Umění je pěkná dřina

S operní pěvkyní Ladou Bočkovou o cestě hudby i víře v sama sebe

Sopranistka Lada Bočková (*1991, Žďárec), absolventka Konzervatoře a JAMU v Brně, a řady mistrovských kurzů u renomovaných pěvců. 2 roky členka operního studia v Teatro Lirico v italském Spoletu, od sezony 20/21 členka operního souboru Theater Bonn v Německu. Hostující sólistka Národního divadla v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě. Je laureátkou řady mezinárodních soutěží a pravidelně vystupuje na prestižních festivalech.

Jak se rodí hvězda

Milá slečno Lado, mistr Plácido Domingo o Vás řekl České televizi: „Je skvělá, je to živel, je to skutečná umělkyně, můžete na ni být hrdí.” Jak Vašim uším znějí taková slova chvály navíc z úst světově proslulé operní superstar?

Jeho slova mě samozřejmě velmi potěšila a povzbudila. Plácido je obrovská osobnost a setkání s ním, potažmo celá účast v jeho pěvecké soutěži Operalia byla pro moji nadcházející kariéru velmi důležitá.

Dlouho jsem hledal vhodnou nit pro začátek našeho rozhovoru, a impuls od světového umělce mi pomohl tuto literární „výšivku“ začít. Který okamžik pošťouchl Vás na cestu operní sólistky?

U mě to přicházelo velmi pozvolna. Nebylo to tak, že by to byl odmala můj sen.

Když jsme do tématu Vaší umělecké kariéry skočili rovnýma nohama, je vhodný okamžik doplnit, že jste původem tady „od nás“, z Tišnovska. Kde absolvovala své první pěvecké krůčky dnešní slavná sólistka?

Ty úplně první již jako dítě v amatérském chrámovém sboru ve Žďárci, který vedla moje teta Miluška. Ona sice není profesionální hudebník, ale má skvělý hudební sluch a nadšení, kterým dokázala ke sborovému zpěvu nadchnout spoustu mladých lidí i z okolních vesnic.  Během tohoto období se mě moji rodiče asi dva roky snažili přihlásit do ZUŠ v Tišnově. Avšak na sólový zpěv tam pro mě nikdy bohužel nebylo místo. Potom se už rozhodli neztrácet čas, a i přes svou pracovní vytíženost, se rozhodli vozit mě jednou týdně na hodinu zpěvu do Brna.

Talent je dědictví po předcích, nebo dar od Boha. Sama v jiných rozhovorech zmiňujete, že se hudebnímu umění ve Vaší rodině profesionálně nikdo nevěnuje. Kdo ve Vás objevil a rozvinul lásku ke zpěvu a hloubku Vašeho talentu?

Byli to právě moji rodiče, Vít a Naděžda Bočkovi, kteří i přes to, že s hudbou neměli nic společného, byli vnímaví a věřili, že jakýkoliv dar a nadání, kterému se člověku dostane, je potřeba rozvíjet. A to neplatilo jen o mně. Vyrůstala jsem spolu se čtyřmi sestrami a každá z nás je talentovaná jiným směrem. Tedy proto, když si rodiče začali všímat, že mám hezký hlas a hudební sluch, rozhodli se, že mě přihlásí do ZUŠ na obor klasický zpěv. Tedy nebylo to tak, že by impuls přišel ode mně, nebo jak vypráví spousta kolegů z oboru, že viděli jako dítě operu a zamilovali se do ní. Bylo mi jedenáct let, na základce jsme poslouchali Green Day a Madonnu. Na vesnici jsem s operou vůbec nepřišla do styku a pamatuji se, že když jsme jednou se školou byli v divadle na Donu Giovannim, snad jsem tam dokonce i usnula. Zlom přišel až v momentě, kdy jsem se dostala ke svojí první profesorce zpěvu, Sylvii Kodetové.

Měla jste tedy inspiraci a vzor, když jste s pěveckou dráhou začínala?

Velkou inspirací pro mě byla právě Sylvia. Bývalá sólistka ND Praha a Brno. Byla noblesní, usměvavá a vždy upravená dáma, chcete-li, operní diva.  Předzpívala jsem jí a ona ve mě uviděla velký potenciál. Bylo to uprostřed semestru, a na uměleckou školu, kde učila, jsem mohla nastoupit až za půl roku. Nabídla tedy mým rodičům, že mě zatím bude vyučovat soukromě. Ona pro mě byla naprosto fascinující osobnost, která mi otevřela dveře do uměleckého světa. Její byt vypadal jako divadelní šatna, plná fotek, rekvizit, klavírních výtahů z oper a všemožných jiných vzpomínek nasbíraných za její celoživotní operní kariéru. Sylvia byla velmi pozornou pedagožkou a o umění a divadle dokázala mluvit tak zaníceně, že mě do tohoto světa brzy vtáhla.

Kdo se nejvíce podepsal na Vaší životní kariéře?

To je těžké říct. Já měla velké štěstí, že jsem během svých studií vždy potkala důležitého člověka ve správný okamžik. Ať už se to týkalo rozhodování, kterým směrem se vydat, pěvecké techniky etc. Myslím si, že velmi důležité je věřit v sebe sama a svojí intuici. Nenechat se ničím strhnout a jít si za svým cílem. Vědět kdy odejít a kdy se posunout dál.  Když jsem před pár lety vystupovala na festivalu v Číně, potkala jsem tam italského dirigenta, který mi řekl, že když nebudu věřit v sebe sama já, tak kdo jiný by měl?  A tím se řídím. Umělecká cesta není lehká a nemusí ve vás věřit spousta lidí, že se vám podaří udělat kariéru. Někdy to může být jenom jeden člověk, právě vy sám.

Operní krůčky a skoky

Je to 5 let, co jste opustila školní lavice JAMU. Předtím jste trávila studijní čas na brněnské konzervatoři. Jaké jsou Vaše vzpomínky? Kteří učitelé Vás vedli a ovlivnili na Vaší cestě?

Konzervatoř pro mě byla ještě pořád takový přechod. Svým zaměřením je to umělecká škola, kde má člověk mnohem více volnosti, než by měl patrně na jiné střední škole technického rázu. Ta opravdu tvrdá práce a potažmo uvědomění si, že se zpěvem chci živit, přišlo až na JAMU. Tam jsem se zprvu dostala k profesorce, která ve mě nevěřila, nevěnovala se mi a zcela otevřeně se mnou nepočítala ani na magisterské studium. Musela jsem vzít štěstí do vlastních rukou, a požádala jsem o přestup k Natálii Romanové, klíčové profesorce mých akademických studií. Od ní jsem se naučila zpívat tak, abych měla možnost uspět v zahraničí. Po škole jsem vyhrála soutěž v italském Spoletu a nabídli mi dvouleté angažmá v operním studiu. To znamená, že zpíváte v divadle, ale máte možnost se pořád pěvecky zdokonalovat na kurzech u významných zpěváků. Tímto způsobem jsem dostala možnost rozvinout základ, co jsem měla z JAMU.

Co nějací zajímaví spolužáci? Potkáváte se s některými v uměleckém světě?

Ano, potkávám, především s muzikanty, kteří hrají v různých orchestrech. Občas i s herci, kteří se mnou byli ve třídě na Konzervatoři. Vždy mě to velmi potěší.

Máte, na odlehčení, v paměti nějaký hezký školní úlet nebo trapas?

