Horní Libochůvka

Na kole i pěšky Bítešskými horami

Pojem Bítešské hory na žádné mapě ani v geografii nenajdete. Místně však takto bývá nazývána vrchovina zvedající se nad mělkými údolími horních toků Bílého potoka a Libochůvky. Zatímco na východ od nich klesá Vysočina směrem k Tišnovu do rozeklaných a hlubokých údolí, a kopcovité krajiny, na západ se rozkládají širé náhorní pláně, nad který jen tu tam vystupují výše položené vrcholky, a krajina tu má zcela odlišný ráz. Typickým rysem tak jsou daleké obzory a široké výhledy. Ty se nám samozřejmě naskytnou i na východ, když z tohoto okraje Vysočiny pohlédneme směrem tišnovským.

Krajina Bítešských hor vrcholící masívem Svaté hory (680 m n.m.) byla i dodnes je rozhraním. Mezi východním Tišnovskem a západním Mezičískem, jižním Bítešskem a severním Bystřickem. Dodnes tu potkáme i vzpomínky na dobu posledních panským majitelů, kde se setkávalo panství náměšťských Haugwitzů a bystřických Mittrowských. I dnes se tudy proplétá krajská hranice mezi Jižní Moravou a Vysočinou, a jednotlivé sousední obce tak přísluší k různým ORP „okresům“ i krajům. I počasí se v těchto „horách“ láme. Jak už jsem kdysi vypozoroval, jižní teplé borové háje neměly nic společného se severními svahy hustě zalesněnými chladnými smrčinami. Ty dnes sice už vzaly za své, i tak je severní svah hor o poznání odlišnější než jižní.

Proti proudu Haldy

Do Níhova jsme vás už v rámci tipů na výlety pozvali vícekrát. Tentokrát se vydáme proti toku potoka Haldy. Ten tvoří pod Níhovem hluboké údolí plné skal a brodů. Za to směrem ke svém prameni nás provádí malebnou krajinou jen málo zvlněné pahorkatiny.

Od nádraží a přes obec nám bude v počátku průvodcem žlutá turistická značka. V chatové osadě Bařiny míjíme oba níhovské rybníky a u zadního konce při nově zbudované boží muce objevíme letošní počin místních lesníků – studánku sv. Josefa. Jde sice o starou chatařskou studánku, letos však byla obnovena a voda nově přivedena dřevěným korytem k turistické stezce. Okolo potoka haldy pak dospějeme do nejvýchodnější obce Tišnovska (tedy tišnovského obvodu obce s rozšířenou působností – ORP), do Borovníku.

Obec patří se svými +-100 obyvateli sice k nejmenším, ale za to se může pyšnit atraktivním oceněním 2. místa v celostátní soutěži Oranžová stuha ČR, kterou získala v roce 2018. Oceněna byla zejména péče o vzhled obce a spolupráce při pořádání kulturních akcí, což můžeme ocenit i dnes. Mne zaujalo zejména naučné a vzdělávací hřiště, které by Borovníku mohlo závidět leckteré město. Hřiště je v sousedství průmyslové haly firmy De Jong Liften, což je jeden z nejvýznamnějších světových výrobců stavebních a průmyslových výtahů. Pro řadu fandů zemědělské technicky je kromě toho Borovník pojmem pro svou pravidelnou oblíbenou akci TraktorŠou. A nelze opomenout ani další „kuriozitu“, jíž je malé sportovní letiště. Pro zdejší náhorní plochý reliéf krajiny však něco podobného najdeme i v řadě dalších obcí.

