3. ČERVENCE PŘED 90 LETY V neděli 3. 7. 1927 byla…
Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova (díl 16.) – 24: Karel Vachek, legenda českého dokumentárního filmu
Dnes poprvé si v rámci našeho seriálu budeme vyprávět o osobnosti, jejíž curriculum vitae se dosud neuzavřelo. Tišnovský umělec Karel Vachek, kterému byl titul čestného občana udělen ve stejný den jako protagonistovi minulého dílu MUDr. Petru Fruhwirtovi, tedy 9. září 2013, je totiž nejen stále žijící, ale ve svých téměř 77 letech dokonce nadále provokující legendou českého dokumentárního filmu. V mezititulcích si můžete přečíst některé jeho zajímavé výroky a už z toho prvního je zřejmé, že za název dnešního pokračování asi pochváleni nebudeme…
„Nemám dokumentární film vůbec rád. Teď se rozmohlo tolik skučidel, každý kouká na nějaké lidské neštěstí a lidé to mají sdílet. Mě zajímají analýzy a smích, protože lidské počínání je opravdu komické.“
Karel Vachek se narodil 4. srpna 1940 v Tišnově. Jeho tatínek byl provozovatelem dnešního hotelu Květnice a v tomto domě také Karel se svými sourozenci (sestra Ludmila se narodila v roce 1944, bratr Petr o rok později) v dětství vyrůstal. Maturoval na tišnovském gymnáziu v roce 1957 ve třídě profesora Jaromíra Hejla, v témže roce se poprvé pokusil probojovat se na FAMU, ale byl z kádrových důvodů odmítnut. Absolvoval tedy roční Osvětovou školu v Brně a napodruhé to už s přijetím na filmovou akademii vyšlo. V letech 1958–63 studoval hranou režii u slavného oskarového tvůrce Elmara Klose, ovšem s netradiční přestávkou, když byl ve třetím ročníku na čas odeslán do výroby a pracoval jako brusič v ZPS Gottwaldov. Z jeho studentských prací se dochoval krátký film Malíř Kamil Lhoták a především pak absolventská esej z roku 1963 Moravská Hellas, osobité „poznámky o folklóru“ v produkci Krátkého filmu. Hellas byla oceněna na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech, ale krátce poté ji údajně osobně zakázal prezident Antonín Novotný, neboť film si dovolil s nadsázkou poukázat na zprofanování lidové tvorby, jemuž naopak soudruzi nadšeně tleskali.
Vachek pak pět let nesměl realizovat vlastní látky (během vojny natočil v Čs. armádním filmu například reportáž o povodni na Dunaji Stoletá voda) a jako autor se na stříbrné plátno vrátil až v roce 1968 celovečerním dokumentem Spřízněni volbou, otevřeně sledujícím po dobu čtrnácti dnů okolnosti kolem volby prezidenta Československa po abdikaci výše jmenovaného Novotného. V srpnu onoho osudového roku, stejně jako i v pozdějších měsících, natáčel celé hodiny v ulicích, a když se blížily normalizační čistky, odevzdal výbušný materiál kolegům z bývalé barrandovské skupiny Pavla Juráčka, aby jej někde ukryli. Natočené filmy se znovu objevily až v roce 2015, kdy byly nalezeny v Národním filmovém archivu v krabici s krycím názvem Úrodná země a Vachek nad nimi po létech sám mohl zavzpomínat.
„Koukáte se, jak vám pár debilů zničilo půl života. To není zrovna příjemné, jako byste hleděl na dětské botičky v koncentráku.“
Záběry obsahovaly například projev plačícího Josefa Smrkovského po návratu z Moskvy nebo do černa ohořelého Josefa Hlavatého, který se upálil v Plzni pouhé čtyři dny po Palachovi – to bylo údajně to nejstrašnější, co Karel Vachek kdy natočil a u čeho dodnes zavírá oči.
Do roku 1975 ještě Vachek pobíral základní plat jako dokumentarista Krátkého filmu, odkud odešel ve chvíli, kdy byl degradován na pouhého asistenta střihu. Čtyři roky se pak živil jako úpravce vody pro vysokotlaké kotle ve vysočanské spalovně. Tam byl údajně spokojen, ale pouze do chvíle, než se dozvěděl, že teplo, které se tam vyrábí, odchází trubkami přímo na ÚV KSČ. V roce 1979 společně s manželkou Dagmar Urbánkovou emigrovali nejprve do Francie a později do USA, kde Vachek pracoval ve fotolaboratoři a marně se pokoušel uplatnit některý ze svých filmových projektů. Oba byli mezitím v nepřítomnosti odsouzeni za opuštění republiky, takže když manželka vážně onemocněla a potřebovali se v roce 1984 vrátit do vlasti, museli požádat o milost.
