Konečně rostou

Tak jsme se dočkali. Houbaření je český národní sport a přibližně sedm z deseti Čechů jde alespoň jednou do roka na houby.

Česká mykologie je ve světovém měřítku velmi uznávaná věda a patří nepochybně mezi špičku v oboru. Letošní houbařská sezona začala v našem regionu díky suchému létu velmi pozdě a pozvolna. A tak než začne mrznout, musíme si tuto zálibu užít.

Houby představují velmi rozmanitou skupinu organizmů. Jsou považovány za samostatnou říši, která stojí mezi rostlinami a živočichy. Ve srovnání s rostlinami nevytváří listy ani květy, nemají zelené barvivo chlorofyl a houbová vlákna a buňky neobsahují celulózu. Rozmnožují se výtrusy, které na rozdíl od semen vyšších rostlin nemají v sobě zárodek. Zajímavá je výživa hub. Na rozdíl od zelených rostlin nemohou samy vytvářet organické látky potřebné k životu, a proto je musejí získávat již hotové. Jako jejich zdroj využívají buď odumřelé živočichy, nebo častěji rostliny, případně si berou potřebné látky z živých organizmů. Specifickou formou výživy je mykorrhiza. Jde o spolupráci mezi houbou a hostitelem, kdy si oba organizmy vyměňují některé životně důležité látky.

Houby nejsou jenom pochutiny nebo škůdci, jak se lze domnívat. V přírodě se největší měrou podílejí na rozkladu dřevní hmoty i živočišných zbytků, které rozkládají na základní živiny a tak je vracejí do koloběhu látek v přírodě neboli v ekosystému.

Houby rostou takřka celoročně, ale ty, o které máme největší zájem, najdeme od začátku léta do konce podzimu. Nejčastěji a také nejraději sbíráme houby hřibovité: hřib smrkový, h. dubový, h. kovář, kozáky, křemenáče a ze suchohřibů známý suchohřib hnědý, s. plstnatý, s. žlutomasý, lidově „babka“ a spoustu dalších. Optimální teplota pro růst hřibů je 15 až 20 °C.

Rádi sbíráme také bedle. Ale pozor, ne všechny druhy bedlí jsou jedlé. Například bedla ostrošupinná nebo bedla chřapáčová jsou jedovaté. B. hřebenitá, b. skleníková nebo b. štětinkatá jsou nejedlé. Typicky podzimní houby jsou ryzce. U nás má tento rod osmdesát druhů. Jsou to houby příbuzné holubinkám, se kterými mají podobnou stavbu dužniny, ale liší se hlavně tím, že po poranění roní mléko, které může být bílé, žluté, oranžovočervené nebo bezbarvé. Plodnice s oranžovočerveným mlékem nás zajímají nejvíce, protože jsou jedlé a velice chutné. Jedná se např. o ryzec pravý, r. smrkový, r. dubový a také o r. syrovinka. Mezi ryzci jsou i druhy jedovaté, např. r. bledý, a také spousta druhů nejedlých, jako jsou r. kravský, r. modřínový nebo r. ostrý. Často sbíráme i václavky, ale málo se ví, že většina z třiceti druhů u nás rostoucích je nejedlá. Nejhojnější je václavka smrková a v. obecná. Nutno vědět, že všechny druhy václavek jsou za syrova nebo při nedostatečné tepelné úpravě mírně jedovaté a jsou lidé, kteří je nesnášejí ani po řádném uvaření.

Abychom se vyvarovali žaludečním potížím, sbíráme pouze houby, které stoprocentně poznáme a které mají plodnice zdravé a mladé. Ze starých plodnic, které v lese zanecháme neporušené, budou mít užitek buď různí živočichové, nebo z jejich výtrusů vyrostou příští rok houby nové. Všem, kteří mají rádi přírodu a les, přeji hodně houbařských zážitků!

Bohumil Kabeš