Tyto atraktivity potkáme celou z návsi severovýchodním směrem na Rojetín. My se ale vydáme dále proti toku Haldy, což znamená, že navštívíme sousední Rozseč. Ačkoliv spolu obě obce prakticky sousedí, na hranicích Rozseče mineme modré tabule Kraje Vysočina a ocitáme se v okruhu Velkomeziříčska. Žlutá turistická značka nás vede po silnici směrem na Vidonín, za mostkem přes potok Haldu se ale dáme polní cestou ve směru na Milešín. Jako by obyvatelé zdejších malých vesnic měli zakódovánu v sobě péči o veřejná prostranství a uměli s láskou vytvářet malebná zákoutí pro duši pocestného. Kousek za obcí jižním směrem, když při silnici opět křižujeme potok Haldu, nelze pominout krásný dřevěný rozcestník. Nacházíme se na okraji lesních komplexů Svatá, a jedna z šipek určitě zaujme každého malého návštěvníka: „Perníková chaloupka“. A, světe div se, o půl km dál zrovna stojí! Malebné zákoutí okolo obecní pumpy vyzdobili Milešínští k 650. výročí prví zmínky své obce jako odpočinkovou a rekreační zónu. Vedle laviček a plotku s hrnečky tu nechabí ona perníková chaloupka, dřevěný domeček nejen vyzdobený, ale pro děti i vybavený maňásky, pastelkami, papíry, křídami … i hadrovou čarodějnicí.

Na Svaté hoře

Za Milešínem se dostaneme na tzv. Císařskou cestu. Dnes je to jen místní asfaltka k chatám a přes lesy Svaté hory, ale vede ve stopě dřívější hlavní „silnice“ z Velké Bíteše do Nového Města. Pozdější moderní silnice uhnula jižnějším směrem na Křižanov a Žďár, a klid Svaté hory tak zůstal dnešního ruchu ušetřen. Na zdejších cestách narazíme záhy na okružní Naučnou stezku Svatá hora. Je dost dlouhá, ale alespoň v části nás může dovézt k zajímavým místům této části polesí. Např. taková obnovená Haugwitzova studánka je připomínkou doby, kdy region spravovaný ze zámku Osová patřil až do II. sv. války ke statkům rodu Haugwitzů, toho času ve sídlem v Náměšti nad Oslavou. Podstatně staršího data je pak tvrziště zvané Rohy, které bylo osídleno snad někdy před husitskými válkami. Kousek od této lesní křižovatky je však i pramen potoka Halda, jehož horní tok jsme dosud sledovali.

Sotva 900 m od hájovny Na Rozích můžeme navštívit ještě jeden významný pramen – Bílého potoka. Zde začíná svou cestu končící až ve Veverské Bítýšce. Pramen je hezky označen, bohužel nyní les okolo něj zmizel a čeká ho nová výsadba.

500 m nad pramenem staneme na vrcholku Svaté hory. Toto místo bývá spojeno se životem sv. Zdislavy. Není divu, jsme na dohled od jejího rodného Křižanova. Snad je od této souvislosti odvozen název hory a polesí. I v moderní době je občasným cílem poutí právě k této světici, a tak temeno vrcholku zdobí dřevěný altánek s řadou náboženských symbolů.

U Libochůvky

Severní úbočí Svaté hory otáčí nás pohled na zcela jinou stranu – ke Žďárských vrchům. A krajina se tu svažuje do údolí potoka Libochůvky.

Sestoupíme do vesnice Heřmanov, která je dalším klenotem mezi udržovanými a opečovávanými obcemi regionu. I ona se právem pyšní oceněním, a to dokonce nejvyšším – v roce 2017 si Heřmanov odnesl 1. místo celostátní úrovni soutěže Vesnice roku. Na podobě obce je znatelná péče o veřejné prostranství. Širokou náves zdobí komín bývalého lihovaru, o čemž se dočteme na informačních tabulích místní naučné stezky „Heřmanov”, která má celkem 16 zastávek. Byla otevřeno v roce 2015 a mapuje zajímavá místa v obci a nejbližším okolí. Na návsi před Jednotou najdeme i sousedskou knihovnu, knihobudku, kterou zde zřídili dávno předtím, se podobné objevili i např. v Tišnově.

Důležitou zastávkou v Heřmanově je i Eko farma Zelené údolí. Rodinná zemědělská farma hospodařící v eko režimu a zabývá se především chovem masného plemene ovce Suffolk, jelena evropského, daňka skvrnitého a produkcí ryb na pěti rybnících. Farma nabízí hostům kromě zemědělských produktů i ubytování, odpočinek a relaxaci.

