Nikdy mi nebylo líno udělat krok navíc

S Josefem Mynářem o stálé životní svěžesti

Josef Mynář (*1946), čerstvý pětasedmdesátník, aktivní myslivec, vášnivý turista… a také člověk, který za svůj život vděčí špičkové práci lékařů a chirurgů v roce 1983, kdy podstoupil jako první člověk v Československu transplantaci jater. Jak vidět úspěšnou, protože od ní uplynulo již téměř čtyřicet let, a tak je nyní nejdéle žijícím člověkem na světě s transplantovaným vnitřním orgánem. Při šálku kávy v naší kavárně Coffein jsme si dovolili panu Mynářovi položit pár osobních otázek.

Nezdolné mládí
Pane Mynáři, jste přímo tišnovský rodák?
Já jsem z Vysočiny, z malé obce Milešín, v bývalém okrese Velká Bíteš. Teče tu známý potůček Halda, a kdo je trochu turista, tak to u nás zná. Dodnes tu žije jedna moje dcera. Hned v sousedství je Heřmanov, kam jsem chodíval do základní školy, do Žďárce potom na měšťanku (dnes II. stupeň ZŠ).

Jméno Mynář je zkrácené Mlynář. Nezjišťoval jste, jestli býval nějaký váš předek skutečně mlynářem?
Nepátral jsem po tom přímo, ale jeden farář mi říkal, že jméno Mynář pochází zřejmě z Valašska. Jméno se ale vyskytuje i tady v okolí. Taky jsem se s jedním setkal. Ale nejsem ten typ, který by si sedl do archivu a dlouze se probíral rodnými listy a matrikami a studoval své předky. V tomhle bych nebyl dost důsledný.
Můj děda byl obchodník a jeho bratr měl řeznictví, dodávali dobytek i tady do Tišnova. A z mamčiné strany, jejího otce Šindlera, měli mlýn. Ale o ten přišli kvůli ručení jistému zkrachovalému podnikateli. Můj děda se pak stal podkovářem a s ním jsem od dětství trávil čas v kovárně. Od malička jsem s ním byl u koní a koval koně, včetně vozů. I jeho bratr byl kovář a ten má na některých zámcích dodnes svoje mříže, kliky a další kování, které tam dodával.

Profesně jste u podkovařiny zůstat nechtěl?
Měl jsem zájem se podkovářem vyučit, jenže v té době už končili koně a všude se zaváděly traktory. A taky moje sestra studovala, tak já bych se musel jít vyučit na opraváře zemědělských strojů (byla povinnost z každé rodiny aspoň jednoho člena pracovat v zemědělství – pozn. red.), když se zrovna zakládalo družstvo, což mi vůbec nebylo blízké. I když jsem vyrůstal na dědině, tak mě práce na poli k srdci nepřirostla, a hleděl jsem od toho utéct
pryč. Takže když k nám přijeli náboráři z Havířova z hornického učiliště, stačilo naznačit, že bych měl zájem. A proti tomu už nesměl nikdo nic namítat. Mamka to škaredě oplakala, že půjdu do takové dálavy a do šachty. Ale pro mě to byl nejjednodušší útěk.

Jak dlouhý kus života jste tedy strávil jako horník?
Když jsem nastupoval do učiliště, ještě mně nebylo čtrnáct let, v roce 1960. Město to bylo nové, budovalo se, takže to bylo ohromné lákadlo. Na havířině jsem strávil deset roků, s přerušením na vojnu. Pracoval jsem napřed na překopech a potom v rubání, při dobývání uhlí. Také mě bavilo důlní zámečnictví – končily vzduchové turbíny a zaváděly se elektrické stroje. Jenže na nás stále více tlačili, abychom plnili normy, neustále jsme museli chodit pracovat i o víkendech. Protože jsem byl mladý a chtěl jsem taky nějak žít, tak jsem ze vzdoru podal žádost o propuštění. A oni mně vyhověli.

Následovala cesta do Tišnova?
Nejprve jsem pracoval na montážích u Montážních staveb Brno a jezdil po republice dělat izolace. V Tišnově jsem skončil, protože jsem potřeboval byt. Tak jsem se upsal práci na dráze na deset let. Byt jsem sice dostal rekordně brzy, ale dělal jsem práci posunovače, o které jsem si předtím říkal, že bych ji dělat rozhodně nechtěl. Sice mě lákali zpět na montáže, ale už jsem zůstal v Tišnově. Jsem tu od roku 1975 a myslím, že už jsem v podstatě místní.

Transplantace jater
Životní zlom přišel v roce 1982
To jsem musel na zákrok. Měl jsem rakovinový nádor v játrech. Tehdy mi bylo 36 let. Byl to hodně nepříjemný okamžik života. Díváte se na děti, jak jsou velký, a nechce se vám odejít.
Měl jsem životní štěstí, že zde v tišnovské nemocnici pracoval dr. Groh. Díky bohu, nebýt toho člověka, tak jsem tu nebyl. Já předtím chodil k naší závodní lékařce, ta mi stále na mé horšící se problémy předepisovala lék Nospa, a až jsem měl vysokou sedlivost, tak jsem se mu dostal do rukou. Říká: „Člověče, kdo vás sem poslal pěšky? Vždyť máte krev jako kaši.“ Tak jsem měl jet na zákrok do brněnské úrazovky k primáři Nešpůrkovi, který měl zkušenosti s poraněními jater z války v Koreji, jenže zjistili, že už je ten můj nádor moc velký.

Zjistili ho relativně pozdě, a přesto vás dokázali zachránit
Dostal měl do ruky prof. Kořístek (nedávno zesnulý prof. MUDr. Vladimír Kořístek, DrSc., byl přednosta II. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny a profesor LF MU), který mi provedl se svým týmem transplantaci. (Pan profesor se první úspěšnou klinickou transplantací jater v tehdejším Československu, kterou se svým týmem uskutečnil panu Mynářovi dne 2. 2. 1983, zapsal do historie české chirurgie.) Uplatnil přitom hotový dvanáctiletý výzkum svého týmu, v rámci kterého vylepšili průplach žlučových cest. To byl jeho objev, protože v Americe spousta lidí po transplantaci umíralo na ucpání žlučových cest. Pro mě to znamenalo půl roku si dělat průplachy Hartmannovým roztokem.
Shodou okolností se neobjevila po operaci žádná metastáza, péče byla vynikající a hlavně jsem si řekl, že k tomu musím zodpovědně přistupovat. Když už dostanete tu šanci a máte orgán darovaný od někoho, měl by být člověk vděčný, snažit se ji využít a chránit se, aby to co nejdéle vydrželo. Můj dárce byla údajně sedmnáctiletá dívka, která zahynula při autonehodě. Tím to bylo závaznější.

Úspěšnou transplantací jste unikátem. Neprovádí na vás zpětně lékaři nějaký výzkum?
Ne, naštěstí ne (úsměv). My, co jsme transplantace prodělali, se scházíme a je nás už řada. Jednak chodíme pravidelně na lékařské kontroly na Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně. A kromě toho děláme setkání na kulatá výročí pod záštitou lékařské fakulty dodnes. V mém případě takhle slavíme od dvacátého výročí každých pět let. Bude-li v pořádku zdraví i vzhledem k věku, tak bychom 2. února 2023 měli zakulatit čtyřicet let.

Musíte dodržovat nějakou zvláštní životosprávu, omezení?
Ze začátku jsem měl doporučené věci. Hodně zajímavé byly diskuse s primářskými kapacitami. Zvlášť primář Kalandra mi všechno dobře vysvětloval: „Oni se s vámi nemají čas o tomhle bavit, ale dodržujte vždycky střídmost, i v tom, co máte rád. Když vám třeba doporučí nějakou dietu na půl roku, tak si ji protáhněte na rok. Vy už nemáte kam spěchat!“ Já se toho samozřejmě držel. A problém jsem s tím neměl.

Srdcem napůl v přírodě
Máte recept na stálou životní svěžest?
Nikdy mi nebylo líno udělat krok navíc. A já miluju přírodu, denně jsem v přírodě. Život jsem strávil v přírodě. Vztah k ní mě bral od dětství. Každou volnou chvilku jsme trávili v lese. A taky jsem se od dětství zajímal o myslivost. Už v deseti letech jsme chodili na nadháňky koroptví.
Aktivní myslivec jsem pořád, takže jsem v přírodě neustále. Patřím do mysliveckého sdružení Drásov, které spravuje okrsek až po Skaličku a Lubě, přes 2 000 ha lesů. Já mám na starosti Klucaninu. Bydlím tak na kraji svého revíru. Za těch 32 let tam znám každý stromek. A tisíce stromů jsem tam i vysázel. Ještě do předloňska jsem to dělal. Vždycky, když jsem některý sázel, tak jsem si říkal, jestli ho za pět let ještě uvidím růst. I to byla pro mě motivace v rekonvalescenci.

Dnešní lesy ale na tom nejsou zrovna nejlépe…
Klucanina je na tom samozřejmě hůř. Podepsala se na ní sucha, nehledě na to, co způsobil kůrovec. Řada věcí je ale i vinou současného hospodaření v lesích a to mně hlava nebere. Tak např. všude se zavádí plyn, a topné dřevo leží v lesích nevyužité. My jsme zažili lesy vyčištěné a taky jsme se v nich uměli chovat, protože byly pod stálým dohledem revírníka, a ten byl na každém místě. Dnes dostane revírník na starost obrovské prostory a žádné lidi. Lesy jako státní podnik sice uvedou, jaké desítky miliónů ušetřily, ale k čemu to, když by z těch peněz mohly zaplatit lesníky, aby jich bylo na péči o les dost.

Vaše dcera říká, že přes svůj věk stále lozíte po horách a nedáte si říct…
Já mám hory rád a taky máme svou partu, se kterou to absolvujeme, takže už léta jezdíme první týden v září do slovenských hor. Naštěstí mi i kolena vydržela strašně dlouho. Teď už zlobí, ale stejně jsem v září absolvoval výstup na Bystrou lávku (2 314 m) i Kriváň ve Vysokých Tatrách. Na rozběh jsme si dali v červenci Lysou horu, tam už jsem byl nesčetněkrát, a Ondřejník. V srpnu Jeseníky, na Praděd Bílou Opavou. Kdykoliv se objevím v Jeseníkách, tak musím projít údolím Bílé Opavy. Tam je to tak nádherný, to jsem si zamiloval.
Jezdíváme taky s oblibou na Malou Fatru, Nízké Tatry, Roháče, Popradské pleso, tam je to jak v pohádce. Vždycky jsem pohrdal lanovkou, takže můžu říct, že třeba ostrý výstup na Pustevny a Radhošť je nádherný.
V posledních letech jezdíváme do Alp lyžovat. Já měl dřív u lyžování zákaz, aby se mi podle lékařů „neutrhly při pádu játra“. Teď už to jde. Rád mám i turistiku, cyklovýlety a cvičení v Sokole.

… výčet aktivit pana Mynáře nevypadá jako u člověka, který před čtvrt rokem oslavil tři čtvrtě století věku
Já nikdy neuměl jít a lehnout na pláž. Když teda protrpím hodinu někde ležet, tak se musím hned jít hýbat. Tohle mám taky od dětství. Mně to nedá, prostě nevydržím sedět. Až když jsem byl unavený, šel jsem si sednout na posed a nabil jsem se. Když posloucháte a kocháte se. To jsou úžasné chvilky.

Co říct čtenářům na závěr?
Važme si toho, co je v přírodě, a neubližujme tomu. Spíše jí pomáhejme.

Děkuji Vám za rozhovor a Váš čas.

Vladimír Vecheta