Biskup Cikrle: Humor je známkou vnitřní pohody

Brněnský diecézní biskup Vojtěch Cikrle požehnal nově otevřenému sídlu Charitní ošetřovatelské služby a Domácí hospicové péče v Brněnské ulici v Tišnově. Domácí hospic, jenž zahájil činnost 1. listopadu loňského roku, je službou, která má za cíl zlepšit kvalitu života nevyléčitelně nemocných a podpořit blízkou rodinu v samotné péči. „Posláním církve je v charitním pohledu pomáhat všem potřebným. Je to poslání, které může přijmout každý člověk,“ sdělil Vojtěch Cikrle.

Jak se díváte na vznik sídla domácí hospicové péče a tuto službu vůbec?
Mám ze vzniku střediska velkou radost. Požehnal jsem ho a v modlitbě prosil za pracovnice a pracovníky, kteří v něm budou připraveni pomáhat druhým, a také za všechny lidi, kteří budou vyhledávat jejich péči. Vím, jak velkou nejistotu prožívá každý, komu někdo blízký onemocní, když se ocitne v situaci, kterou nedokáže sám řešit a najde někoho, kdo mu pomůže a poradí.

Je tohle i posláním církve?
Samozřejmě. Posláním církve je v tomto charitním pohledu pomáhat všem potřebným a je to poslání, které v různých formách může přijmout každý člověk. Ale každý k tomu nemá potřebné předpoklady, zkušenosti, vzdělání, proto jsou potřebné instituce, které se specifickými službami pomoci druhým kompetentně zabývají. A jednou z těch institucí je charita, jejímž úkolem je pomáhat lidem v jakékoliv nouzi. Mám velkou radost, že to dělá, že se najdou lidé, kteří i přesto, že jejich platy často nejsou tak vysoké jako jinde, řeknou: Cítím, že mám pomáhat druhým lidem, a jestli je tu nějaká možnost, tak já ji přijímám.

V příštím roce, v roce 2020, budete brněnským biskupem již třicátým rokem. Co Vám tato práce, možná lépe řečeno poslání dalo, a co naopak vzalo?
Dalo mi mnohdy velkou radost, mnohdy bezesné noci. Je to život ve službě Bohu a druhým a s vděčností mohu říci, že vždycky cítím pomoc od toho, který mne do služby povolal, ale také hodně pomoci od lidí, se kterými se setkávám. Dalo by se říci, že jsem šťastný biskup. Přes všechny průšvihy, které musí člověk denně řešit.

V květnu se po celé České republice koná Noc kostelů, akce, kdy se lidem otvírají prostory svatostánků, které jsou běžně nepřístupné. Připraveny jsou doprovodné akce pro děti i dospělé. Myslíte, že noční kostely mohou přinést lidem, kteří do nich chodí třeba každý týden, něco nového?
Myslím, že Noc kostelů obohacuje ty, kteří do něj pravidelně přicházejí, i ty, kteří se do něj podívají právě jen v tuto jedinou noc. Každého může kostel oslovit jiným způsobem. Někdo vnímá dokonalost výtvarných a sochařských děl, jiný způsob stavby či působivost interiéru, k někomu promlouvá květinová výzdoba. Pro vnímavého člověka je kostel místem ztišení a modlitby, ostrovem uprostřed hluku světa a jeho starostí, kde na něj v tichu s otevřenou náručí čeká Bůh.

