Programátor v taláru kazatele

S Martinem Horákem o práci pod křídly Českobratrské církve evangelické

Ing. Martin Horák, Th.D. (* 1965), farář sboru Českobratrské církve evangelické v Brně II, spravující kazatelskou stanici v Tišnově.

Pane faráři, v čase Vánoc se lidé, navzdory masivní komercionalizaci těchto svátků, setkávají snad více než kdy jindy během roku s tématem ryze náboženským a niterně křesťanským: narození Ježíše Krista. Jak vidí vánoční svátky ze své pozice duchovní?
Vánoce i já vidím jako příležitost, kdy si připomínáme Kristovo narození. A kdy ho slavíme, protože – jak lidé tehdy pochopili – Ježíšovým příběhem k nám promluvil Bůh. V Ježíši přichází Bůh mezi nás.

A jaké místo zaujímají Vánoce ve Vašem osobním životě?
Důležité – z důvodů, které jsem naznačil. A bývá to také milá příležitost být s nejbližšími. Méně se mi daří být taky sám se sebou, nebudu zamlčovat, že Vánoce jsou pro faráře pracovně nejnáročnějším obdobím.

Kdo jsem já?
Obloukem přes vánoční téma se dostáváme k osobnějším. A protože Vy nejste přímo z Tišnova, a máte Tišnov jen za jedno ze svých působišť, dovolím si požádat o malé představení. Odkud pochází a kdo je Martin Horák osobně?
Pocházím z Českých Budějovic, se svou rodinou jsem žil třináct let v Jilemnici v Krkonoších, jeden rok v Anglii a nyní jsme desátým rokem v Brně. Jsem evangelický farář, muzikant, táta tří skvělých dětí, mám dvě dcery a syna.

Vaše současná role v Tišnově i v Brně je evangelický duchovní. Je to Vaše práce, laicky řečeno, „na plný úvazek“? Nebo vykonáváte ještě i jiné činnosti, jinou práci?
Ano, je to zaměstnání na plný úvazek. Jiné úvazky nemám.

Provází Váš Vaše současné duchovní povolání celý život, nebo se pod talárem duchovního skrývá i jiná profesní zdatnost?
Původně jsem vystudoval ekonomii a pár let pak pracoval jako programátor.

Jaká byla Vaše osobní motivace k duchovenské službě? Nějaký vnitřní impuls nebo naopak na Vás zapůsobil např. osobní příklad jiného duchovního?
Po několika letech v kanceláři u počítače jsem si uvědomil, že chci dělat práci mezi lidmi, s lidmi a pro lidi. A vždycky znovu jsem pak při svém uvažování došel k tomu, že není nic většího než vyřizovat lidem dobrou zprávu o Hospodinu a jeho přízni k lidem. Vrátil jsem se znova do školy a vystudoval evangelickou teologii.

Jak vypadá pracovní a osobní život faráře ČCE? A je povolání duchovního rolí na celý život?
Pracovní život faráře bývá velmi různorodý. Dopoledne obvykle vyřizuji administrativní záležitosti a píšu své přípravy k setkání, několikrát do měsíce vedu bohoslužby v sociálních zařízeních. Odpoledne mívám setkání s dětmi, mládeží, seniory, navštěvuji ty, kdo si přejí návštěvu faráře. Večer se ve sboru konají setkání mládeže, biblické vzdělávání dospělých, modlitební setkání a různé pracovní porady, celkem jde v Brně a Tišnově asi o patnáct různých setkání s různou frekvencí. O sobotách se pak poměrně často účastním celocírkevních nebo oblastních setkání. Každou neděli vedu bohoslužby. Vedle toho mívám na faře osobní rozhovory, vedení a přípravu svatebních obřadů a zcela mimo plány přichází také vedení pohřebních rozloučení. Účastním se práce několika celocírkevních pracovních skupin: pro ekumenické vztahy, pro přípravu kazatelů a pro zahraniční kontakty. Osobní život je takovým pracovním programem samozřejmě hodně ovlivněn. Přesto nacházím čas na rodinu, na přátele, na čtení, na muzicírování.

V evangelické církvi se faráři nestávají kněžími, neskládají celoživotní sliby. Přesto své povolání chápu jako celoživotní. Vím ale i o životních okolnostech, které člověka přivedou k tomu, že svou farářskou službu ukončí.

Život ČCE
Teď trochu pojmosloví: protestanté, nebo evangelíci? Který výraz je správnější, výstižnější, resp. který nepůsobí v rámci vaší komunity pejorativně?
Oba výrazy vznikly původně jako nadávka, ostatně stejně jako samo označení křesťané (ti, kdo se hlásí ke Kristu), pejorativně už ale nepůsobí ani jeden. V našich končinách zahrnuje výraz protestanté všechny církve vzešlé ze světové reformace, výraz evangelíci označuje protestanty, kteří se hlásí k luterství, případně ke kalvinismu.

Pro méně zběhlé v přehledu církevních organizací: můžete uvést základní rozdíl(y) mezi komunitami evangelické tradice – Českobratrskou církví evangelickou, Československou církví husitskou, příp. evangelickými církvemi augsburského vyznání?
Českobratrská církev evangelická vznikla v roce 1918 spojením česky mluvících sborů augsburského (luterského) a helvetského (kalvinistického) vyznání, kořeny některých těchto společenství sahaly až do dob Jednoty bratrské a církve podobojí. K této spojené církvi se nepřipojily německy a polsky mluvící sbory augsburského vyznání, typicky ve Slezsku, a zůstaly samostatné. Církev československá husitská vznikla v Československu v roce 1920 jako výsledek úsilí katolického modernismu, hlásí  se zejména k myšlenkám reformace husitské. Tolik v nutné stručnosti.

Evangelické komunity se liší od zde na Tišnovsku běžnějších katolických farností. Jak je ČCE organizována a jak funguje duchovní správa a péče v rámci ČCE např. konkrétně na Tišnovsku?
Evangelické společenství v Tišnově bohužel nemá vlastního faráře, celé Tišnovsko je ale dlouhodobě pod správou farního sboru v Brně II, který má sídlo v Blahoslavově domě na Lidické ulici. Faráři přijíždějí do Tišnova k bohoslužbám každou neděli a o svátcích, v současnosti máme možnost se scházet v modlitebně Církve adventistů, za což jsme vděční. V týdnu pak faráři z Brna přijíždějí k setkáním a rozhovorům dospělých nad Biblí, k setkáním dětí, na návštěvy, případně k jiným příležitostem. Naše menší společenství se rozrůstá a těchto příležitostí přibývá.

V evangelické tradici je samozřejmostí aktivní zapojení žen v roli duchovních nebo uplatňování demokratických principů, jako je volba představených. Mají tyto progresivní styly pozitivní přínos pro život církve?
O tom prvním nemám pochybnost. O tom druhém také ne, uplatňování demokratického rozhodování a spolunesení odpovědnosti je ale vždycky pro všechny náročnější, to známe dobře z celé naší společnosti.

Jednou z důležitých otázek pro život každého společenství je financování jeho aktivit. V rámci vyrovnání státu s církvemi bylo financování z veřejných prostředků ukončeno. Jaký program pro současné „uživení se“ má ČCE nastaveno? Zaznamenal jsem aktivitu vyzývající členy přispět na život církve 5% ze svého platu, což mi přijde velmi zajímavé…
Financování platů duchovních bylo nástrojem kontroly komunistického státu nad církví poté, co stát znárodnil majetek církve, který měla především k tomuto účelu. V této době se razantně snižuje a za několik let bude zastaveno. V některých protestantských církvích se jejich členové vždy zavazovali k příspěvkům církvi ve výši 10 procent z příjmu. V ČCE taková povinnost není, ale doporučuje se přispívat pěti procenty z příjmu. Někteří členové se této částce blíží, výjimečně ji někdo překračuje. Nevidím důvod, aby stát církvi přispíval na její vnitřní potřeby. Na její činnost v sociální oblasti nebo ve školství, zvlášť tam, kde církev doplňuje chybějící služby státu, by ale přiměřeně přispívat měl.

… v dnešním světě
Pro naše země je typická dlouholetá tradice „náboženského rebelantství“ vůči diktátu vrchnosti, válek „ve jménu Božím“ i útlaku kvůli vyznání. Ovocem takto poznamenaných tisíciletých dějin křesťanství je dnes náboženská lhostejnost a nálepka nejateističtější země Evropy. Vidíte to jinak?
Nejateističtější zemí Evropy nejsme, dokládá to například mimořádný počet náboženských učitelů nejrůznějších směrů, esoteriků a léčitelů u nás. Jsme ale zřejmě nejsekularizovanější (nejvíce odcírkevněnou) zemí na světě. Lidé v Česku mají nedůvěru k církvi jako instituci, a to v míře, která v jiných zemích nemá obdoby. Velmi často i tehdy, když s církví osobní zkušenost nemají. Vidím v tom ale příležitost, aby se církev v pokoře učila být důvěryhodnou.

Dříve vyhrocené či chladné vztahy mezi katolíky a evangelíky mají dnes už jinou podobu. Jaký je Váš pohled na spolupráci různých křesťanských proudů? V jakých oblastech spolupracujete?
To, co je podstatné – víra v Boha a v Krista – nás jako křesťany spojuje. Odlišnosti v učení mě nepřekvapují: bylo by mi naopak podezřelé, kdyby Bibli, která má asi tisíc stran, vykládali dva lidé stejně. Vzájemná otevřenost a spolupráce je pak pro mě přirozená a potřebná. V Tišnově se s ostatními duchovními scházíváme k rozhovoru a k modlitbě, informujeme se o svých aktivitách. Před několika lety jsme začali připravovat společné (ekumenické) bohoslužby. Za spolupráci s duchovními, kteří v Tišnově působí, p. Josefem Rybeckým, Vladimírem Kaletou a Petrem Šanderou, abych jmenoval aspoň některé, jsem velmi vděčný.

Máte za to, že by církve měly více promlouvat do společenského dění a angažovat se v něm? Nebo spíše přijímat roli komunit jako záchytné sítě pro ty, kdo tápají ve svém životě a hledají zázemí v nejistotě?
Úkoly, které uvádíte, se navzájem nevylučují. Nemyslím si, že by církev měla mít své samozřejmé místo ve veřejném a politickém prostoru. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že křesťané jako jednotlivci se mají učit nést spoluodpovědnost za společnost: vyjadřovat se k problémům společnosti a zapojovat se do jejich řešení. Možná pak budeme věrohodněji vytvářet komunity přijímající ty, kteří stejně jako my v mnohém tápou, a společně budeme hledat zázemí v našich nejistotách.

Jaké přání byste vyslovil našim čtenářům pro nadcházející rok 2022?
Vypomůžu si jedním irským požehnáním:
Ať máš výhled, abys viděl, kam jdeš.
Ať máš ohled, abys viděl, čím už jsi prošel.
Ať máš vhled, abys viděl, kde zacházíš příliš daleko.

Vladimír Vecheta