EMANUEL RANNÝ A SAD JEHO ŽIVOTA

„O stromech, zejména jabloňových štěpech, ví Emanuel Ranný snad zrovna tolik, co o nich vědí ptáci. To znamená, že téměř všechno. Za stavením rodiny Ranných ve Štěpánovicích se rozkládá starý jabloňový sad. Kořeny stromů vrostly hluboko do času, sad je tu dávno, chtělo by se říci, že tu byl vždycky. Sad je růst, trvání, ale jsou v něm obsaženy i pády a odlétání do zemí vzdálených a cizích. Když se opře do korun jabloní vítr, jako by listím zmítal hněv. … Sad má mnoho podob a ani dva listy v koruně stromu nejsou stejné. Střídá se jaro, léto, podzim, zima. Je i bezlistí. A kdysi někdo ten sad vysadil. A někde, zaťatá v trámu, čeká sekera. Vzpomeňme na Čechova. … Grafik a malíř Emanuel Ranný chová ke stromům zděděnou úctu. … Tady, za vlastními humny, jsou kořeny grafického úsilí Emanuela Ranného. A také koruna umělcova snažení. Se všemi hnízdy.“

Tato nádherná slova vtělil v roce 1984 do katalogu brněnské výstavy malíře a grafika Emanuela Ranného jeho přítel, básník Jan Skácel. V několika řádcích dokázal poeticky vyjádřit vlastně vše, co charakterizuje jak samotného štěpánovického umělce, tak i prostředí, v němž žil a pracoval. Je v nich zaznamenáno jeho celoživotní tvůrčí zaujetí motivem stromů v sadech, princip zrodu a zanikání, ale také genius loci usedlosti, změněné v ateliér, o němž později obdivně hovořil i přední současný výtvarník a pedagog Vladimír Kokolia, který sem proto v dubnu 2011 přivedl během týdenního krajinářského cvičení i svoje žáky z pražské akademie.

Emanuel Ranný se narodil 29. prosince 1913 v jugoslávské Čupriji, kde v té době pracoval jeho otec v cukrovaru. Po skončení první světové války se rodina přestěhovala do Štěpánovic a s nimi byl pak malíř spjat po celý svůj dlouhý, bezmála stoletý život. Na tišnovském gymnáziu podporoval jeho talent profesor Oldřich Rosenbaum, který jej také nasměroval k následnému studiu na Škole uměleckých řesel v Brně (1929-1933). Zde získával Ranný jak zkušenosti grafické od profesora Petra Dillingera, tak i malířské, do nichž jej zasvěcoval František Václav Süsser. Jeho spolužákem tu byl další tišnovský malíř František Štěpán a oba pak odešli studovat do Prahy na Akademii výtvarných umění, jejímž absolventem se Emanuel Ranný stal v roce 1938, konkrétně na nedlouho před tím nově otevřené grafické speciálce profesora Tavíka Františka Šimona. V době studií už měl možnost vystavovat jako host Sdružení českých umělců grafiků Hollar, které vzniklo v roce 1917 (a s výjimkou let 1972-89 existuje dodnes); později se stal jeho plnoprávným členem.

Krátce po návratu do domovských Štěpánovic atmosféra v Evropě výrazně „zhoustla“ a Emanuelu Rannému se těžké časy po všech stránkách promítly do života. Jeho klíčovým tvůrčím tématem byly už tehdy sady a stromy v nich, a to jak v oblasti grafiky, tak i malby. Postupem času se motivy na jeho obrazech a grafických výtvorech stávaly drsnějšími a expresivnějšími, nebe nad stromy bylo stále více zamračené. „Dosud nepohnuté listoví se jakoby v úzkosti rozechvívá a posléze serváno větrem odevzdaně klesá k zemi. Odrané větve pak už jen bezmocně trčí k soumračné obloze,“ napsal na toto téma autor publikace o malíři Jiří Hlušička. Emanuel Ranný ale nezůstal jen u toho, že vtěloval svoje pocity do umělecké tvorby: brzy se napojil na člena ilegálního vedení okresního odboje Martínka a formou grafických listů tvořil protifašistické letáky. Šlo o dvoubarevné linoryty s německým textem, které byly určeny k demoralizaci německých vojáků.

V roce 1942 se Emanuel Ranný oženil s absolventkou tišnovského gymnázia Zdenkou Samsonovou z Vohančic, rovněž mimořádně výtvarně nadanou. Ve šlépějích svých rodičů posléze kráčeli i oba jejich synové: nejprve Emanuel (*1943), působící dnes v Třebíči, a po něm rovněž Michal (*1946), který v rozmachu tvůrčích sil tragicky zahynul při autohavárii v roce 1981. Počátkem padesátých let pak starší z obou Emanuelů zahájil i svoji pedagogickou dráhu – stal se profesorem figurálního kreslení na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a vydržel zde od roku 1951 až do odchodu do penze v roce 1974.

Mezi přiznané vzory, jejichž vliv lze v obrazech Emanuela Ranného vystopovat, patřil Pablo Picasso, konkrétně jeho rané období, francouzský mistr Paul Cézanne nebo náš Otakar Kubín alias Othon Coubine; uhranula jej ale také více než tři sta let stará tvorba „předrembrandtovského“ holandského malíře a rytce Herculese Pieterszoona Segherse. Postupně byla ovšem v případě Ranného více než malířské dílo ceněna jeho grafika. Přestože ovládal formu dřevorytu, litografie či leptu, pracoval ponejvíce technikou suché jehly, která mu nejlépe umožňovala tlumočit jeho meditativní vztah ke světu. Tímto způsobem zpracovával v hojné míře své klíčové přírodní motivy (Kašparcův sad, soubor Statečná krajina odměněný  v roce 1975 cenou v celostátní soutěži či cyklus Podolí spisovatele Josefa Uhra), ale i prostředí chlapské práce (doly v Drahoníně a Dolní Rožínce, stavba jaderné elektrárny Dukovany), náhrobky židovských hřbitovů nebo zajímavá místa z cest do zahraničí. Věnoval se i městským vedutám, návrhům pamětních odznaků či tvorbě známek – ta s nominální hodnotou 11 Kč, na níž je zobrazen památný dřevěný most v Černvíře, byla pokřtěna přímo na zobrazeném historickém místě 3. července 1999. Po úmrtí syna Michala strávil velké množství času také tříděním jeho umělecké pozůstalosti a v roce 1996 pak daroval Muzeu města Brna na tři sta kreseb a akvarelů z Michalovy celoživotní tvorby.

V roce 1981 byl Emanuel Ranný vyznamenán Krajskou cenou Jiřího Krohy, o dva roky později stříbrnou medailí Jihomoravského kraje a 8. května 1985 byl v Praze jmenován zasloužilým umělcem. Čestným občanem města Tišnova se stal v květnu 1989 jako devatenáctý v pořadí. Zemřel 16. března 2008. Do 1. května je ještě možno shlédnout jeho aktuálně probíhající výstavu v galerii Stará radnice ve Žďáře nad Sázavou.

A tak jako jsme úvod dnešního pokračování seriálu o čestných občanech „svěřili“ Janu Skácelovi, dejme na závěr slovo pro změnu Janu Lacinovi, který v publikaci vydané při příležitosti jubilejní výstavy k devadesátým narozeninám Emanuela Ranného v roce 2003 napsal:

„Emanuel Ranný je hrdý na své venkovanství. Jakoby si za své životní krédo zvolil slova z blízkého Podolí pocházejícího spisovatele a básníka Josefa Uhra: ,Pak jsem odešel do ústraní, abych se mohl oddati svým myšlenkám.’ Krajinu svého rodu nikdy na delší dobu neopustil, zůstal v ní až zatvrzele vězet. Jako první a zatím jediný pochopil, že tato zdánlivě všední a málo romantická krajina může být inspirací po celý život. Jeho obrazy a zvláště grafické listy jsou většinou vytříbeně střídmé. Obdobně jako těžká práce rolnických předků nesnáší jeho dílo zbytečné a nefunkční příkrasy. Jde dokonce tak daleko – všimněte si – že své ovocné sady a stromy odívá do listí, natož květů jen výjimečně. Připadá mi, že Emanuel Ranný kreslí, maluje, leptá a ryje doslova akty ovocných štěpů. Snad právě proto, že obnažuje jejich nahotu, daří se mu povýšit ovocný strom, to společné dílo člověka a přírody, na symbol krajiny domova. Větvení jeho stromů přitahuje ptáky i hvězdy.“

Zdroje:

– Jiří Hlušička: Emanuel Ranný, Sursum 2003

– Miroslav Pavlík: Od Veveří k Pernštejnu. Slovník výtvarníků, Albert a KPVU Tišnov 2010

– Karel Volný: K životnímu jubileu Emanuela Ranného, měsíčník Tišnovsko č.12/1983

– https://encyklopedie.brna.cz, heslo Emanuel Ranný st.

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: Emanuel Ranný na snímku Valeriany Kallabové z roku 2006.