Do práce dojíždím ranním autobusem, který bývá plný školáků. Cestu tráví tím, že na mobilu hrají hry, jsou na sociálních sítích. Je mi smutno z toho, že moderní technologie nahrazují osobní setkávání a také komunikaci. Jak to vnímáte Vy?
Z obou stran. Sítě nabízí řadu věcí, které může člověk potřebovat ke své práci, ale mohou být také brzdou k tomu, aby lidé byli ve vzájemném osobním kontaktu. Z okna na biskupství vidím do sousedního parku a pozoruji, jak se za posledních třicet let proměnily vztahy třeba mezi mladými lidmi. Dřív se chlapec s dívkou při setkání objali nebo políbili, chytili se za ruku, sedli si na lavičku a povídali si. Teď vidím, jak je to jiné. Přijdou, každý mobil v ruce, sednou si na lavičku a sledují svůj mobil, občas jeden do druhého šťouchne a řekne: „Sleduj, co tam mám.“ Je to odosobnění vzájemného vztahu, a právě to je nebezpečné.
Vzpomínám si, jak za mnou jednou přišla jedna maminka, abych jí poradil, co má dělat se svými syny. Prý pořád hrají fotbal. A já na to: Na hřišti? Ne, každý sedí ve svém pokoji a hrají spolu fotbal přes internet. Nemohu je od toho dostat, protože jsou do toho úplní blázni. Co s tím mám dělat?
Každá nová věc může být něčím, co člověku pomůže, anebo co ho i nějak omezí. S každým vynálezem tomu tak je. Toto si musí vybojovat každý člověk sám a zdá se mi, že těch možností, jak se rozhodovat pro zlo, nebo pro dobro, stále přibývá.

Co dál může církev nabídnout člověku jednadvacátého století?
Společenství. Ve dvou rovinách. Společenství mezi lidmi a společenství s Bohem. Když člověk cítí toto společenství, je vnitřně klidnější. Když je sám, mnohdy zápasí se strachy: Co se mnou bude? Jak to dopadne? A v ten moment je najednou sám na prvním místě a mnohdy ho nezajímá okolí. Církev nabízí společenství a naději, že stupně vítězů nejsou pro jednoho člověka, ale pro každého.

Čemu se věnuje duchovní ve svém volném čase?
Dříve jsem hodně sportoval, teď už je pro mne jediným sportem chůze.

Už když jste přišel do tišnovského sídla Domácí hospicové péče, zaujal jste mě svou dobrou náladou a humorem. Místnost jako by se rozzářila. Kdysi jste řekl, že „humor je známkou pohody a nedovedete si představit, že by měl v životě chybět“.
Ano, cítím, že humor vyplývá z vnitřní pohody a ta dokáže bourat hranice mezi lidmi. Když je člověk blokovaný a moc toho na sobě nese, tak je stažený do sebe a věci kolem moc nevnímá. Mnohdy, když někam přijdu, cítím, jak jsou lidé kolem zaražení, nevědí, co mají očekávat, jsou vůči biskupovi plni předsudků a nejistoty. Ale když řeknu na úvod nějaký vtip nebo veselou historku, hned se atmosféra uvolní a po chvíli si můžeme povídat o všem, co koho zajímá nebo trápí.
Jednou se mi stalo, že za mnou po biřmování přišli dva staří manželé. Paní mi povídá: „Pane biskupe, že si od nás vezmete jablíčka?“ Aby vám nechyběla, měl jsem obavu. A ta paní odvětila: „Víte, nám se jich letos urodilo tolik, že je dáváme i prasatům.“ A tak jsem si je klidně vzal.

Rozhovor s otcem biskupem Mons. ThLic. Vojtěchem Cikrlem byl pořízen koncem dubna při jeho návštěvě oblastní charity. Doprovod mu dělal ředitel Diecézní charity Brno Ing. Mgr. Oldřich Haičman.
Oba zavítali na jednotlivé služby naší charity. Společně s dalšími řediteli oblastních charit brněnské diecéze si prohlédli prostory charitních služeb, otec biskup prostory požehnal a pohovořil s pracovníky služeb o jejich práci. Zvláštní zastavení proběhlo v sídle zmiňované Domácí hospicové péče a Charitní ošetřovatelské služby v Brněnské ulici. Nové prostory pro tyto služby byly při této příležitosti slavnostně otevřeny a současně s prostory požehnal otec biskup rovněž nový automobil pro hospicovou péči, který byl zakoupen z prostředků tříkrálové sbírky. V odpoledních hodinách pokračovala návštěva ve Skryjích, kde si pro všechny zúčastněné přichystali klienti chráněného bydlení krátký srdečný program, do kterého se hrou na kytaru a zpěvem zapojil dokonce i sám otec biskup. Společnou modlitbou, pozdnějším svátečním obědem a přátelskou konverzací byla příjemná návštěva ukončena.

Zlata Ptáčková, Marta Rémarová

foto: Zlata Ptáčková