Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 19., 28: NEPRÁVEM ZAPOMENUTÝ MUDr. STANISLAV SEDLÁČEK

Čestné občanství našeho města bylo v průběhu uplynulých 137 let uděleno celkem čtyřem lékařům. V našem seriálu jsme prozatím psali o Františku Kuthanovi a Petru Fruhwirtovi, ovšem jejich osudy byly již před tím širší veřejnosti přece jen víceméně známy. Že se naopak téměř nic neví o Janu Hanušovi, který „za padesátileté působení jako lékař“ obdržel titul čestného občana již v roce 1880, je pravda sice nelichotivá, ale vzhledem k dávným časům, v nichž působil, přece jen do jisté míry omluvitelná. Těžko se však lze smířit s tím, jak malé dosud existuje v našem regionu obecné povědomí o Stanislavu Sedláčkovi, který si zaslouží úctu rozhodně stejnou jako jeho výše jmenovaní profesní kolegové. Zkusme tedy tuto chybu následujícími řádky alespoň částečně napravit.

Rané curriculum vitae aneb Od narození po začátek 2. světové války

Stanislav Sedláček se narodil 11. listopadu 1909 ve Velké Bíteši, odkud pocházela jeho maminka. Tatínek byl poštmistrem a jako takový musel čas od času měnit svoje působiště, takže dětství trávil Stanislav ve Svitávce, kde jeho otec v těch dobách pracovně působil. Tatínkovou další štací pak byly například Bučovice a až teprve „na důchod“ se oba rodiče přestěhovali do Tišnova, kde si postavili dům na dnešní Erbenově ulici pod Klucaninou. Gymnázium absolvoval Stanislav v Boskovicích a do školy docházel ze Svitávky pěšky, což tam a zpět představovalo kolem deseti kilometrů denně. Maturoval v roce 1928 a ve studiích pak pokračoval na lékařské fakultě brněnské Masarykovy univerzity, kterou ukončil promocí v roce 1934. Ve svém ročníku byl z hlediska studijních výsledků druhý nejlepší, když jedinou pozici před ním zaujal pozdější profesor Jan Navrátil, světově proslulý kardiochirurg a přednosta klinik v Brně u svaté Anny či ve Všeobecné nemocnici ve Vídni.

Prvním pracovištěm mladého lékaře se stala Zemská plicní léčebna v Jevíčku, po ní přišla vojenská služba v Divizní vojenské nemocnici v Brně, od roku 1936 působení v Opavě a poté již post praktického lékaře nejprve v Nedvědici a následně ve Strážku. Zde jej zastihla i podzimní mobilizace roku 1938, které se aktivně zúčastnil jako poručík zdravotní služby Československé armády.

Aktivně proti nacistům aneb O válečném odboji

Obsazení republiky fašistickým Německem a vznik Protektorátu Čechy a Morava nesl MUDr. Stanislav Sedláček velmi bolestně. V létě roku 1964 byla tiskem uveřejněna tato jeho vzpomínka na počátky oněch smutných časů: „Od 1. 3. 1938 do 25. 8. 1945 jsem byl obvodním lékařem ve Strážku, tehdy okres Nové Město na Moravě. Podzemní činnost v tomto kraji vlastně začala již počátkem okupace a v místních podmínkách byla živelná a neorganizovaná, protože i v době napadení Sovětského svazu se jednalo o hluboké, násilné a terorizované zázemí. Proto vlastním výrazem boje proti okupantům byly drobné sabotáže převážně hospodářského rázu a pasivní rezistence provázená psychologickou prací a přípravou účinnějšího způsobu pozdějšího aktivního odporu…“ K němu došlo především od podzimu roku 1944, kdy byli nad naším územím vysazeni parašutisté skupiny Jermak, jejíž dílčí jednotky pak operovaly mimo jiné i v různých částech tišnovského okresu. Dr. Sedláček se do odbojové činnosti zapojil nejprve předáváním zpráv, které získával na zámku v Mitrově jako ošetřující lékař chovanců německého dětského domova, shromažďujícího děti z bombardovaných měst Essen a Duisburg. Dojížděli sem i příslušníci Luftwaffe z nedalekého výcvikového letiště v Křižanově – od nich sbírala informace německá zdravotní sestra Ruth Elsasser, která byla silně protifašistického smýšlení a dodávala je doktorovi. Navíc mu poskytovala i nedostatkový obvazový materiál a léky pro ošetřování zraněných a nemocných partyzánů. „Chtěla prý po válce zůstat v Československu,“ vypráví o ní dnes syn MUDr. Sedláčka, „ale tatínek jí to naštěstí rozmluvil, zřejmě tušil, jak budou v našich končinách vztahy k Němcům po osvobození vypadat. Byl s ní pak ale v pravidelném písemném kontaktu a ona po čase téměř osudově vstoupila i do mého života. Když jsem jako dítě po opakovaných zápalech plic doslova bojoval o život a domácí léky mi nepomáhaly, propašovala k nám v autíčku na hraní ampulky s – u nás nedostupnými – antibiotiky, které přispěly k mému uzdravení.“

Po nocích přepravoval doktor Sedláček členy Jermaku svým vlastním osobním autem na bojové akce, a přestože měl jako lékař povoleno tento vůz používat k návštěvním službám pouze na území svého zdravotního obvodu, jeho hranice často překračoval a s nasazením života jezdil se svými pasažéry i do vzdálenějších míst. 1. března 1945 se dokonce sám stal plnoprávným členem partyzánské skupiny. „Kdykoliv zazvonil zvonek, nevěděl jsem, zda je to pacient, partyzánská spojka, konfident, nebo samotné gestapo,“ uváděl pak ve svých vzpomínkách. Po velkém vypětí sil při poslední akci se koncem dubna 1945 zhroutil a byl odvezen do nemocnice v Novém Městě na Moravě, kam si pro něj gestapo přijelo. Byl ale v bezvědomí, a navíc se již blížila Rudá armáda, takže výslech se naštěstí vůbec neuskutečnil.

Po válce MUDr. Sedláček striktně odmítl vstoupit do vznikajícího Svazu protifašistických bojovníků s tím, že se do jeho řad vnutilo nemálo takových, kteří se skutečným odbojem neměli nikdy nic společného. Byl přesvědčen, že správný vlastenec musí jakékoliv materiální výhody plynoucí z členství v podobné instituci rozhodně odvrhnout.

Padesátá léta aneb Pro soudruhy neúnosný

Po válce se lékařská působiště Stanislava Sedláčka střídala jako na běžícím pásu. V srpnu 1945 byl umístěn jako první český státní městský lékař do Svitav, od ledna 1947 začal působit v Tišnově, částečně ve Velkém Meziříčí a dva dny v týdnu na Zemském národním výboru v Brně, kde se postupně stal vrchním zemským zdravotním komisařem a v listopadu 1949 i zemským zdravotním radou. Když bylo po únoru 1948 zrušeno zemské zřízení, byl v roce 1951 přeložen zpátky do Tišnova a zde dovršil sjednocení zdravotnické péče přebudováním někdejší zemědělské školy na náměstí na polikliniku Okresního ústavu národního zdraví. Se svými spolupracovníky tuto rekonstrukci realizovali doslova vlastními fyzickými silami, on sám zde odpracoval bezplatně kolem 1 600 brigádnických hodin. A jak už to v těch časech chodívalo, jakmile bylo vše dobudováno, sdělilo 19. března 1952 předsednictvo OV KSČ, že MUDr. Stanislav Sedláček „neskýtá záruku po stránce politické ani odborné“, a bude proto ve funkci ředitele OÚNZ Tišnov nahrazen „soudruhem dr. Václavem Abrahámem, dosavadním ředitelem OÚNZ v Mikulově“.

Několik událostí, k nimž došlo poté, dnes s odstupem let sice působí spíš jako absurdní černý humor, ale o to výmluvněji dokládají, jak to komunistům při řízení čehokoliv tragicky nefungovalo. Osm měsíců po odvolání z funkce ředitele OÚNZ posílá ministerstvo zdravotnictví tamtéž „k rukám ředitele s. dr. Sedláčka“ děkovný dopis podepsaný náměstkem ministra dr. Koutným, v němž se píše: „Ministerstvo zdravotnictví… se přesvědčilo o tom, že… Vaším osobním příkladem byl adaptován velmi pěkně a v době poměrně krátké objekt hospodářské školy na okresní zdravotnické středisko. Pokládáme za samozřejmé, abychom aspoň touto cestou poděkovali Vám… za práci, která je hodna následování.“ To ovšem nebylo zdaleka všechno. Od ledna 1953 vykonával MUDr. Sedláček funkci okresního hygienika a při jejím plnění byl pro změnu obviněn ze sabotování socializace venkova na základě události, o níž v roce 1986 napsal svému spolužákovi a příteli dr. Staníčkovi: „V obci Maršov se zakládalo JZD. Místní činitelé rozhodli, že vepřín bude zřízen ve stodole tamního zemědělce Starého, která… byla ve svažité zahradě se spádem k blízkým jímacím studním místního veřejného vodovodu. Toto řešení… jsem zásadně zamítl a navrhl situování za okrajovou částí obce, aby nedošlo ke znehodnocení pitné vody i životního prostředí. Bylo namítnuto, že tak daleko nikdo z družstevníků nebude chodit. … V předmětné stodole nakonec zřídili alespoň kravín. Za nějaký čas mi předseda ONV přikázal, abych jel večer do Maršova a na veřejné schůzi občanům vysvětlil, proč místo vody pijí močůvku. Zeptal jsem se, zda jim mohu říci pravdu… a do Maršova jsem nakonec nejel. … Takhle to chodilo průběžně…“ V důsledku podobných nechutných tahanic byl doktor Sedláček přeložen ke Krajské hygienicko-epidemiologické stanici v Brně, ale na novém místě se ani neohřál a musel se vrátit zpět na tišnovský OÚNZ, protože jeho nové vedení nebylo organizačně ani odborně schopné potřebnou agendu zvládnout, takže politicky nespolehlivý bývalý ředitel a třídní nepřítel byl povolán zachraňovat situaci.