Na konci Nové Vsi narazme na cestovní „kuriozitu“. Zrezivělé silniční ukazatele určují směr do Dolní Libochové a do Meziboří. Motorista opatrný na své vozidlo však záhy zjistí, že tudy takříkajíc „cesta nevede“. No, cesta tudy vede, ale minulým silničním správám zřejmě tyto spojnice nestály za udržování asfaltu natolik, že na obou směrech fakticky silnice zanikly. Autem si tu troufnou projet jen místní. Pro nás, pěší nebo cyklisty, je to dostačující polní a lesní cesta.

To už se ovšem ocitneme na území ORP Bystřice, kam Meziboří jako část městyse Strážek patří. Meziboří má zvláště malebnou polohu na obou březích protáhlého rybníka, který zaplnil většinu údolí Libochůvky. Opět zde potkáváme žlutou turistickou značku, kterou jsme opustili před Vidonínem, a která se přichází lučinatým údolím proti proudu potoka. Na levém břehu rybníka nelze minout farmu Vařejkův dvůr. Hospodařící rodina navazuje na tradice předků, kteří se zde usídlili před 360 lety. Dnes své hospodaření doplněné agropenzionem a restaurací posunuli na úroveň moderního ekologického zemědělství včetně produkce vlastních bio mléčných výrobků, medu i sběru léčivých rostlin. Tahle oáza stojí za doporučení. Hlavně proto, že hned sousední osada s poutavým názvem Krčma už bohužel žádnou nenabízí. Někdejší zájezdní hostinec na císařské silnici z Tišnova do Nového Města sice stojí, hosty už dávno žádné nevítá.

Mittrowskými alejemi

Zajímavostí, kterou je ale Krčma proslulá, je lipová alej lemující silnici do Strážku. Kouzlo staletých velikánů svírajících cestu řadí tento přírodní skvost k nejkrásnějším alejím Vysočiny. Často bývá vděčným motivem uměleckých fotografů. Aleje lip, kaštanů, javorů a dalších jsou vůbec charakteristickým rysem, který v krajině zanechala jako výraznou stopu a prvek správa posledních majitelů bystřického a pernštejnského panství – hrabat Mittrowských. Mnohé ze silnic a cest spojující Bystřici s Rožínkou, Rozsochami, Zvolí nebo Moravcem jsou nezaměnitelně lemovány liniemi stromových pamětníků i nových citlivě doplňovaných stromů. Obdobné jako u Krčmy najdeme stromořadí spojující někdejší dvůr Podmitrov se zámečkem Mitrov, kam se za chvíli dostaneme.

Krčma leží na úzké šíji mezi dvěma údolími – Libochůvky a Loučky – které se tu potkávají na vzdálenost sotva 1 km vzdušnou čarou, aby se znovu rozdělily a své vody spojily až v Dolních Loučkách. V hlubokém údolí Loučky v sevřených meandrech leží dvůr Podmitrov. Dnes je to známé a využívané rekreační středisko, u kterého provozovatelé farmaří, a tak spojují zájem hlavně mladších návštěvníků po kontaktu s chovanými zvířátky v malé „minizoo“. Typickými jsou tu hlavně plemena domácích prasat, ale uvidíte tu i ovce, kozy, ptactvo a malé stádo skvrnitých daňků.

Na kopečku nad Podmirovem najdeme Mitrov. Tento název se týká dvou objektů. Nad údolím to jsou ještě v lese schované ruiny někdejšího hradu jednoho z předků rodu Tasovců – Demetera z Bukové. A o kus dál u osady romanticky vyhlížející zámeček. Ten je ale v současné době znám a využíván jako domov pro seniory. Mimochodem, název nemá nic společného s Mittrowskými, o kterých už byla řeč. Moderní návštěvník sem však míří především na velkofarmu Mitrovský dvůr. Ta zde vyrostla v posledních 20 letech a zaměřuje se na chov skotského plemene skotu Aberdeen Angus. Na návštěvníky pamatuje farma restaurací, prodejnou místní produkce masa i oblíbenými cowboyskými show.

Od Mitrova to máme k nejbližší vlakové stanici do Rožné cca 5 km přes Bukov, o jehož zajímavostech si napíšeme zase někdy příště.

Vladimír Vecheta