Přespolní běhy na Tišnovsku a vytrvalost

Přespolní běhy na Tišnovsku a vytrvalost

Každý, kdo prochází či projíždí Tišnovem a jeho okolím, si jistě všiml, že zde sportuje velký počet běžců amatérů, mužů i žen, kteří trénují a ukrajují kilometry po cyklostezkách, cestách či lesních pěšinách. K nebývalému rozšíření došlo hlavně v době, kdy se vybudovaly cyklostezky směrem od Tišnova k Železnému, od Železného k Drásovu, od Tišnova ke Štěpánovicím či podél potoka Besének přes Šerkovice až k Lomnici u Tišnova. To vše mi připomnělo moje mladá léta a vlastně počátky přespolního běhání na Tišnovsku. A tak jsem se rozhodl, že trochu zavzpomínám na toto období a mnohým z vás ho připomenu.
K velkému rozmachu přespolního, tedy krosového běhání na Tišnovsku došlo v 70. letech minulého století. Tehdy se začala formovat skupina běžců, která objížděla krosové závody v širokém okolí. Z těchto nadšenců bych jmenoval především B. Chromého a L. Chocholatého. Tyto závody nešlo absolvovat bez každodenních tréninků. Proto v této době bylo možno potkat po cestách běžce amatéry, kteří válčili jak se svým časem, tak i s kilometry, někdy i se svým tělem. Běhalo se za každého počasí, v zimě i v létě. Pokud bylo dostatek sněhu, tak se běžecké boty vyměnily za lyže a už se zase běhalo třeba i po zasněžených polích. Jistě mnozí z vás vzpomenou, jak bylo pole směrem k Železnému doslova poseto lyžaři ve sněhové stopě. Mnohdy se běhalo po stálých trasách a měřil se a sledoval čas. Vždy jsme se snažili mít ho lepší než ten předešlý den. A tak každý mohl soupeřit i sám se sebou.
Velkým problémem bylo zakoupit si vhodné běžecké vybavení, zejména boty. To byla vůbec nejdůležitější věc, pokud se běhalo po pevných a tvrdých površích. Vzpomínám si, jak jsme sháněli běžecké odlehčené boty, které by tlumily nárazy a šetřily nohy a klouby. Ty se v bývalém Československu doslova nedaly sehnat. A tak se hledalo i v zahraničí. Oslovovali se známí lidé a známí známých, kteří emigrovali, aby koupili potřebné boty a poslali je k nám poštou. Já jsem měl velké štěstí, že můj příbuzný emigroval v roce 1968 do USA. Tento můj strýček měl pochopení pro běžecký sport, a tak čas od času poslal kvalitní obuv.
Mnoho současných běžců je jistě zvědavých, jakých závodů jsme se účastnili a jakých jsme dosáhli časů. Proto pár takových závodů s výsledky uvedu. Byl to například maraton v Praze ve Stromovce, kde jsem docílil času 2 hodiny 42 minut, dále Mezinárodní maraton v Košicích, kde jsem měl čas 2 hodiny 56 minut, mistrovství republiky v Brezně, kde se běželo z Brezna do Vyšného Nemeckého a zpět, tam jsem zaznamenal čas 2 hodiny 51 minut, Malý vírský maraton, který jsem zvládl za 2 hodiny a 12 minut. A to se běželo doslova v průtrži mračen. Dále bych zmínil Pardubickou 25, tedy běh z Pardubic do Chrudimi a zpět, kde jsem měl čas 1 hod 38 minut, závod z Hluku do Uherského Brodu jsem zdolal za 1 hodinu 42 minut. Zde se zase běželo za nepředstavitelného pětatřicetistupňového vedra.
Počátkem 80. let se k nám donesla zpráva, že se na Havaji každoročně pořádají světové závody o železného muže. Jedná se o triatlon, který se skládá ze tří disciplín – 3,8 km plavání, 180 km jízdy na kole a na závěr maraton, tedy 42,2 km. Pochopitelně se měří čas, za který sportovec zvládne tento triplet. A tak se po tomto vzoru i v bývalém Československu začaly pořádat podobné akce. Byli jsme první z Tišnovska, kdo se zúčastnil tohoto náročného závodu ve Slavkově u Brna, a tak jsme se vlastně stali průkopníky. Tento vytrvalostní závod dosáhl za krátkou dobu takové obliby, že na druhém ročníku startovalo již 127 sportovců. Na toto období velice rád vzpomínám, a tak bych vám přiblížil tehdejší atmosféru. Bylo třeba nejdříve uplavat 3,8 km v zavlažovací