Sametová revoluce a odchod sovětských vojsk – Rozhovor s fotografkou Danou Kyndrovou

V Muzeu města Tišnova je nyní k vidění výstava fotografií Dany Kyndrové, která ukazuje přelomové okamžiky našich novodobých dějin, kdy po 40 letech skončila v zemi komunistická diktatura. Na fotografiích naše přední dokumentární fotografka zachytila demonstrace proti totalitnímu režimu v roce 1988 a 17. listopad 1989 – sametovou revoluci, jejíž 30. výročí si letos připomínáme. Součástí výstavy je i soubor fotografií z odchodu sovětských vojsk z území Československa v letech 1990–1991, který sametovou revoluci završil.

Jak jste se k fotografování dostala? Na co se zaměřujete?
Fotit jsem začala až v osmnácti. Pod vlivem mé matky, rovněž fotografky, která byla v 60. letech i redaktorkou časopisu Čsl. fotografie, kde se seznámila s Miloněm Novotným, vynikajícím českým fotografem, který byl zaměřen na tzv. živou fotografii. Jeho tvorba mě zásadně  ovlivnila, je to takový můj guru a dnes se věnuji i jeho odkazu jako kurátor.

V dokumentu o demonstraci z 28. 10. 1988 jste zachycena, jak fotíte demonstraci. Neměla jste strach? Tehdy brutálně zasahovaly bezpečnostní jednotky. Jak se Vám podařilo fotky zachránit?
Jedna z těch velkých fotek, která je k vidění také v muzeu, je ze zakázané demonstrace k 70. výročí vzniku republiky 28. 10. 1988. Tehdy mě tam sebrala StB a vyndala mi film. Nicméně, měla jsem dva foťáky, a než se toto stalo, tak jsem vyfotila právě tuto fotku a ten jeden foťák jsem dala mámě a poté jsme se oddělily. Tím se to zachránilo.

Jak jste prožívala 17. listopad?
Společně s mámou jsme se opět vypravily na Albertov a poté jsme absolvovaly i legendární pochod na Národní včetně poslední fáze, kdy nás prohnali podloubím. Já dostala jen jednu ránu obuškem, mámu nechali na pokoji. Bohužel jsem měla jen dva filmy, které jsem vyfotila na Albertově, a poté na Národní už jsem neměla na co fotit. Každopádně nikdy nezapomenu na okamžik, když nás začali tlačit do toho podloubí, stačilo málo a člověk upadnul a vůbec by nebylo divu, kdyby byl v té tlačenici, zmatku a hysterii ušlapán.

Dne 26. února 1990 tehdejší ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševarnadze podepsali v Moskvě dohodu o odchodu sovětských vojsk. Odsun sledovala i smíšená parlamentní komise, jejímž předsedou byl Michael Kocáb. V té době jste se několik měsíců věnovala zachycení této přelomové etapy českých a slovenských dějin, tedy ukončení tzv. dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa. Jaké to bylo, nasbírala jste i nějaké konkrétní příběhy
vojáků, kteří jsou na fotografiích?
Jsem typ fotografa, který nefotí skrytou kamerou, takže s lidmi komunikuji. S těmi vojáky jsem se hodně bavila. Člověk si uvědomil, jak jsou manipulovaní. Ti kluci měli strach cokoli říkat, jedině mezi čtyřma očima. Nakonec jim bylo jedno, jestli budou žít tady nebo na Ukrajině. Těch obyčejných vojáčků mi vlastně bylo líto. Ale ti, co to tady vedli, se hodně čertili. Když jsem např. fotila v Milovicích krátce po té aféře s růžově natřeným tankem na Smíchově, tak byli nepříčetní, odvedli mě a jeden z plukovníků řekl: „Počkejte, vy toho budete jednou těžce litovat!“

Jaká panovala atmosféra v sovětských kasárnách?
Ubohost a apatie řadových sovětských vojáků uprostřed omšelých komunistických kulis byla předzvěstí začínající agónie sovětského impéria, ale zároveň vzbuzovala i soucit s obyčejnými lidmi, kteří často bývají jen loutkami velkých politických her.

Která z fotografií na tišnovské výstavě je pro Vás nejcennější?
Mám ráda fotku staršího pána, který „véčkuje“ u Národního muzea na projíždějící auta. Symbolizuje to pro mě generaci mé mámy, která celý svůj produktivní život prožila v době totality, a když už se to konečně sesypalo, tak to pro ni bylo vlastně pozdě. Takže radost i smutek dohromady. Mimochodem tuto fotku jsem zvolila jako svoji PF pro letošní rok. Všichni jsme tenkrát jásali a byli ve velké eufórii. Nicméně výraz tohoto staršího pána jako by byl předzvěstí, že to nebude v budoucnu tak jednoznačné.

DANA KYNDROVÁ *4. 4. 1955 v Praze
Vystudovala francouzštinu a ruštinu na Filozofické fakultě UK v Praze (1979) a deset let tyto jazyky učila na strojní fakultě ČVUT a od roku 1990 na AMU. Od roku 1992 je volnou fotografkou.

Fotografovat začala v osmnácti letech a věnovala se převážně černobílé humanistické fotografii. V roce 1975 strávila šest měsíců v Togu, kde její otec trénoval volejbal. Uspořádala řadu výstav a vydala autorské publikace: např. Žena mezi vdechnutím a vydechnutím (2002), Odchod sovětských vojsk z Československa (2003), Podkarpatská Rus (2007) Algerie-Togo (2009), společně se svojí matkou Libuší a Rituály normalizace (2011).

Věnuje se i kurátorské a organizační činnosti v oblasti fotografie. Je autorkou monografie Miloně Novotného (2000), publikace 1945 Osvobození… 1968 Okupace / Sovětská vojska v Československu (2008) a Jan Palach 16.–25. 1. 1969 (2009). Získala řadu ocenění: např. 7 cen v soutěži Czech Press Photo 1995–1999 a titul Osobnost české fotografie 2008.

Blanka Křížová

Fotografka Dana Kyndrová. Foto: archiv Dany Kyndrové