Profesní život lékaře ukončil MUDr. Stanislav Sedláček jako okresní hygienik. Do důchodu odešel v roce 1974 a postupně se z něj stal smutný samotář. Období penze strávil doktor Sedláček už pouze v Tišnově v domku po rodičích, kde také 6. srpna 1996 zemřel. Ani v době úmrtí, téměř sedm let po listopadu 1989, si na něj v našem městě v podstatě nikdo veřejně nevzpomněl…

Nejen prací živ je člověk aneb Rodina a záliby

Medicína byla v případě doktora Sedláčka nejen profesí, ale vlastně i celoživotním koníčkem. Přesto měl i jinou zálibu. Jako velký moravský patriot se také podrobně zajímal o historii Moravy, a když se v krátkém čase koncem 60. let uvolnila společenská atmosféra, aktivně působil v tehdy založené Společnosti pro Moravu a Slezsko.

S první manželkou Marií se rozvedl v roce 1946, s druhou, válečnou vdovou Bohumilou Podešvovou, která byla za války totálně nasazená ve Zbrojovce, se seznámil v Brně. Svatbu měli 7. března 1948 a po mnoha marných pokusech se jim konečně v roce 1954 narodil syn Stanislav. „Táta ze mne chtěl mít rovněž lékaře,“ vzpomíná dnes syn, „vždycky říkával, že ,ať je monarchie, nebo republika, slepé střevo zůstane slepým střevem‘.“ Stanislav junior ovšem vystudoval práva, dnes přednáší na Masarykově univerzitě, navíc je uznávaným výtvarníkem a pečuje příkladně i o otcův odkaz, přestože – nebo právě proto, že – o svém tátovi říká: „Já ho vlastně jako kluk pořádně neznal, protože on byl pořád z domu pryč.“ V roce 1995 bez otcova vědomí předložil generálnímu konzulátu Ruské federace dokumenty o jeho činnosti v Jermaku a prezident Ruské federace pak MUDr. Sedláčkovi udělil medaili za podíl v boji proti fašismu. Syn se stará i o tišnovský dům a zejména pak o legendární vůz Tatra 57A, který jeho tatínek koupil už na začátku svého nedvědického působení v roce 1938, kdy se mu ještě nedostávalo finančních prostředků a muselo se za něj proto zaručit obecní zastupitelstvo. Auto je ve skvělém stavu a nechybí při žádném zdejším srazu veteránů na čtyřech kolech.

MUDr. Stanislav Sedláček byl jmenován čestným občanem města Tišnova in memoriam 6. října 2014 jako dvacátý osmý v pořadí.

Zdroje:

• osobní vzpomínky syna JUDr. Stanislava Sedláčka
• dopis MUDr. Sedláčka příteli a kolegovi MUDr. Staníčkovi z roku 1986
• Uranit, noviny UD Dolní Rožínka, ze dne 15. 7. 1964 Trojportrét MUDr. Stanislava Sedláčka – zleva maturant (1928), poručík zdravotní služby (1937), okresní hygienik (1969).
•  
• Popisek k „trojfotografii“:

OPRAVA S OMLUVOU

Bylo by sice krásné, kdyby byl Vladimír Josef Procházka jmenován čestným občanem opravdu na den přesně 100 let po svém úmrtí, jak jsme napsali před měsícem. Mnozí z Vás si ale asi sami všimli, že by tohle tvrzení bylo pravdivé, teprve pokud by k Procházkovu jmenování došlo až o měsíc později. Procházka zemřel 30. října 1913 a čestné občanství mu bylo zastupitelstvem uděleno 30. září 2013. Za chybnou větu se omlouvá autor článku.

Fotografie pocházejí z rodinného archivu syna JUDr. Stanislava Sedláčka

Václav Seyfert, redaktor TN