To víte, že ano. Ani nevím, který bych vám řekla dříve. Měla jsem na konzervatoři nejlepší kamarádku, také zpěvačku, sopranistku jako já. Je z jižní Moravy a také velmi veselé povahy. Nenapadlo nás nic jiného, než jít večer před maturitou ze zpěvu na večírek.  Odtud jsme šly rovnou do školy a ona ráno před zkouškou zazpívala malé ”g”.  Vám to asi moc neřekne, ale to je hodně, hodně nízko a se zpěvem u ženského vysokého hlasu to nemá nic společného. Nakonec jsme ale obě dostaly za jedna a naší paní profesorce jsme to přiznaly až po letech. Řekla nám jenom: ”Vy komety, já to věděla!” (smích)

Cesta k operním áriím pro Vás vedla i přes tzv. mistrovské kurzy zpěvu. Můžete nám méně znalým osvětlit, co všechno je pro příslušnou kultivaci hlasu pro zdárnou operní dráhu nutno absolvovat a dělat?

Studium zpěvu je velmi osobní záležitost mezi studentem a profesorem. U zpěvu se pracuje s vlastním tělem a pocity, musíte si osvojit techniku správného dýchání, solfeggia (tvorbu tónu), a takto pokračovat krůček po krůčku. Je dobré začít u lidových písní a postupně se přesouvat k náročnějšímu repertoáru. Je zapotřebí velké píle a pracovitosti. Nedílnou součástí zdárné operní dráhy je také znalost cizích řečí. Ne nadarmo se říká, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. V operním světě to platí dvojnásob.

Operní zpěv, to není jen hlas, ale i divadlo, tedy pohyb na scéně. Jak to bylo u Vás s divadelní nebo taneční průpravou?

Český školní systém je v tomto směru podle mého názoru dobře nastavený, na střední i vysoké škole se mi dostalo mnoha hodin herectví a pohybové výchovy. JAMU má dokonce v Brně, snad jako jediná škola v Evropě, své vlastní divadlo na Orlí. V něm jsem získala velmi cenné první divadelní zkušenosti. Ztvárnila jsem zde dokonce tři role, Esmeraldu z Prodané nevěsty, Zerlinu z Dona Giovanniho a Bystroušku z Příhod Lišky Bystroušky. Na jiných školách dělají často jen jednu produkci ročně v pronajatém divadle, a studenti na ni ještě musí dělat konkurz. Tyto zkušenosti jsou z mého studia nejcennější.

Studium pro Vás nepředstavovalo pouhé „šprtání“ a přípravu na profesní kariéru. Byla tu, a ne zrovna malá, šňůra soutěží, koncertů i divadelní vystoupení. Kdy jste do tohoto kolotoče vlastně vpadla poprvé? Jaká byla Vaše první vystoupení?

Úplně poprvé už v dětském věku, kdy jsem začala vyhrávat soutěže, pořádané základními uměleckými školami v ČR. Mezi mé první vystoupení patřil koncert vítězů soutěže Bohuslava Martinů v Tylově domě v Poličce na Vysočině, kam se letos po šestnácti letech vrátím. 15. března 2022 tam budu mít v rámci Kruhu přátel hudby operní recitál, kam samozřejmě srdečně zvu.

A škola v této aktivitě studenty podporuje nebo od nich i první kroky a vystoupení vyžaduje, nebo je od nich naopak odrazuje?

Myslím, že každý profesor ví, že praktické zkušenosti v tomto oboru jsou velmi důležité. Ale to samozřejmě až v momentě, kdy už zpěvák dosáhne určité úrovně.  Záleží to ale na vás, každý se musí snažit sám za sebe. Nikdo nikoho nebude vodit za ruku nebo do něčeho postrkovat, tak to nefunguje. Záleží na každém, jestli si soutěže a příležitosti se ukázat, hledá, jestli jim jde naproti.

Výčet Vašich úspěchů na domácích i mezinárodních pěveckých soutěžích dává dojem, že to byl hlavní klíč k Vaší další profesní budoucnosti. Vede cesta současného umělce k pevnějšímu zakotvení v některém uměleckém souboru skrze to, že je o něm takříkajíc slyšet?

