Jak generál Langiewicz neutekl z Tišnova

O tišnovské internaci diktátora polského lednového povstání z roku 1863 Mariana Langiewicze jsme se na stránkách Tišnovských novin zmiňovali již vícekrát. Naše město generálovým nuceným pobytem vstoupilo do evropského povědomí, neboť Langiewicz byl v těch časech – dnešním jazykem  řečeno – opravdovou celebritou a jeho osudy sledoval tisk v mnoha zemích. Jeho popularita mezi prostým slovanským obyvatelstvem, které s polským osvobozeneckým bojem sympatizovalo, byla ale do jisté míry nezasloužená. Langiewicz totiž po prohrané rozhodující bitvě víceméně zradil a dezertoval do rakouské části území v mylném přesvědčení, že tamní vláda vyhoví jeho požadavkům a že mu zde tedy nehrozí riziko zatčení.

Na květen připadá 135. výročí Langiewiczova úmrtí (†1887), není proto od věci se na některé události této kauzy podívat ještě jednou a podrobněji, k čemuž nám poslouží obsáhlý, více než sedmdesátistránkový článek „Internace Mariana Langiewicze v Tišnově“ z pera Zdeňka Hájka, zveřejněný v roce 1952 v Časopise Matice moravské. Tehdejší historické hodnocení polského povstání ponechme stranou, neboť je zkresleno dobou a v článku se to hemží Leninem, Marxem i Engelsem. Čemu ale lze do značné míry důvěřovat, je popis generálova pobytu v Tišnově a okolnosti jeho zamýšleného a ve finále zcela nepovedeného útěku.

Mezi mocnostmi, které si rozdělily Polsko, dosud platila smlouva uzavřená v Mnichově Hradišti v roce 1833, podle níž kdokoliv by se v některé z těchto zemí provinil velezradou, urážkou panovníka, vzpourou se zbraní v ruce nebo účastí v tajném spolku proti trůnům a vládám, měl být na  požádání neprodleně vydán vládě toho státu, jehož je příslušníkem. Toto ustanovení bylo součástí dohody o obnovení Svaté aliance (Rusko–Rakousko–Prusko), ale protože návrat do jejích časů byl už od poloviny 19. století v Evropě politicky nemožný, žádný ze států se v Langiewiczově případě nechtěl – dokonce se souhlasem rakouského císaře – uvedenou smlouvou řídit. Během pobytu zadrženého diktátora v Krakově bylo tedy rozhodnuto, že Langiewicz zůstane v Rakousku, kde mu bude vykázán nucený pobyt v některém místě monarchie, ale v místě jeho pobytu bude zajatci povolena úplná svoboda a volný pohyb, zaručí-li se protokolárně čestným slovem, že bez souhlasu vlády toto místo neopustí a že se zdrží účasti na revoluci a povstaleckém hnutí Poláků.

Polský vojevůdce měl být umístěn v některém menším městě na Moravě, které by leželo opodál železniční trati. Jako první byla navržena Kuřim, což ovšem policejní ministerstvo zamítlo a chtělo, aby Langiewicz byl přesunut do místa, v němž sídlí okresní úřad. V úvahu přicházel Slavkov nebo Tišnov, který dostal přednost, neboť zde byly vhodnější podmínky pro střežení a navíc „představený okresního úřadu v Tišnově byl inteligentnější a spolehlivější než představený slavkovský“.

Garantovanou svobodu pohybu si ovšem obě strany představovaly úplně jinak, takže nespokojený Langiewicz nejprve učinil dva oficiální pokusy o změnu statu quo. Nejprve požádal o propuštění z rakouského území a o povolení odcestovat do Švýcarska. Argumentoval tím, že není rakouským státním občanem a že k jeho nedobrovolnému pobytu na území c. k. rakouského státu neexistuje zákonité oprávnění. Když byla tato žádost zamítnuta, zvolil jiný postup: od krajského fyzika Dr. Škrocha si nechal vystavit potvrzení, že trpí žaludečním a střevním katarem a že je mu „doporučeno požívání mariánskolázeňských vod při prameni“. Ani lázeňská léčba po dobu šesti týdnů mu však nebyla povolena. Zbývala tedy jen varianta pokusu o útěk, k němuž se generál připravoval za pomoci mnoha osob, které měly možnost jej v tišnovském azylu navštěvovat. Někteří z nich byli důsledně zakonspirováni, například Langiewiczův přítel Ludvík Bulewski, s nímž si pravidelně korespondoval, přicestoval do Tišnova jako policejním ministerstvem podporovaný britský žurnalista Samson.

Významným prostředníkem s okolním světem byla generálovi především jeho někdejší pobočnice Henryka Pustowojtowová, která původně měla pobývat s ním v Tišnově, ale nakonec dala přednost větší svobodě v Praze, nicméně za Langiewiczem opakovaně přijížděla a zřejmě pak od něj  převážela různé materiály jak polským kolegům, tak vídeňským úřadům.

Plán na osvobození Langiewicze předpokládal dvě souběžné akce – jednak aby se generál nepozorovaně dostal ze svého střeženého obydlí a za druhé aby byl co nejrychleji dopraven co nejdále, dříve než bude zpozorován jeho útěk. Při ztroskotání první akce se ovšem druhá stávala bezpředmětnou a tak se také nakonec stalo. Langiewicz přecenil sílu peněz, a přestože mu bylo jasné, že jeho přidělený sluha Josef Frömmel byl ve skutečnosti policejní vojín, v neděli 26. dubna 1863 navečer jej zavolal do svého pokoje a sdělil mu: „Josefe, zde vám dávám 300 zlatých. V noci se spustím po provaze tímto oknem. Vy o tom nebudete nic vědět a teprve ráno, až mi ponesete jako obvykle snídani, naleznete můj pokoj prázdný. Půjdete potom panu  místodržitelskému radovi hlásit, že Langiewicz uprchl. … Zmíníte-li se někomu o tom, o čem jsme nyní spolu hovořili, budete mít do osmi dní kulku v hlavě.“ Přes tyto výhrůžky se ovšem sluha Frömmel zachoval úplně jinak – s úplatkem v kapse pospíchal do protějšího domu okresního  představeného, aby tam ohlásil, co se právě přihodilo.

Po těchto událostech byl velmi rychle zorganizován přesun Mariana Langiewicze do lépe střeženého „domácího vězení“ v Josefově, odkud byl propuštěn teprve po dvou letech…

Václav Seyfert