Kdo je Adam Kašpar? Co si představit pod názvem výstavy Klenbou – Brázdou aneb žraloci v tišnovských vodách

Kdo je Adam Kašpar? Co si představit pod názvem výstavy Klenbou – Brázdou aneb žraloci v tišnovských vodách

Adam Kašpar v loňském roce absolvoval AVU v Praze, Ateliér malířství Martina Mainera. Během klauzur zde vystavoval velkoformátové obrazy krajin zejména z oblasti Jeseníků: pralesní porosty, čisté potoky, větrem ošlehané skály byly doplněny o geologickou mapu hor, deník a vzorky hornin. Jedním z oponentů diplomové práce byl geolog Václav Cílek. Pečlivě zkomponované obrazy v realistickém stylu překvapovaly vyzařováním hmoty přírody, jež doslova ožívala před očima. Bezesporu velký malířský talent se u Adama Kašpara
snoubí s vášní ke geologii, s touhou poznat a zmapovat konkrétní kus materie přírody a proniknout pod povrch struktur. Adam Kašpar dokáže vrátit krajině velkolepost a nádheru a zároveň nám připomenout naši pomíjivost. Sympatický, teprve pětadvacetiletý malíř, jenž se narodil v Litomyšli, stejně jako Julius Mařák, bude od 16. března 2019 vystavovat v Galerii Josefa Jambora v Tišnově. Pro Tišnov připravuje překvapení, které se částečně skrývá již v názvu výstavy Klenbou – Brázdou. Nejen o něm, ale i o tom, proč jej fascinuje geologie, se více rozpovídal v následujícím rozhovoru.
Věnuješ se krajinomalbě. Svým dílem vzdáváš hold přirozeným lesům, pralesům, pustinám, materiím, jako je dřevo a kámen, horninám a geologickým strukturám. Proč tě tolik fascinují právě geologické tvary Země?
Fascinuje mě Země jako celek, Země jako živá bytost, neskutečně celistvá, k nepochopení a nepoznání. A geologické struktury – od těch v řádu zlomků milimetru až po horská pásma – jsou tělem Země, doslova. A mě baví chodit a objevovat anatomii celého toho rozlehlého a krásného těla a snažit se z ní vyčíst, jaké asi síly a předlouhé časy byly zapotřebí, aby bylo zformováno – a je formováno stále – to, co nám totiž z perspektivy jednoho lidského života připadá skoro věčné, podléhá proměně, horská pásma jsou opět zarovnána, řeky mění koryta a zanikají, celá pevná kůra Země je (tedy pokud platí teorie deskové tektoniky) recyklována ve velikém koloběhu hmoty, jehož jsme součástí. A to vše mě baví studovat, přičemž nástrojem toho studia je mi malířství.

