Výstavní sály Podhoráckého muzea v Předklášteří zaplnila temperamentní malba tišnovského malíře…
Vzpomínka na Jakuba Horáka (1906 až 1976), dlouholetého regenschoriho a varhaníka tišnovského chrámu
V loňském roce si římskokatolická farnost i tišnovská veřejnost připomněly 40. výročí úmrtí pana Jakuba Horáka, vynikajícího hudebníka a učitele LŠU, který na tišnovském kůru hrál na varhany a vedl chrámový sbor téměř 46 let. Jako učitel hudby vychoval v Tišnově a okolí celou řadu špičkových muzikantů působících jak v místních, tak i prestižních domácích i zahraničních orchestrech a hudebních tělesech. Byl ale také skvělým člověkem a příkladným a statečným křesťanem.
Pocházel z blízkých Malhostovic, kde se v roce 1906 narodil v selské rodině. Byl jediným synem, ale k hospodářství jej to příliš netáhlo. Již od dětství miloval hudbu, pro kterou měl mimořádné nadání. Na brněnské konzervatoři vystudoval kromě varhan i hru na trubku, kontrabas a také skladbu a dirigování. Svoje učitelské působení zahájil v Lysicích, kde poznal svoji budoucí manželku, v listopadu 1930 ale ještě jako svobodný zakotvil v Tišnově, kde se právě uvolnilo místo po předchozí varhanici a ředitelce farního kůru Marii Stejskalové. Tišnov si Jakub Horák vybral mj. i proto, aby to měl blízko ke svému ovdovělému tatínkovi, kterému pomáhal v hospodářství. Po sňatku bydlel nejprve na Kukýrně, po několika letech se rodina přestěhovala do nového domu postaveného na ulici Svatopluka Čecha. V něm byla hudební škola, kde vyučoval svoje žáky hře na nejrůznější hudební nástroje. Před komunistickým převratem jeho školu navštěvovalo až sto žáků.
Ihned po svém příchodu do Tišnova začal pracovat na povznesení chrámového zpěvu. Nacvičovaly se nové hudební mše a duchovní skladby, v roce 1932 po dlouhých letech zazněl opět v Tišnově latinský zpěv. Chrámový sbor se výrazně proměnil, přišli noví zpěváci a zpěvačky, stejně jako chrámový orchestr s novými muzikanty. Při produkcích orchestru hrával Jakub Horák na varhany, později je předal varhaníkům, které vychoval, a sám se ujal dirigentského pultu. V roce 1935 bylo možno slyšet v Tišnově poprvé gregoriánský chorál ve skladbách Missa IX. (Cum Jubilo) a Missa de Angelis. Během třicátých let se chrámový sbor s orchestrem podílel rovněž na provedení celé řady divadelních představení, jako byly např. operety Z českých mlýnů či Taneček panny Márinky. Na počátku války posílili sbor další kvalitní zpěváci a zpěvačky, takže chrámová hudba byla v Tišnově na velmi vysoké úrovni. V roce 1941 vysílal rozhlas mši Václava Horáka Missa X. in B, kterou společně provedl tišnovský a předklášterský chrámový sbor. Během válečných let se ale poměry ve sboru zhoršovaly. Někteří zpěváci a zpěvačky byli totálně nasazeni a zájem o zpěv byl postupně zatlačován do pozadí válečnými hrůzami. K jeho probuzení došlo ale hned po osvobození, jakmile se podařilo opravit varhany, poničené při bombardování Tišnova na konci války. Již v říjnu 1945 provedl sbor pod hlavičkou tišnovských ochotníků za řízení Jakuba Horáka Blodkovu operu V studni. Provedení bylo v dobovém tisku hodnoceno jako mimořádně zdařilé. V průběhu poválečných let sbor nacvičil a provedl celou řadu nových duchovních skladeb i operet.
Po „Vítězném únoru“ 1948 se poměry v chrámovém sboru významně změnily. Kostelní zpěváci se stali občany proskribovanými a museli čelit různým posměškům, vyhrůžkám a šikaně ze strany komunistického režimu a jeho tišnovských protagonistů. Někteří z nich, jako byli např. učitelé, nevydrželi existenční nátlak a ze sboru a z kostela odešli. Také regenschori dostal na vybranou – buď kostelní kůr, nebo Lidová škola umění. Jeho volba byla jednoznačná, odmítl jakékoliv „vyrovnání se s náboženstvím“ a zanechání činnosti na kůru. Funkci varhaníka vykonával dál zcela veřejně a neztenčeně a kupodivu jej ze školy nevyhodili. Pravděpodobně si tehdejší vedení netrouflo zbavit se vynikajícího učitele a v Tišnově člověka velmi váženého, oblíbeného a známého. Kromě toho jej také potřebovali, aby vedl školní dechový orchestr a vystupoval s ním na prvních májích, lampionových průvodech a podobných režimních slavnostech. A tak dokonce když v roce 1966 kvůli věku dosloužil, žádal ho okresní i krajský inspektor, aby ve škole pokračoval dál. On se ale rozhodl už jenom usedat za varhany a pokračovat na kůru. Po určitém útlumu chrámového zpěvu ve druhé polovině šedesátých let, který byl hlavně způsoben tehdejší liturgickou reformou, došlo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let k novému oživení. To se projevilo již při primiční bohoslužbě P. Josefa Fasory v roce 1970, ale především o Velikonocích 1971 a 1972, kdy v Tišnově po dlouhé době opět zazněly Doušovy mše, provedené s orchestrem. Zdálo se, že budoucnost chrámového zpěvu je v Tišnově zajištěna. První polovina sedmdesátých let ale přinesla do chrámové hudby revoluci v podobě kytarových mší a písní. Regenschori tím nadšen vůbec nebyl, měl o „krásách chrámové hudby“ zcela jinou představu. A dle ní dále se sborem pokračoval. Založil i dětský sbor, který při bohoslužbách zpíval mezizpěvy a hudební vložky. Po více než 45 letech za varhanami a na kůru tišnovského chrámu se Jakub Horák s farností rozloučil zkomponováním a provedením vlastního ordinaria (mešních zpěvů). Zemřel v červnu 1976 a za velké účasti svých žáků a přátel z farnosti i tišnovské veřejnosti byl pohřben na místním hřbitově.
Jan Kos, kronikář farnosti
Foto: Tišnovský chrámový sbor na konci čtyřicátých let před chrámem v Porta coeli. Jakub Horák druhý zprava v zadní řadě. Zdroj: rodinný archiv J. Horáka