Podle mě určitě ano, a není vůbec důležité vyhrát. V porotě na pěveckých soutěžích zasedá spousta důležitých lidí, kteří Vás mohou obsadit do role, doporučit někomu jinému atd. Není lehké, jít s kůží na trh, tyto soutěže jsou mnohdy velmi stresující, ale člověk o sobě musí dávat vědět. Dnes už to není tak, jako kdysi. Trh zpěváků je přeplněný a konkurence vysoká. Nikde na vás nečekají s otevřenou náručí, není lehké se uplatnit.

Nelze se vyhnout otázce, kterých soutěžních vavřínů si nejvíce ceníte? A která soutěž pro vás byla důležitá a posunula Vás na výslunní?

Já si cením každé soutěže, kterou jsem absolvovala, ať už tuzemské nebo zahraniční. Každá z nich mi něco přinesla a někam mě posunula. Kdybych měla jmenovat, určitě zmíním soutěž královny Sonji v Oslu, Mirjam Helin v Helsinkách, Belvedere v Lotyšsku, a především již zmíněná Operalia. Tam mě jako členka poroty slyšela ředitelka opery v Bonnu a po půl roce od soutěže mě pozvala na konkurz do tamního souboru. Tento konkurz trval dva měsíce a již „’předvybraných” nás bylo sto. Můj kolega tenor to měl jednodušší. Ti byli tři a vybrali si jeho. Já musela čekat dva měsíce a ještě absolvovat tzv. Arbeitsprobe (pracovní zkoušku) s klavíristou a dirigentem před členy poroty. Tady vidíte, že uspět mezi soprány, kterých je mezi zpěváky nejvíce, je ještě těžší.

Na zahraničních prknech

Jak sama zmiňujete, po desetiletém brněnském období začalo zahraniční. Získala jste místo v operním souboru ve Spoletu, ale vystupovala jste i v Benátkách. Jaké byly dva roky v Itálii? Co aklimatizace na italské poměry?

Byly krásné. Jedním z mých velkých snů bylo žít v Itálii, a to se mi díky této nabídce operního studia povedlo. Italská kultura je mi velmi blízká a mám od té doby v Itálii spoustu známých. Byla to pro mě po profesní velká škola. Organizace občas trošku vázla, co si budeme povídat, ale pěvecké lekce a jevištní zkušenosti, kterých se mi tam dostalo, jsou k nezaplacení.

A které role jste si v tomto období nejvíce užila?

V prvním roce jsem si velmi užívala roli Frasquity z Carmen, což kamarádka hlavní hrdinky. Režie i kostýmy byly velmi klasické a s představením jsme hostovali po mnoha divadlech v Umbrii. V druhém roce mě obsadili do role Violetty z La Traviaty. Je to jedna z nejhezčích a pěvecky nejnáročnějších rolí v mém oboru. Tam už odpovědnost byla jinde, ale i tak jsem si roli velmi užila.

Nyní jste druhou sezónu členkou operního souboru Divadla v Bonnu. Proč jste Itálii vyměnila za Německo? A představovala tato změna pro Vás posun zase na vyšší level operní dráhy?

Určitě ano. V Německu je zaveden systém ansámblových členů opery. To znamená, že patříte ke stálým členům souboru. Získat takové místo je velmi prestižní věc a spousta zpěváků o tom sní. Nejinak tomu bylo i u mě.

I když je umělecký svět velmi internacionální, jsou rozdíly ve stylu a vystupování před českým, italským nebo německým publikem?

To bych asi úplně netvrdila. Myslím si, že zpěvák si musí posluchače získat svým umem a projevem všude stejně, nehledě na národnost.

Být členkou souboru představuje každodenní práci a vystupování pouze na domovské scéně? Nebo máte prostor pro angažmá či hostování i v jiných divadlech?

Být členkou souboru znamená být zpravidla mnohem více vytížený, než umělec na volné noze. Pozitivem je, že umělecké vedení divadla s Vámi konzultuje vývoj hlasu a směr, kterým byste se chtěl ubírat. Dává vám také možnost hostovat na jiných scénách, pokud je to z programového hlediska možné.

