Krvavý Štědrý den 1620

O jednom léta tradovaném omylu

V prosincovém čísle měl být v kalendáriu zveřejněn také text týkající se výročí hodně dávného a navíc i hodně kulatého. Zněl takto:

24.PROSINCE – PŘED 400 LETY Ve čtvrtek 24. prosince 1620 způsobili v Tišnově nebývalé krveprolití polští rejtaři, vracející se z bitvy na Bílé hoře. Vojáci z oddílu tzv. lisovčíků,  proslulí nesmírnou brutalitou a znepokojení planými sliby císaře ohledně vyplacení  žoldu, pustošili již od listopadu celou Moravu. Přesně na Štědrý den vyšli podle pověsti zástupci obce s katolickými korouhvemi přivítat blížící se žoldáky na Klášterskou ulici, aby smírným gestem zabránili plenění města, ale ti je začali bez milosti vraždit. Tragické střetnutí bylo nejspíš odvetou za přepadení dvou polských vojáků téhož dne za Kukýrnou bandou krčmáře Cupáka. Vedle primátora Jiříka Mydláře byli oběťmi mimo jiné též lazebník Jiřík nebo hospodář Jiřík Kozelka z Drásova. Událost je zpodobněna formou sgrafita autora Jano Köhlera na fasádě tišnovské radnice.

Citovaný odstavec jsme se nakonec rozhodli z kalendária vyjmout a krvavé historce  věnovat  samostatný  článek  o měsíc později. Jednak proto, že lednové číslo vychází před Vánocemi a připomínka dávného Štědrého dne v něm bude aktuálnější, a  za  druhé  je  třeba  uvést  na pravou míru léta tradovaný omyl,  který zřejmě každý další autor opisoval od toho předchozího.

Přečtěme si, jak událost popisuje Bohuš Sedlák v knize V závětří Květnice, a to v kapitole O mordu primátora Jiříka Mydláře: „… Na vánoce roku 1620 dorazili Poláci do Tišnova. … Na Štědrý den roku 1620 vyslal hejtman Lisowský dva rejtary s cedulí, určující výpalné pánům z Kounic na zámku lomnickém. Nedojeli. V bukové chrastině za Kukýrnou přepadla je Cupákova rota, jednoho rejtara zastřelili z bambitky a druhý zraněn pobouřil Poláky proti městečku, které pak vytrpělo kruté represálie. Téměř celé město bylo vypáleno, několik čelných sousedů zamordováno a sám primátor Jiřík Mydlář z rodu lazebníků tak zle byl pošavlován, že za několik dní nato zemřel…“

V měsíčníku Naše Tišnovsko z roku 1970 lze v čísle 3 nalézt o Jiříku Mydlářovi článek z pera historika Jana Hájka, který jeho smrt popsal těmito slovy:

„… Tišnovští sousedé, vedeni primátorem města Jiříkem Mydlářem, s kostelními korouhvemi a zástupem družiček, šli katolickým Polákům vstříc. K setkání došlo na ulici Klášterecké, kde primátor oslovil ,pěknou latinskou řečí‘ vedoucí  skupinu  žoldáků a zval je k štědrovečerní večeři do skromných příbytků tišnovských sousedů. Tu však ze skupiny vyjel vůdce tlupy – hejtman Lisovski – a bez jediného slova rozťal mluvčímu hlavu – ,a pak se vrhli žoldnéři na bezbranný lid a vraždili jej napořád‘. … abatyše kláštera tišnovského, v listině psané císaři, v níž žádá o slevu daní, udává jako příčinu – ,že v ulicích jejího města Tissnova bylo na 200 lidu od Poláků zbito‘…“

Do  třetice  ocitujme  úryvek  z  knihy

„Tišnov. Příroda – dějiny – památky – lidé.“ Na straně 295 se mimo jiné píše:

„Poměrně nepřehledná situace během poslední fáze stavovského povstání vyvrcholila v Tišnově na Štědrý den roku 1620, kdy se městem prohnali polští žoldáci pod vedením hejtmana Lisovského.“

V čem je problém? Všechny citace se shodují v tom, že Polákům přímo v Tišnově velel hejtman Lisowski, byť v případě jeho příjmení používají různý pravopis. Jenže tak to nemohlo být.

Polsko-litevský šlechtic Aleksander Józef Lisowski byl na přelomu 16. a 17. století královským plukovníkem, ale historie jej označuje také za násilného lupiče. V roce 1604 byl vůdcem vzpoury vojáků kvůli nevyplaceným mzdám, které si jeho jednotky nahrazovaly drancováním místních civilistů. Byl za to dokonce odsouzen k hanbě – zbavení cti a občanských práv. Později – na objednávku velitele polsko-litevské armády Jana Karola Chodkiewicze – sestavil  vojenský  útvar z kozáků různé národnosti, z původních 200 jej  rozšířil  na  několik  tisíc  mužů,  a vstupoval s nimi do žoldnéřských služeb. Na podzim 1616 Lisowski náhle zemřel poblíž Starodubna na litevsko-moskevské hranici. Některé prameny uvádějí, že už za jeho života se příslušným jednotkám říkalo „Lisowowcy“ (např. https:// zyciorysy.pl), existují ale i tvrzení, že až po smrti Lisowského přijali pozůstalí vojáci na jeho počest název „Lisowczycy“ (wikipedia). Ve službách Ferdinanda II., na jehož straně bojovali v období Bílé hory, se lisovčíci, jak se jim říká v češtině, ocitli až po smrti svého zakladatele. Rozšířená verze, že hlavu Jiříka Mydláře rozťal hejtman Lisowski osobně, se tudíž nezakládá na pravdě.

Existence lisovčíků formálně skončila v únoru 1624, kdy je Sejm postavil mimo zákon. Zájemce o podrobnosti odkazuji na bakalářskou práci Patrika Vlasáka Lisovčíci a česká válka (1618–1620), která je dostupná na internetu. O tišnovských událostech se v ní ale nepíše…

Václav Seyfert