Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova (díl 13.) – 32: Alois Řezáč – nejdéle sloužící starosta města

Loňského 4. dubna jsme si připomněli 80. výročí úmrtí Aloise Řezáče, meziválečného starosty města, který na tomto postu setrval téměř plných 22 let, tedy nejdelší dobu ze všech dosavadních nejvyšších představitelů Tišnova. Na podzim onoho jubilejního roku pak byl jako třicátý druhý v pořadí jmenován in memoriam dosud posledním čestným občanem města.

Nedlouho po vypuknutí první světové války, konkrétně 26. 10. 1914, odstoupil ze zdravotních důvodů z funkce jeho předchůdce na radnici JUDr. Karel Seyfert a starostenství bylo poprvé svěřeno Řezáčovi. Jeho volba pak byla potvrzena ještě šestkrát (!), v létech 1915, 1918, 1919, 1924, 1927 a 1932.

Alois Řezáč se narodil 15. června 1873 a byl továrníkem. Od počátku 20. století podnikal v textilní výrobě, v pivovarnictví, ve výrobě papíru a lepenky. Různé provozovny měl rozmístěny nejen v Tišnově, ale také v Brně, Novém Bydžově, na Lomnici a v Borači. Těžkou hospodářskou krizi třicátých let však přečkala jen malá továrna v Borači a tišnovská tkalcovna vlněných látek zvaná „šátkárna“, která původně stávala na Ostrovci, ale musela pak ustoupit výstavbě nové železniční dráhy na Německý (dnes Havlíčkův) Brod. Novou budovu firmy Kv. Řezáč na nábřeží u Svratky, kde jako výrobna sítí existuje dodnes, nechal postavit až jeho nástupce ve vedení firmy, syn Jiří.

Veřejně činným se Alois Řezáč stal v roce 1905, kdy byl poprvé zvolen členem městského výboru, jak se tehdy říkalo zastupitelstvu. Již následujícího roku zde projevil své výrazné protirakouské cítění, když prosazoval, aby místo černožlutého praporu byl na tišnovské radnici vyvěšován pouze národní prapor červenobílý. V období od srpna 1908 do prosince 1912 zasedal i v městské radě, pak byl nakrátko znovu jen členem výboru a od 7. ledna 1914 opětovně i radním. Už jako starosta se v roce 1917 veřejně přihlásil k protirakouskému Manifestu českých spisovatelů a jeho čelného signatáře Aloise Jiráska navrhl 30. srpna 1917 na čestného občana města, což umělec přijal. O této události jsme podrobně psali v páté části našeho seriálu vloni o prázdninách. Během válečných let učinil starosta Řezáč ještě jeden prozíravý krok: když v roce 1916 Sokolu hrozilo zabavení majetku, koupilo město sokolovnu a zřídilo v ní městské kino. Krátce po válce, 14. ledna 1919, pak obec budovu sokolům prodala za 31 tisíc korun zpět.

Památnou událostí ve funkčním životě starosty Aloise Řezáče byl samozřejmě vznik Československé republiky. V úterý ráno 29. října byl o této skutečnosti starosta oficiálně vyrozuměn pražským národním výborem a byl vyzván k tomu, aby jménem nového státu převzal místní úřady, dosadil do nich spolehlivé lidi a zajistil plynulou kontinuitu státní moci. Oslavy byly podle pokynů z Prahy umírněné, průvod s hudbou se vydal k radnici a zde starosta Řezáč přečetl telegrafický text prvního zákona, vydaného československou vládou. V městské kronice se o těchto událostech dále píše: „Všecky domy byly vyzdobeny prapory, průvod prošel ulicí Klášterskou k mostu, potom Jirchářskou, Korábem, Cáhlovskou, Brněnskou a Kukýrní. Druhý den chodily davy lidí městem, shazovaly s úředních budov rakouské orly. Děti vezly na trakaři slaměného panáka se jmény nenáviděných osob tišnovských a pak ho utopily ve struze.“

Alois Řezáč byl členem národně demokratické strany, kterou vedl první československý premiér JUDr. Karel Kramář. Strana vznikla v roce 1918 pod názvem Česká státoprávní demokracie, po vzniku republiky se přejmenovala na Československou národní demokracii. Počátkem dvacátých let byla tato strana nejsilnější i u nás pod Květnicí a Řezáčovi zajišťovala ve vedení města pevnou pozici. A on této situace dokázal ve prospěch Tišnova významným způsobem využít. Jak napsal ve své stati historik PhDr. Karel Fic: „Příčinu rozkvětu Tišnova ve dvacátých letech lze spatřovat především ve všeobecném hospodářském oživení po válce, ale nelze přitom opomenout i osobní vliv, kterým Řezáč ke zvelebení města přispěl.“

Výčet aktivit z tohoto období je vskutku nebývalý. V roce 1920 bylo založeno gymnázium, první střední škola ve městě a o několik let později byla postavena jeho budova. V březnu 1921 bylo ustaveno Všeobecně prospěšné stavební a bytové družstvo s Aloisem Řezáčem v čele a výsledkem byla výstavba rodinných domků v ceně 16 až 25 tisíc korun pro chudší a střední vrstvy. Nejvýrazněji se tato činnost projevovala na dnešní ulici Družstevní, kterou část kompetentních činovníků i majitelů domků navrhovala „za nepopiratelné zásluhy o město“ pojmenovat po Řezáčovi, ale jejich návrhy byly tehdy zamítnuty. Později nesla nakrátko jeho jméno dnešní ulice Na Loukách, ale tento počin neměl dlouhého trvání, neboť Alois Řezáč byl po roce 1948 z ideologických důvodů úmyslně zamlčován, stejně jako jeho skutky.

Vraťme se ale k rostoucímu Tišnovu dvacátých a počátku třicátých let: postavila se nová soudní budova na náměstí (dnešní pošta), nový trakt dívčí školy, obecní chudobinec, živnostenská škola pokračovací (současná poliklinika), nový sál sokolovny a jako architektonický klenot v místě někdejších masných krámů funkcionalistická budova spořitelny, která byla zbudována podle návrhu architektů Bohuslava Fuchse a Bohumila Kumpošta a otevřena v červenci 1933. Ač sám v době krize přicházel o vlastní firmy, ve funkci starosty se Řezáč všemožně snažil mírnit bující nezaměstnanost – město zadávalo stavby silnic, budovalo kanalizaci, opravovalo jez a stavidlo na Svratce, prostě podporovalo stavby, které přispívaly k zaměstnanosti dělníků.

V létech 1927 až 1928 se odehrály dvě události, které v Řezáčově politické dráze představují důležité okamžiky. Nejprve to byla Podhorácká výstava v červenci 1927, na které se v mnoha oborech své činnosti prezentovalo celé Tišnovsko. Alois Řezáč byl předsedou jejího organizačního výboru a zasloužil se o zdařilý průběh a vynikající úroveň výstavy. 17. června 1928 pak osobně přivítal na tišnovském náměstí prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který do Tišnova zavítal na krátkou návštěvu a obdržel na památku kazetu s ametysty a jinými vzácnými kameny z Květnice. Působivý dobový film z tohoto slavného dne byl promítnut i vloni v říjnu na radnici při vzpomínaném udělování čestného občanství.

Zmiňovaných 22 let na starostenském postu bylo ale přece jen na krátký čas přerušeno. V roce 1933 byl Alois Řezáč nařčen z defraudace obecních peněz a v květnu mu byl pozastaven výkon funkce. Podle obvinění údajně o dva roky dříve zadržel částku 13 tisíc korun, protože se prý cítil poškozen při předchozím prodeji svého domu městské spořitelně. Krajský i nejvyšší soud ovšem Řezáče zprostily viny, neboť se prokázalo, že uvedená částka byla po celou dobu městským depozitem, a tudíž stále jeho vlastnictvím. V lednu 1934 byl proto přípisem ministra vnitra Černého Alois Řezáč znovu potvrzen v nejvyšší městské funkci.

Jako jeden z mála tišnovských starostů zemřel Alois Řezáč ještě v době výkonu funkce. Na jeho poslední cestě ho provázelo téměř celé město a profesor Jan Kosík o něm ve svém projevu na smutečním zasedání městského zastupitelstva řekl: „V době, kdy příroda se probouzí, kdy se rozvíjejí květy, otevíráme hrobku, abychom do ní uložili jeden z nejvýznamnějších květů města Tišnova k věčnému spánku. Bylo-li ve společnosti a korporacích, úřadech a novinách vzpomínáno politického, hospodářského a kulturního pokroku města Tišnova, bylo vždy současně vzpomínáno jméno Aloise Řezáče. Plnou třetinu svého života starostoval. Již za Rakouska, za války stál na stráži, staral se o město, bil se za ně, pečoval o jeho rozvoj, byl všude, kde bylo potřebí jeho rady a pomoci. I v republice svojí iniciativou a rozhledem dopracoval se k autoritě, jakou mnohé město Tišnovu závidělo. Byl mnohdy ideovým i politickým odpůrcem, odpůrcem třebas i houževnatým, ale dovedl také uznati dobrou vůli, dovedl pochopiti, že odpůrce ještě není nepřítelem. Prestiž jeho osoby ztrácela se v prestiži města Tišnova. Loučím se se zesnulým, děkuji mu za vše ušlechtilé, dobré a pěkné, co pro město, jeho rozvoj učinil, za vše, oč se snažil a usiloval, děkuji mu za všechny oběti, které pro tuto práci a snahu přinesl. Odchází a zanechává nám zde svůj obraz. Před tímto obrazem za všechny lidi dobré vůle mu slibujeme, že v tomto ušlechtilém a dobrém, oč se snažil a usiloval, budeme pokračovati. Čest památce zesnulého pana starosty Aloise Řezáče!“

Alois Řezáč je pochován na starém tišnovském hřbitově v hrobě č. 1276/78.

Zdroje:

Tišnov – příroda-dějiny-památky-lidé, vyd. město Tišnov, 2013
Kronika města Tišnova
Karel Fic: Tišnovští starostové, Tišnovsko, prázdniny 1994

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: rodinný archiv A. Řezáče