Jak funguje umělecké angažmá obecně? A nejsou umělci tak trochu rukojmí svých agentů a agentur, kteří s nimi obchodují jako s výnosným zbožím?

Záleží, jaký vztah s agentem nebo manažerem máte. Vše je o lidech. Divadla jen zřídka komunikují s umělci osobně, takhle to v operním světě prostě funguje. Bez manažera se dnes těžko domluvíte, já si to osobně bez mojí paní manažerky Aleny Kunertové nedokážu představit. Nabídka angažmá se může lišit, většinou nabízí rok nebo dva, v případě, že jsou s Vámi spokojení, tak Vám smlouvu mohou prodloužit. Já momentálně dostala nabídku třetího roku.

Osobní život a plány

Před časem jste odmítla nabízenou roli v muzikálu. Zůstane pro Vás opera jedinou uměleckou cestou a vyjádřením? Nevidíte prostor pro uplatnění i v hereckých rolích?

Tak třeba princeznu v pohádce bych si určitě zahrála, herectví mne velmi baví. Ale muzikál jsem odmítla, způsob zpěvu je jiný a není to něco, čemu bych se já chtěla věnovat.

Uměním člověk žije a pohlcuje ho. Jaký si necháváte prostor i pro sebe? Daří se umělci efektivně odpočívat? Musíte pro udržování kondice dodržovat i nějakou zvláštní životosprávu?

Ano, snažím se žít zdravě a také relaxovat, když to jde. Ráda zajdu do sauny, bazénu, do fit centra, na procházku, na lezeckou stěnu… je toho spousta. Zpěvák o sebe musí dbát, protože dnes jsou kladeny nároky nejen na zpěv, ale i na vizáž a fyzickou kondici na jevišti.

Máte už v okolí svého bydliště nějaká místa k výletům? A co oblíbené dovolenkové destinace?

Kolem Bonnu je spousta nádherných míst, hradů, jezer nebo přírodních rezervací. Pro život je to skvělé místo. Co se dovolené týče, ráda se podívám kamkoliv, velmi ráda cestuji a poznávám nové země. Kam se opakovaně vracím je určitě Itálie.

Jak často se při své práci dostáváte domů do svého rodiště? Kdy jste měla možnost naposled navštívit Žďárec?

Naposledy na Vánoce, navštívila jsem svoji rodinu.

Je pro Vás umělecká dráha životním naplněním, nebo počítáte i s tím, že dáte v životě prostor i vlastní rodině?

Určitě do budoucna ano, kde je vůle, tam je cesta a vše se dá nějak zvládnout. Zatím to ale není na pořadu dne.

Řada rodičů vede své děti k umění, nezřídka je u toho ovšem musí držet téměř násilím. Co byste řekla dětem, proč by se měli věnovat umění? A co poradíte rodičům k rozpoznání, zda jejich dítě na něco talent má?

Určitě mít oči a uši nastražené, tak jak tomu bylo u mých rodičů. A nemusí to hned znamenat, že se tomu dítě musí věnovat profesionálně. Hudba povznáší mysl i ducha a dělá lidi krásnější. Myslím si, že by měla patřit ke všeobecnému vzdělání, jak hra na nástroj, nebo zpěv. Jenom tak, pro potěšení.

Uvidíme Vás někdy v brzké době vystupovat v českých zemích?

Na jaře mám v Česku hned tři koncerty, již zmíněný recitál v Poličce 15. března, poté Mahlerovu 4. Sinfonii s Olomouckou filharmonií 1. dubna, a nakonec koncert se španělským tenoristou Xabierem Anduagou v pražském Rudolfinu 8. dubna, na který se obzvlášť těším. Srdečně čtenáře na všechny koncerty zvu. Hudba přináší radost, kterou je obzvlášť v této náročné dobré si dopřát. Děkuji za rozhovor.

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho pozorných posluchačů