Vachek se uchýlil zpět do rodného Tišnova, a pokud se v jeho životopise uvádí, že pracoval jako řidič u podniku Potraviny, skrývá se za tímto označením rozvážení výrobků tišnovské sodovkárny. Od roku 1986 pak byl obchodním cestujícím s knihami a propagačním referentem pražského nakladatelství Olympia. A pak přišel listopad 1989…
„Musím říct, že mi osmašedesátý rok pomohl normalizaci myšlenkově přežít. Žiju z něj dodneška. Bylo to naposled, co jsme pro svět něco znamenali. Přál bych lidem, co jsou toho schopní, aby se jim zase něco podobného povedlo.“
V roce 1990 začal Karel Vachek znovu tvořit a přivedl na svět volný cyklus dokumentů, kterým se společně říká Malý kapitalista a jejichž názvy jsou stejně dlouhé jako filmy samotné. Nejprve byl natočen Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992, 207 minut), následoval film Co dělat? s podtitulem Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval vládu (1996, 216 minut), třetí dílo se jmenuje Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (2000, 254 minut) a závěr tetralogie představuje film Kdo bude hlídat hlídače aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma (2002, 202 minut). Vesměs se jedná o velice složitá kriticko-filozofická pojednání a prokousat se téměř patnácti hodinami filmových záběrů, u nichž neustále musíte přemýšlet, proč vůbec ve filmu jsou a jak souvisí s těmi, které jim předcházely nebo následují po nich, je pro konzumenta neuvěřitelně tvrdý oříšek. Následující Vachkův film z roku 2006 sice trvá „pouhých“ 147 minut, ale o to delší je jeho název: Záviš – kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992). V roce 2011 pak vzniklo doposud poslední dokončené dílo, znovu téměř dvěstěminutový Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid. Na příští rok je plánována premiéra nového opusu se zatím pracovním názvem Komunismus.
„Jaký je můj největší přínos? Nekradu, nejsem zločinec, nepřidávám se ke každému režimu, který právě nastoupí, nikdy v životě jsem nesloužil bestiím.“
Od roku 1994 je Karel Vachek také pedagogem FAMU, plných patnáct let zde působí jako vedoucí katedry dokumentární tvorby a mezi jeho žáky patří drtivá většina předních současných filmařů, jako například Vít Janeček, Martin Mareček, Vít Klusák nebo Filip Remunda. Poslední dva jmenovaní složili svému profesorovi dokonce jakýsi tichý hold, když v roce 2013 nazvali svůj film o zvolení Miloše Zemana prezidentem poněkud „vachkovsky“: Spřízněni přímou volbou. Vachek ale není jen filmař, zabývá se také poezií a výtvarným uměním. Uspořádat v Tišnově výstavu jeho obrazů navrhoval už v roce 2010 Vladimír Kokolia, nakonec k tomuto počinu došlo až na podzim 2015, kdy byly představeny nejen výtvarné práce jeho samotného, ale také mnoha dalších členů jeho rodiny. Své tvůrčí a umělecké krédo shrnul Vachek do knihy Teorie hmoty (2004), rozsáhlou studií o jeho filmařské práci je pro změnu více než třísetstránková publikace Martina Švomy Karel Vachek etc. (2008).
Karel Vachek je těžko uchopitelný filozof…
„Dneska víme, že naše těla jsou samá energie, která je nějakým způsobem strukturovaná. Víme, co je Mendělejevova soustava prvků, kdy přidáte elektron a už máte něco jiného. Je to písmo. Máte genetickou informaci, to je také text. To, čemu křesťané říkají ‚Bůh‘, to je generální text.“
… bytostný „homo politicus“…
„Doufám, že je konec zastupitelské demokracie, protože se vytvořila elektronická síť a prakticky každý člověk bude moci hlasovat, třeba jednou týdně v pátek si sednou a budou pracovat na své vládě.“
… sympatizant paranormálních jevů…
„Dědeček mi padl v první světové válce a babičce se v té době rozletěla křišťálová číše v kredenci.“
… ale při tom všem zjevně také člověk s oním příslovečným zdravým selským rozumem…
„Omezit nenažranost a zavést právo…“
Titul čestného občana města Tišnova převzal Karel Vachek osobně na zdejší radnici v rámci oslav státního svátku České republiky 28. října 2013.
Zdroje:
- Československá filmová databáze www.csfd.cz
- www.novinky.cz
- www.ceskatelevize.cz
- Mirka Spáčilová: Kam schovat ruské tanky či Palacha?, idnes.cz
- 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna
- Týdeník Rozhlas, č.1/2011
Václav Seyfert
Karel Vachek na výstavě v Galerii Jamborův dům, rok 2015. Foto: Denisa Ondrová
Další článek: Jak jsme volili do Poslanecké Sněmovny 2006
Předchozí článek: Letní výstavy v Železném