nádrži v Křenovicích. Voda však měla teplotu jen kolem 15 stupňů, proto se také stala sítem tehdejších závodníků. Hned v první disciplíně to pětatřicet z nich vzdalo. Já jsem vylézal z vody po 1 hodině a 40 minutách totálně prokřehlý. Následovala trať 180 km na kole a na závěr maraton. S vypětím všech sil jsem závod dokončil v čase 14 hodin a 10 minut a obsadil jsem 15. místo. Další rok jsem se vypravil na podobný triplet do Podivína. Zde již bylo počasí k závodníkům přívětivější, přestože se začínalo s plaváním v 19 hodin. Vše se tedy odehrávalo ve večerních a nočních hodinách. Já jsem se cítil ve velice dobré kondici, proto jsem nasadil celkem vysoké tempo a držel se v čelní skupince. Asi 6 km před cílem však na mne přišla krize. Chtěl jsem závod vzdát, ale kamarád z Tišnova mě povzbuzoval a dodal mi novou sílu k překonání krize. Závod jsem dokončil na pěkném 5. místě v čase 11 hodin 35 minut.
Ještě bych rád zmínil i tišnovský závod, který jsme zakládali. Byl to Běh Klucaninou, jenž v podstatě existuje do dnešní doby. V těch prvních ročnících však byl na 15 km, kdy se běhala tři kola po pěti kilometrech v lesním masivu Klucanina. U jeho zrodu jsem stál já se skupinou nadšenců z Tišnova, za které bych opět jmenoval L. Chocholatého a B. Chromého. Vzpomínám si, že sehnat ceny nebylo v té době možné od žádných sponzorů. A tak jsme skládali finanční prostředky, abychom mohli tři nejlepší závodníky v každé kategorii nějakým způsobem odměnit.
Nyní bych zaměřil své vzpomínky trochu jinam, na další vývoj událostí. S během už to nemá tolik společného, ale s vytrvalostí ano. Tu je třeba mít nejen na běh, ale i na mnoho jiných věcí v životě, jak sami uvidíte. Čas plynul a s ním i zranění a nemoci, které mi znemožnily pokračování v tomto sportu. Novou inspiraci do mého života vnesla má manželka. Jednou se zmínila, jaký problém mají malé děti s čistěním zubů. Pasta jim na kartáčku na zuby nechce držet a často jim padá do umyvadla. Mě tato informace natolik zaujala, že jsem začal přemýšlet, jak to vyřešit. Přemýšlel jsem o tom ve dne v noci a nejednou se zrodil nápad. Zatím byl jen v hlavě a bylo třeba ho dát nějak na papír. A tak jsem začal rýsovat a mazat a zase rýsovat, až byl na papíře přípravek, který tento problém může vyřešit. Ale co když se o podobný problém zajímal někdo přede mnou? Proto jsem se obrátil na zástupce patentového úřadu. Ten mi nejdříve sdělil, že je třeba udělat rešerši. Ta se provedla a bylo mi řečeno, že nic podobného ještě nebylo vymyšleno. Touto skutečností jsem byl natolik povzbuzen, že jsem požádal o zapsání do patentové listiny. I tento zdánlivě jednoduchý úkon byl ve skutečnosti velice náročný. Návrh musel být rozpitván a vyjasněn ze všech možných úhlů a aspektů. Musel jsem i vyrobit deset funkčních exemplářů. Nejprve mi byl přidělen užitný vzor, který byl asi po třech letech zapsán do patentové listiny. Výrobek byl uveden jako Zubní kartáček se zásobníkem čisticího media s poloautomatickým dávkováním. Takže i tato událost mi připomínala běh na dlouhou trať tím, že jsem vytrval a vytvořil něco jako první na světě. V běžeckém závodě se mi takového umístění nikdy nepodařilo docílit.
V tomto mém příspěvku jsem vám chtěl přiblížit počátky přespolního běhání na Tišnovsku a význam vytrvalosti. Chci tak podpořit všechny ty běžce amatéry, kteří zdolávají trasy v našem okolí, aby vytrvali a nevzdávali se. Mnohé věci i v osobním životě jsou vlastně během na dlouhou trať. Ale vytrvalost vždy přináší růže.

Vít Buchta, Železné
Foto: Do závěrečného kola 1. ročníku Běhu Klucaninou (září 1981) vbíhají s číslem 5 autor článku a s číslem 6 MUDr. Petr Bureš z Nového Města na Moravě. Autor fotografie: Antonín Mach.

Inzerce




Další článek:
Předchozí článek: