Vápenky na Tišnovsku

Na Tišnovsku se nachází dvě lokality, kde se těžil a zpracovával vápenec, Čebín a Lažánky. Vápenka v Čebíně patřila původně firmě Rosa a Malášek, k vápenkám v Lažánkách se vztahuje následující článek, protože kvůli svému věhlasu si zaslouží pozornost. Severozápadně od Lažánek cestou k Zelenému mostu se nachází lomy na vápenec se zbytky pecí, ten se zde vypaloval na vápno. To lažánecké bylo proslulé svojí kvalitou a rozváželo se na jih až do Znojma a na sever po Poličku. Vápenec se zde těžil od středověku, tehdejší místní obyvatelstvo tak tvořili většinou uhlíři a vápeníci. Vápenec byla důležitá surovina při tavení železné rudy, která se těžila od 16. století v okolí obce, a vyrobené vápno se s železnou rudou zpracovávalo v osadě Šmelcovna na Bílém potoce při výrobě železa. Vápno bylo důležité i při výrobě cukru v cukrovarech pod hradem Veveří, Rosicích a Předklášteří. Věhlas ale získalo pro svou nenahraditelnost ve stavebnictví, zedníci o něm říkali, že má „vlákno“, bylo jakoby hladké a mastné. Pálilo se zde asi od roku 1711. První podložená zpráva o vápenících z Lažánek pochází z roku 1802, z doby napoleonských válek. Poptávka po vápně narůstala v době po velkých požárech, kdy se začaly dřevěné domy nahrazovat zděnými. První vápenky byly tzv. zemní, jednalo se o jámy asi dva metry hluboké, které sloužily k „fůrové“ výrobě. Po obvodu jámy se vrstvil vápenec, střed se vyplnil dřevem, později uhlím, a vytvořilo se topeniště. Po vypálení a vychladnutí se vybraly vypálené kusy vápna. Výtěžnost byla asi padesát procent. Z jedné zemní pece se získaly zhruba dvě fůry vápna. V rolnických rodinách šlo o jakousi „přidruženou“ výrobu. V době zvýšené poptávky vzniklo v lokalitě zvané Kosova kolonie dvanáct malých vápenek. Do poloviny 30. let minulého století nastala konjunktura pro vápeníky, ale po roce 1928 se přesunovalo těžiště výroby do zbrojního průmyslu a přicházející krize měla také negativní vliv na odbyt vápna. Kromě malých vápenic byly v Lažánkách provozovány i čtyři šachtové pece vytápěné uhlím, jejichž majitelé zaměstnávali deset až dvanáct dělníků. Nejstarší šachtovou vápenkou byla pec pana Jindřicha Orátora z roku 1894. Při vyšší produkci šachtových pecí už nestačily k rozvozu jen koňské potahy, docházelo tudíž k jejich vytlačování dopravou zajišťovanou nákladními automobily. V roce 1927 vlastnili lažánečtí vápeníci tři nákladní auta, o jedenáct let později už jich měli čtrnáct. Po úpadku malých vápeníků došlo ke sdružení několika prozíravých podnikatelů, kteří založili společnost Svépomocné družstvo, jež zahájilo těžbu kamene a jeho zpracování v nově vybudované výkonné peci na koks. Po znárodnění v roce 1948 zůstaly v provozu jen dvě pece. Zmíněná vápenka Svépomocného družstva a vápenka Sova a spol. s produkcí 400 q kusového vápna denně. Přes potlačování soukromého podnikání přežívalo ještě v roce 1950 osmnáct obchodníků s vápnem provozujících samostatnou činnost. Poslední dvě vápenky se pod národní správou udržely v činnosti do r. 1970, kdy musela výroba ustoupit modernímu zpracování vápna ve vápence Čebín, pálením ve fluidní peci. Velký význam sehrála i levnější doprava po železnici z vápenky Čebín. Rokem 1970 skončila slavná a romantická éra lažáneckých vápeníků, touto činností se zde živilo kdysi mnoho generací, které ji díky výjimečnému modrému vápenci dovedly k dokonalosti, co se týká kvality. Z doby počátků obchodu s vápnem pochází také rčení „jde jak vápenický kůň“. Rozumělo se tím, že jde po paměti, poněvadž při dlouhých cestách, na které se vyjíždělo po půlnoci, byl večer při cestě zpět vápeník zpravidla tak unaven, že na voze usnul a kůň šel sám cestou k domovu po paměti. Ještě dnes stojí za zhlédnutí pec, která je u silnice k Zelenému mostu, a k ní přiléhající lomy, jež ji zásobovaly vápencem. Druhá pec stojí uprostřed aktivního lomu, kde se vápenec drtí na různé velikostní frakce.

Jaroslav Jebáček

Hlavním sponzorem webové verze novin pro Leden 2016: