Prokleté Albánské hory II.

Lukáš Podal
Autor fotografie: Lukáš Podal

Následující den jsme objevili značení, kterého jsme se drželi až do zmiňované vesnice Thet. Využili jsme opět místní kuchyně a doplnili energii věhlasným americkým nápojem. Po návštěvě informačního centra jsme se vydali za dalším bodem – Curraj i Eperm. Cestou jsme následovali skupinku Italů, kteří byli doprovázeni zvířecím povozem. Vystoupali jsme dosti velké převýšení, při sestupu se pak znovu objevil stále se opakující problém se značením. Následovali jsme červené značky, které jsme však kvůli houstnoucímu lesu ztratili. Pokračovali jsme dále v domnění, že nalezneme záchytný bod, jenže stále nic… Cesta byla každým metrem mnohem zarostlejší a strmější. Vůbec největší problém nastal s vodou. Zásoby nám docházely, veškeré prameny byly vyschlé. Začal tedy boj o čas kvůli dehydrataci. Terén nám nedovolil sestoupit z lesa směrem do nížin, jelikož se na jeho konci vždy nacházela obrovská propast. Směrem nahoru jsme nedokázali vyšplhat vzhledem ke strmé hlinité ploše, všechno navíc ztěžovalo plno trní kolem nás. Pět set metrů jsme šli asi hodinu. Pro trochu osvěžení jsme využívali mechy, ze kterých se spouštěly kapičky snad přesně ve vteřinovém intervalu. Když už byla situace dosti deprimující a bezvýchodná, usmálo se na nás štěstí a na druhé straně skály se objevila cizí postava. Hned jsme volali o pomoc: „Jsme dehydrovaní!“ Tím člověkem byl Ital žijící v Albánii, který jezdívá do hor na dovolenou lovit vlky pomocí samopalu AK-47. Přinesl nám vodu, která v tu chvíli byla tím nejpříjemnějším na světě. Pomohl nám sejít ve stylu canyoning do nížin a ubytoval nás v obrovské jeskyni se slovy: „Nebojte se večerních výstřelů!“ Mnohokrát jsme poděkovali a poskytli mu finanční odměnu za záchranu.
Po našem přenocování v jeskyni ve společnosti netopýří rodinky se náš zachránce jménem Bledy ráno opět ukázal. Nabídl nám doprovod do vesničky Curraj, ale i střelbu z AK-47. Jeho pomoc jsme okamžitě přijali. Přivedl nás do jakoby úplně jiného století, ve vesničce se nás ujal jeden z místních. Baráky tam byly pouze kamenné, bez oken. Střechy pokryté slámou, žádný přívod elektřiny. Lidé byli odkázáni jen na své schopnosti přežít. Muž nás pohostil čerstvým sýrem a upečeným chlebem. Celý den jsme odpočívali. Pepa navíc zřejmě dostal ze zážitku v lese úpal, celý pobyt ve vesnici tak proležel schovaný v kamenném obydlí. K večeru jsme se vydali na lov ryb pomocí vlasce a třpytky. Pouze jsme přihlíželi umu tamních obyvatel. Tradiční lov se však záhy změnil. Po proudu řeky jsme narazili na skupinku místních. Všichni začali zběsile házet do řeky kameny, vůbec jsme netušili, co tím sledují. Prásk! Voda se zvedla asi tři metry do vzduchu a ozvala se dunivá rána. Až později jsme si uvědomili, že do řeky hází velké nálože výbušniny. Poté vesničané vyčkávali, až pstruzi sednou na dno, odkud je následně nohama vykopávali ven. I my jsme se pak vydali až po pás do studené řeky, abychom jim pomohli s neobvyklým způsobem „albánského lovu“. Večeře byla výborná!
Jeden vesničan souhlasil s tím, že nám poskytne mulu na převoz našeho vybavení. Posunky jsme se dohodli na třetí hodinu, jenže jsme netušili, že nás probudí uprostřed noci. Vyrazili jsme tedy za tmy přes pohoří, směrem k přístavu Koman. Čelovky a svižné tempo nám napomohly k tomu, že jsme přesně na minutu chytli loď. Poté jsme se postupně různými druhy dopravy, ať už lodí, minibusem, vlečkou náklaďáku, či taxíkem, dostali do Podgorice, odkud nám jel vlak zpět domů.
Výprava to pro nás byla opravdu nezapomenutelná. Z každého dne jsme měli plno zážitků, nutno říct, že některé byly i dost nebezpečné! Získali jsme spoustu zkušeností a zjistili jsme, jak snadno lze hory podcenit. Každopádně musíme říct, že krajina v Albánii je drsná, ale nádherná. Tamní lidé nám vždy za určitý finanční obnos pomohli. Každému návštěvu těchto Albánských Alp doporučuji, ale raději se připravte lépe než my!