Máš za sebou úspěšnou výstavu Mapa hor v Nové galerii v Praze, ke které vyšel stejnojmenný katalog. Popisuješ v něm, jak ses na osm měsíců přestěhoval do Žárové u Velkých Losin, abys maloval okolní krajinu. Studoval jsi zde skalní profily, charakteristické pro tvář jesenických hor. Vystavil jsi rovněž vzorky hornin z Jeseníků a nádherný deník formátu A3, který obsahuje studijní zápisky, náčrty a skici z putování krajinou či vzpomínky zašifrované do runového písma. Co vše dokážeš vyčíst z krystalických struktur hornin?
Hlavně v nich čtu jejich krásu! Ale chápu, jak je to míněno, snažím se v těch skalách číst – tedy zajímá mě teoretické studium geologie, hlavně tam, kde mi poskytuje představu – obraz. Takže třeba potom jdu kolem amfibolitové skály a umím si aspoň rámcově představit, jakého tlaku a teploty muselo být zapotřebí, aby vznikl takový druh kamene, a když ještě vím, že ty podmínky nastaly před třemi sty miliony lety hluboko v kořenech variského horstva, tak pak už to pro mě není jen kus skály obrostlé mechem, ale fragment velehor,
které už nejsou – a které kdysi rostly právě tam, kde stojím. V tomhle je geologie úžasná – ve vyprávění příběhů o Zemi.
V Nové galerii jsi také vystavoval obrazy z letní geologické výpravy s terénním kladívkem po Skotské vysočině. Obrazy vynikají zvláštní černorůžovou  barevností, a jak sám uvádíš, jsou „ódou na Lewiskou rulu, kterou pronikají temné zelenočerné žíly gaber a amfibolitů, přeťaté mnohem mladšími granity”. Čeho si při svých malířsko-geologických výpravách nejvíce všímáš? Jaký typ krajiny a geologického podloží tě inspiruje a proč?
Do Skotska jsem se vrátil po šesti letech a tentokrát to byla opravdu taková geologická exkurze – jel jsem tam za celým tím lewiským komplexem, který je zvláštní hlavně v jednom ohledu – je neskutečně starý. Protolity tamějších rul mají stáří kolem tří miliard let, vznikly tedy v archaiku – a to byla ještě hodně jiná Země, než jak ji známe dnes – mladší a divočejší. Fotosyntetizující bakterie ještě nezahájily své vítězné tažení světem a procesy, které dnes probíhají hluboko pod povrchem, se tehdy dály v malých hloubkách. Byl to pustý svět s atmosférou oranžovou metanem a pevninou, která byla zatím naprosto bez života. A mezi mnou a tímhle světem, který leží hluboko v minulosti, je kus Lewiské ruly, kterou maluju a všechno to pamatuje. A tím taky odpovídám na druhou otázku – fascinuje mě krajina, o které něco vím, jejíž příběh se snažím znát a nejlépe, když ten příběh běží do hlubin času a kusy ho chybí, abych měl prostor pro fantazii! Obecně ale mám rád krajiny, kde si Země úřaduje po svém – proto ty pralesy a jiné divočiny – v kulturní krajině člověk může něco zjistit o člověku a o jeho zvrácené snaze měnit Zemi k obrazu svému. Ale v krajině, která si vládne víceméně sama, se dozvídám něco přímo o Zemi. A to mě zajímá.
Z našeho minulého setkání mi utkvělo, jak jsi zmínil, že ti jde o konkrétnost, o maximální pozornost věnovanou určitým fragmentům Země. Co je malé, může být velké a naopak. Jak vznikne z kamene v dlani monumentální velkoformátový obraz? Můžeš nám přiblížit postup své práce v plenéru a v ateliéru?
Všechno v přírodě je monumentální – jde jen o úhel pohledu. Mnoho malířů v historii si skládalo modely krajin z kamínků a větviček, podle kterých pak s úspěchem malovali horská pásma a torza starých stromů. Ono to prostě funguje – tytéž zákony formy jsou obsaženy v kameni, který se vejde do dlaně i v Mont Blancu. Ven jezdím buď přímo malovat, anebo si
shromažďovat podklady. V prvním případě si najdu místo (nebo si ono najde mě) a pak už jen sedím, srkám čaj a spěchám – než se změní světlo nebo začne pršet… V druhém případě chodím, toulám se nebo dlouho sedím a pozoruju to, co jsem se rozhodl malovat, udělám si řadu fotek, někdy i kresbu. Z toho všeho pak v ateliéru komponuji velký obraz.
Tvá výstava v Tišnově se bude časově prolínat s termínem jarní Mineralogické burzy. Tu jistě z dětství znáš, narodil jsi se v nedaleké Litomyšli a ateliér
máš ve Svitavách. Můžeš prozradit, co pro nás připravuješ a jaký typ krajiny v okolí Tišnova tě zaujal z hlediska soubytí malíře a geologa?
Jsem nesmírně rád, že budu vystavovat v Tišnově! Jak správně říkáš, na burzu jsem začal jezdit už jako dítě, máma mě tam vzala poprvé snad v desíti, jedenácti a byl to pro mě ohromný zážitek! Další rok už jsem tam vyměňoval své vlastní nálezy druhohorních raků za jinecké trilobity. Takže různá odvětví geologických věd mě provázejí od útlého věku a tišnovská burza na tom má nemalou zásluhu. Pro výstavu připravuji úplně nový soubor obrazů, který se bude vázat ke dvěma rozsáhlým geologickým strukturám, které se u Tišnova potkávají – Boskovické brázdě a Svratecké klenbě. Svrateckou klenbu poznávám nově, ale zase jde o něco trochu podobného Desenské a Keprnické klenbě v Jeseníkách, kterým jsem se věnoval ve své diplomové práci. Boskovická brázda je pozůstatkem příkopové propadliny, ve které se především ve spodním permu usazovaly ohromné mocnosti sedimentů (v řádu tisíců metrů) v některých případech plné fosilií, vypovídajících o životě ve vysychajících jezerech a řekách v údolí Variských velehor. Takže na výstavě krom obrazů budou vystaveni třeba i zkamenělí obojživelníci, ryby nebo žraloci, kteří rejdili tišnovskými vodami před 290 miliony lety.

Radka Kaclerová

Laxfordian granite

 

Další článek:
Předchozí článek: