VÁLEČNÝ ODBOJÁŘ VLADIMÍR SEDLÁK

Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova –

díl 23.

20: VÁLEČNÝ ODBOJÁŘ VLADIMÍR SEDLÁK

Než nastal na podzim 2013 nebývalý boom ve jmenování nových osobností čestnými občany města Tišnova, byla zdejší radnicí za celých téměř 14 let od listopadu 1989 využita možnost udělit takový titul pouze jedinkrát. Podle zápisu v městské kronice tak učinilo tišnovské zastupitelstvo ve středu 16. října 1996, kdy se jubilejním dvacátým držitelem tohoto ocenění stal představitel protinacistického odboje a bývalý vězeň č. 43500 koncentračního tábora ve Flossenbürgu, v té době ještě žijící Vladimír Sedlák.

„Poprvé jsem byl zatčen gestapem 17. září 1942 pro útěk mého bratra Jaromíra do Anglie,“ uvedl Vladimír Sedlák 18. května 1946 do protokolu na velitelství stanice Sboru národní bezpečnosti v Tišnově. „Ve vazbě jsem byl do 29. ledna 1943 v Brně na Veveří Pod kaštany. Tam byl se mnou prováděn vícekráte výslech… Během věznění jsem byl týrán, a to hlavně gestapákem Blazschíkem Štefanem; musel jsem dělat 200 dřepů, 70 shybů a pak se plazit po zemi pouze pomocí loktů. Když jsem si pomáhal nohama, byl jsem bit gumovým obuškem a gestapák mně šlapal na páteř tak, aby mne tlačil k zemi. Tímto týráním bylo moje zdraví tak podlomeno, že jsem po propuštění onemocněl a musel se rok a půl léčit v Brně a ve Zlíně.“

Vladimír Sedlák se narodil 31. března 1911 v Hradčanech, jeho otcem byl Jindřich Sedlák, mezi oběma světovými válkami dlouholetý tišnovský zastupitel (nejprve za stranu sociálně demokratickou, později za KSČ), od roku 1919 městský radní a později také náměstek starosty Aloise Řezáče. Vladimír měl dva bratry, staršího Jindřicha a již zmiňovaného mladšího Jaromíra, zvaného Mirek. Původně byla v rodině ještě sestra Jarmilka, která se narodila jako první, ale asi v deseti letech zemřela na zánět slepého střeva. Bratři vyrůstali v Tišnově na Tyršově ulici, kde měla rodina ve vlastnictví postupně dva sousední domy, ale poměrně brzy už bez maminky Marie, rozené Hájkové, která zemřela v roce 1932. Nejstarší Jindřich, velký sportovec, studoval farmacii, podstatně bouřlivější byly osudy nejmladšího Jaromíra. Jak už víme z citovaného protokolu, utekl po začátku okupace z protektorátu – přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii – do západní Evropy, v dubnu 1940 byl v Marseille odveden do spojenecké armády, a nebýt toho, že se na poslední chvíli zranil při jednom z parašutistických seskoků, byl by téměř určitě členem známé výsadkové skupiny Silver B, která pak sehrála jednu z podstatných rolí při atentátu na Reinharda Heydricha.

Vladimír před válkou pracoval v nemocenské pojišťovně, kde byl jeho otec ředitelem. Počátkem 40. let se zapojil do odbojové činnosti, a přestože první zatčení v době probíhající heydrichiády souviselo především s útěkem jeho bratra, měl už pověst osoby k protektorátnímu režimu velmi neloajální, jak o něm z později zjištěných dokladů referoval gestapu a německému soudu Erich Binar, v létech 1943–45 zdejší vládní komisař, a tedy nejvyšší představitel města. Vladimír byl už v těch časech například ve spojení s Hildou Tatzelovou z Lomnice, která mu předávala informace z německých schůzí konaných v Tišnově u nádraží v hotelu Fuňka.

„Podruhé jsem byl zatčen 5. října 1944 opět brněnským gestapem pro spojení s členy ilegální skupiny Parolkem a Kočkou,“ uvádí se v témže protokolu. „Této ilegální složce jsem obstaral fotografii konfidenta gestapa Otakara Chalupy, kterou jsem rozmnoženou rozeslal ilegálním skupinám skoro po celé zemi Moravskoslezské.“ Vladimír Sedlák byl tentokrát vězněn v Brně na Kaunicových kolejích a třeba i pět dnů v týdnu vyslýchán v budově brněnské právnické fakulty. 23. ledna 1945 byl z Brna odvezen do koncentračního tábora ve Flossenbürgu, na což v roce 1995 vzpomínal u příležitosti 50. výročí konce 2. světové války na stránkách Tišnovských novin takto:

„Při rozednívání nás Němci na pátém nástupišti doslova nacpali do nákladních vagónů. Bývalo na nich psáno ,Pro 45 mužů nebo 3 koně’. Nacpali nás 150 do jednoho vagónu a ještě přidali dva gestapáky jako ochranu. Ti si udělali pohodlí a nám zmenšili prostor. Na cestu jsme dostali trošku chleba, trvala tři dny. Promrzlí, hladoví a unavení jsme přistáli ve stanici Floss, na úpatí hory, kde byl koncentrák. Byla tam továrna na letecké trupy, kde pracovali vězni, již uniformovaní v pruhovaných ,lágrpyžamech’ a většinou v dřevácích. Vychrtlí, snad jako vzor, jak budeme za pár týdnů také vypadat…“

V březnu 1945 onemocněl Vladimír v táboře skvrnitým tyfem a byl léčen ve vězeňské nemocnici. 16. dubna, když byl ještě v horečkách, jej zařadili do transportu smrti, který odjel směrem k jižnímu Bavorsku. Po osmidenním utrpení, kdy vězni nedostávali jíst ani pít, se mu v ranních hodinách za deště podařilo utéci. Dostal se do města Schwandorf, kde požádal o pomoc u německého lazaretu. Tamní lékař MUDr. Hradský z Prahy mu poskytl první ošetření a dva rakouští vojáci jej pomohli ukrýt nejprve na seníku a později ve stavení německého Červeného kříže. Druhého dne večer bylo město osvobozeno americkou armádou, ale vysílený Vladimír zůstal ve Schwandorfu ještě asi pět týdnů. 31. května se tu k jeho překvapení objevila „rodinná delegace“ z Tišnova a převezla si ho zpět domů.

Když se vrátil do Tišnova, táta Jindřich už měl za sebou několikadenní působení v čele revolučního národního výboru města a více než 14 dnů byl také předsedou nově ustaveného okresního národního výboru. Coby přesvědčený komunista si přál, aby se i Vladimír stal členem strany, protože i když Erich Binar ve svých hlášeních uváděl, že „Vladimir Sedlak ist Hauptkommunist“, nebyla to zatím vůbec pravda. Vyčerpaný Vladimír, který vážil po svém návratu pouhých 42 kilogramů a nedokázal ani zatáhnout za splachovadlo na toaletě, mu ve slabé chvilce jeho přání splnil, jenže jakmile se za nějaký čas spravil alespoň na 60 kilo, červenou knížku soudruhům zase vrátil.

Po skončení války si Vladimír Sedlák vybudoval velkoobchod s léčivy a v lékárenské profesi se pohybovala i jeho pozdější manželka Edita Gazárková, jejíž tatínek pocházel z Moravského Slovácka a v Prostějově koupil dům s lékárnou. Vladimír se s Editou poznal už před válkou, kdy její rodina jezdívala do Tišnova na rekreace. Po válce se pak vzali, v roce 1948 se jim narodil jediný syn Michael, jenže ve stejném roce také přišel bolševický převrat a všechno bylo najednou jinak. Vladimír byl nucen nastoupit v prostějovském Keramosu ke sloupové vrtačce, pak působil v místních Dopravních stavbách a jeho manželce, přestože byla vystudovaná farmaceutka, nedovolili pracovat (ani bydlet) v její původní lékárně, kterou ostatně zanedlouho přeměnili na samoobsluhu. Paní Sedláková byla za těchto okolností nucena Prostějov opustit a přes lékárenské noviny si sháněla různá místa na zástup, z čehož se občas stalo i déletrvající působení. Putovala i se synem málem po celých Čechách i Moravě (Dlouhá Loučka, Červená Voda, Vysoké nad Jizerou) a Vladimír, kterému se mezitím podařilo získat zpět původní tišnovský dům, za nimi pravidelně jezdíval. Teprve v polovině šedesátých let se všichni společně napevno usadili v Tišnově.

Do Uranových dolů Dolní Rožínka Vladimíra z kádrových důvodů nepřijali, takže nějakou dobu pracoval v kamenolomu v Mezihoří. Později, už také jako důchodce, dělal obchodního zástupce Jednotnému zemědělskému družstvu Lomnička, které vyrábělo tehdejší tzv. „přidruženou“ formou různé klíče či patentní kleště a Vladimír je jezdil po republice nabízet. Ve volném čase se věnoval zahrádce, včelaření a zpočátku i myslivosti. „Jezdíval jsem s ním do dědova kraje na Slovácko,“ vzpomíná dnes syn Michael, „ale jakmile tuhle zálibu převzala do svých rukou ,nová šlechta’, prodal táta flinty a s myslivostí byl konec.“  Kromě toho Vladimír organizoval pro své kolegy s rodinami občasné zájezdy do Krkonoš či později do Karlova, v létě na sena, v zimě na lyžování.

V roce 1989 se s velkou radostí dočkal změny režimu. Do žádné funkce kandidovat nechtěl, ale na radnici tehdy chodil často, skoro jako neoficiální poradce. Pomáhal různým válečným vdovám vyřizovat důchody po jejich zemřelých manželích a také se staral o restituce původního rodinného majetku v Prostějově. Zdraví se ale postupně zhoršovalo, zvládl několik operací žaludku, infarktů, ale doma na zahrádce vždy pookřál a nebránil se pak ani vínku či dobrému koňaku. Asi rok před smrtí prodělal mozkovou příhodu – sice i po ní chodil a mluvil, ale špatně vnímal denní rytmus, úplně se mu změnily chutě k jídlu a nakonec se ocitl v léčebně na Kunštátské ulici v Řečkovicích. Tam také 25. července 1999 v požehnaném věku 88 let zemřel.

Zdroje:

• osobní vzpomínky syna Michaela Sedláka a vnučky Gabriely Hradilové
• spis Moravského zemského archivu v Brně z fondu Mimořádný lidový soud
• Host Tišnovských novin – S úctou k památce obětí, Tišnovské noviny č.3/1995

Václav Seyfert, redaktor TN

Popisek – Bratři Sedlákovi v r. 1922. Vlevo Vladimír, uprostřed nejmladší Mirek a vpravo nejstarší Jindřich. Fotografie z archivu rodiny Sedlákovy.