Neviditelní

Nenechte se zmást titulkem, který může asociovat seriál České televize o vodnících. Chci mluvit o jiných neviditelných, které přesto každý den potkáváme.

Od roku 2004 se převrátil v tišnovské populaci trend ve věkovém složení obyvatel. Od tohoto roku pomalu, ale nezadržitelně přibývá seniorů. V současné době je poměr seniorů (65 let a více) a dětí (0–14let) 108:100. Pro lepší názornost: když vezmete děti ze všech mateřských školek a základních škol, tak jich bude početně méně než tišnovských seniorů.

Tišnov má silnou prorodinnou politiku, díky úsilí a kontinuitě vysokoškolsky vzdělaných žen-matek. A je tomu tak dobře, protože děti jsou budoucnost.

Jediná instituce vyhrazená pro seniory je Centrum sociálních služeb (CSS) Tišnov. Jeho obyvatel je zde asi dvě stě.

Ale kde jsou ti ostatní senioři? Žijí na stárnoucích sídlištích, ve staré zástavbě rodinných domů. Každý den je můžete potkat, jak se pomalou chůzí vydávají na dlouhou (s přibývajícím věkem stále delší a namáhavější) cestu za ranními nákupy, na úřady nebo za lékařem do centra města. Jdou městem, ve kterém se jich většina narodila nebo prožila podstatnou část svého života. Ale město, jejich domov, jim neukazuje zrovna přívětivou tvář. Pokud se senioři vypraví pěšky do centra města ze sídliště pod Klucaninou, čeká je, mnohé navíc s francouzskými holemi, za dopoledne „sportovní“ výkon několika kilometrů. Čeká je chůze po chodnících, které jsou nerovné a přerušované pro auta sešikmenými vjezdy na pozemky rodinných domů. Tyto zkosené části chodníků jsou zvláště v zimě, když je náledí, pro seniory vysloveně nebezpečné.

Za celou cestu nenajdou žádné místo k odpočinku, nadechnutí, nabrání sil. Nenajdou ani obyčejnou lavičku. Lavičku, na kterou by mohli pohodlně usednout a vstát, opřít se a ulevit bolavým zádům, položit si na ni na chvíli svůj nákup. (Zavedená služba Senior taxi je určitě skvělá, ale všichni ji nevyužívají.)

V podobné nesnázi jsou senioři z tohoto sídliště, když si chtějí vyjít s pejskem nebo se známými na blízkou Klucaninu či Sychrák. Nemají si kde posedět, poklábosit. Jako by Tišnov po dlouhé roky tímto přezíráním stárnoucí populace říkal: „Tohle město není pro starý.“ (To abych zůstal u filmových parafrází, když jsem s nimi už začal v názvu článku.)

V nově vybudovaném parku pod kostelem seniora téměř nenajdete. Obě části jsou obsazeny rodiči s malými dětmi, v uzamykatelné části parku po průchozí cestě z ulice Radniční na ulici Bezručovu najdete jen jednu lavičku k usednutí (a opření), navíc bez stínu v letním období. Za ostatními lavičkami se musíte vypravit po schodech dolů. „Designové“ trámy dobře poslouží jako fotka do portfolia realizací firmy, která park vybudovala, ale pro seniory i lidi mladší, kteří mají problém se zády, k odpočinku neslouží. Lavičky v parčíku u kostela jsou dalším „zářným“ příkladem.

Tristní je situace i kolem samotného CSS. Okolí rozhodně nenasvědčuje tomu, že zde bydlí senioři. Právě do CSS stěhuji svého příbuzného (87 let) a marně jsem se rozhlížel, kam může senior s omezenou pohyblivostí vyjít na krátkou procházku. Vzdálenost chůze, kdy si potřebují někteří senioři sednout a odpočinout, je někdy jen pár metrů. Chybí místa ke společnému posezení a trávení času. Věřím, že se i tohle bude s novou ředitelkou CSS rychle měnit.

Měl jsem příležitost procestovat kus světa, abych  pochopil, že kulturní a civilizovanou společnost nedělá jen investice do školství nebo sportu, ale i investice do života seniorů, aby nezůstali izolováni u televize ve svých domovech. Tyto humanistické společnosti říkají – ano, dnes jsme mladí, ale jednoho dne i my zestárneme, přestaneme sportovat, vnímáme, jak je někdy stáří plné bolesti a osamění. Ano, jsme si toho vědomi. Proto se o „své staré“ staráme.

Nedá mi to, abych se zde nepodělil o jednu nedávnou osobní zkušenost, která nepochopení skutečných potřeb seniorů ilustruje. Před časem mě jedna mladá žena, která to asi jinak myslí dobře, namítla, že se senioři o nic nezajímají a že měli být například u projednávání konečné podoby Parku pod kostelem. No…, takto to zkrátka u seniorů nefunguje. Stáří je někdy velmi vyčerpávající věc. Veškerou sílu a energii starý člověk spotřebuje často jen k nejzákladnějším úkonům, síla prosazovat si „své zájmy“ už zkrátka chybí. Naopak, to mladí mají myslet na své staré. Pak slova empatie a porozumění dostávají skutečný smysl.

Ale vraťme se do Tišnova. Vraťme se k obyčejným lavičkám. Zkusme vyvrátit nářky, že se tyto lavičky budou ničit. Protože pokud ustoupíme této panice, můžeme rovnou všechny lavičky demontovat, podobně jak to předvedla „akční“ radnice před časem s lavičkami u nádraží. Stačila jedna fotografie ležícího bezdomovce na chodníku a hysterická vlna nenávistných FB komentářů. „Armáda“ všech pěti tišnovských bezdomovců se po tomto zásahu radnice přesunula o pár metrů dál na lavičky autobusového nádraží. Lavičky z prostoru před nádražím zmizely, bezdomovci zůstali.

Radnice měla postupovat opačně. Ne lavičky zlikvidovat, ale naopak laviček přidat. Bezdomovců (okupujících jednu dvě lavičky) by nepřibylo a lidé čekající na vlak by si mohli na ostatní lavičky sednout. Drobné excesy by pak měla řešit městská policie.

Dnešní doba miluje slovo koncepce. Miluje ho tak, že se z něj stává vyprázdněný pojem. Město má svou koncepci cestovního ruchu, koncepci kultury, každé čtyři roky za nemalý peníz nechává vypracovávat strategický plán. Stránek je popsaných mnoho… Přitom počáteční investice do několika laviček a stolů pro seniory by byla jen zlomkem ceny toho, co stálo vypracování jedné z těchto bezduchých koncepcí tišnovské radnice.

Město Tišnov už před léty získalo ocenění Město přátelské rodině. Možná je načase získat i titul Město přátelské seniorům. Ale určitě je nejvyšší čas přijmout fakt, že seniorů bude v dalších létech přibývat. A začít s činy.

Jsem si vědom, že i obsah tohoto článku jsou jen slova. Proto po počáteční poradě s Mgr. Kudláčkem ze sociálního odboru bych rád přizval ke spolupráci na programu seniorských laviček také ostatní spolky i jednotlivé občany.

Prvním společným úkolem bude na trasách k centru města vytipovat místa pro instalaci seniorských laviček.

text i foto Miloš Sysel