeskyňář. Opatrně jsem tehdy obracela stránky jednu za druhou, prohlížela je a oči nechala klouzat po řádcích textu. Ani jsem si nevšimla, že přes zevrubné listování jsem byla najednou vtažena do děje, a Pavlovy příběhy z podzemí jsem četla takřka jedním dechem. Každému musí být po přečtení hned jasné, že je psal člověk, který nechal pod zemí nejen kus tvrdé dřiny, kdy vlastníma rukama doslova centimetr po centimetru odkrýval se svými kamarády jeskyňáři tajemství podzemních chodeb, ale také velký kus svého srdce, ve kterém se zrcadlí nesmírná láska a úcta k podzemnímu světu. Tehdy jsem si jen tak posteskla nad tím, že Pavel knihu doposud nevydal. Proto jsem velmi ráda, že nakonec přece jen spatřila světlo světa a v krátkém rozhovoru vám mohu představit jejího autora.
Co Tě, Pavle, přivedlo k jeskyňaření?
Vyrůstal jsem v Tišnově a Květnice byla naším rájem. Nejvíce kamarádů jsem měl na Jungmannově ulici a s těmi staršími jsme prolézali štoly u Besénku a jeskyně. Na těchto nezapomenutelných výpravách do podzemí má největší podíl Ivan Ochrymčuk a Ruda Vrzal. A právě tam se také zrodila ta touha poznávat nové tajemno.
Byl dřív Pavel Vašík – jeskyňář, nebo objev Královy jeskyně na Květnici?
S mým kamarádem a spolužákem Slávkem Svobodou jsme se v roce 1970 na Květnici seznámili s promovaným biologem, panem Janem Himmelem z Brna, kterého zaujal náš zájem o podzemí a zacházení s lanem, kterou jeskyňáři musí při své práci bezesporu dobře ovládat. Následně nás s sebou vzal do horní části Květnické propasti a bylo rozhodnuto. Oba jsme se stali v roce 1971 právoplatnými členy Speleologické sekce při Královopolské strojírně v Brně, které pan Himmel předsedal a hledal nové členy. V té době také vykonával funkci okresního konzervátora ochrany přírody. Když byla Králova jeskyně objevena, tak jsme mu z pošty zatelefonovali, aby přijel. Zprvu nám nechtěl věřit, že se jedná o tak velkou krasovou jeskyni. V těch místech nikdo nepředpokládal nález tak rozsáhlých prostor, jak se později ukázalo.
Kdy ses začal zabývat myšlenkou, že napíšeš knihu o jeskyňaření?
Když jsme s přáteli jezdili jednou za rok na dovolenou, tak jejich téměř dospělé děti žadonily o nějaké povídání o jeskyni. Jejich rodiče byli také téměř pokaždé pozornými posluchači a kladli další a další otázky. Po letech jsem si uvědomil, že spoluzakladatelé jeskyňářské organizace postupně umírají a historie bude zapomenuta, pokud zavčas nevznikne něco uceleného pro širokou veřejnost.
Zaujal mne, nebo spíše zarazil název první kapitoly „Mohl jsem se zabít“. Proč hned na úvod knihy tak vážné téma?
Ta příhoda se odehrála v našich začátcích, kdy jsme byli ještě školáci, a opravdu mne poučila a poznamenala při mojí další práci v podzemí. Uvědomil jsem si, jak lehce může člověk přijít o to nejcennější. Naštěstí byl tehdy příčinou nepříjemné situace, v níž jsem se ocitl, pouhý optický klam.
Vše, co v knize popisuješ, jsi také zažil?
Ano, ty příhody jsou naprosto autentické a zažil jsem je na vlastní kůži. V textech také používám vždy pravá jména účastníků. Pokud se zmiňuji o někom jiném, čtenář to vždy pozná.
Kniha se nevěnuje pouze Květnici, ale popisuje i krasové jevy v blízkém okolí Tišnova. Který z nich považuješ za nejzajímavější či nejpozoruhodnější?
Tak to je opravdu těžká otázka. Asi bych řekl, že jsou to dosud nevyřešené záležitosti, které si rozhodně zaslouží, aby jim byla věnována pozornost a další průzkum. Jedním z nich je problém kolem krasových vod, které vyvěrají ve Svratce. Tím druhým jsou větrné proudy dynamické Vavříčkovy jeskyně u Štěpánovic.
Jak vzpomínáš na svoje dojmy, kdy jsi mezi prvními slanil do Tišnovského dómu, doposud největší prostory, která byla v Květnici objevena?
Byli jsme překvapeni velikostí a šťastní, že naše úsilí bylo korunováno takovým úspěchem. Objevy nejsou zase tak časté a některým jeskyňářům se to nepoštěstí za celý život. Vzpomínám také, jak jsme hledali co nejpřímější cestu vedle jezírka, abychom něco nepoškodili a změřili délku dómu. Bylo jasné, že hned po výstupu budou padat otázky na velikost, a pokud něco neodhadnete hned na místě, tak bývá informace zkreslená.
V knize popisuješ také svoje zahraniční jeskyňářské výpravy, která místa v zahraničí jsi navštívil?
Převážně to byly málo prozkoumané rumunské jeskyně v západním Bihoru, něco v Německu, ale především jsme jezdili na Slovensko.
Myslím, Pavle, že víc už prozrazovat nebudeme, ať si čtenáři mohou vše přečíst sami. Snad jen, kde se Tvoje knížka dá koupit?
Návštěvníci Královy jeskyně si ji budou moci zakoupit na Květnici v den otevřených dveří, který se bude konat 28. a 29. dubna. V Tišnově pak v knihkupectví paní Raškové nebo na dobírku s objednáním na vasik.revat@tiscali.cz.
Děkuji Ti za rozhovor a Tobě i Tvojí knize přeji hodně zdaru.
Barbora Kulhánková
Ze křtu knihy, zleva Pavel Bortlík, Pavel Vašík (autor), Vítek Kulhánek, Karel Molík. Foto: Michal Beneš
Další článek: VZPOMÍNKA NA BÁJEČNÉHO SPORTOVCE
Předchozí článek: Veřejná zeleň v Tišnově